Dobrovolníci z autokempinku Utvika nedaleko norské metropole Oslo zachránili loni 22. července spoustu životů. Nyní se po dlouhém zvažování stálí zákazníci kempu vracejí zpět, vzpomínek na minulé léto se ale nemohou zbavit. Mnozí z nich stále bojují s následky krvavých událostí, jichž byli svědky, píše norský zpravodajský server TV2.
Na molu v kempu Utvika, jen pouhých 500 metrů od ostrova Utøya, postavily děti vlastní pomníček, na paměť loňských událostí. "Je to anděl, který hledí směrem k Utøyi," vysvětluje desetiletá Ronja Oderløkkenová Løviková.
Uprostřed loňských prázdnin se hosté kempinku stali hned v sousedství svého letního ráje nechtěně přímými svědky zla, které lze jen stěží pochopit. Utvika je nejbližší pevninský bod od ostrova Utøya, kde Brevikovou rukou zemřelo 69 členů tábora dělnické mládeže a odkud mnozí mladí lidé skákali do moře, aby si zachránili život.
"Bylo to děsivé," říká Lars Henrik Elton Simonsen. "Prakticky neustále jsem na to musel myslet. Teď se už snažím myslet na něco jiného," dodává jeho mladší bratr Jon Arne Elton Simonsen.
Přesto se návštěvníci kempu letos rozhodli ubytovat v Utvice znovu. Karavany už stojí na místech, připravené na nadcházející sezonu.
"Je to první víkend, co tu jsme od loňského 22. července. Trochu jsem pochybovala, jestli tady na tom místě usnu, ale podařilo se. Teď už zůstaneme," prohlašuje Anne Berit Eltonová Simonsenová.
"Já osobně jsem tady rád, můžu si aspoň popovídat s lidmi, kteří zažili totéž, co já. Domnívám se, že kdo to nezažil, neumí si to představit," konstatuje Erik Martinsen Øvergaard.
Společně s Ottem Løvikem byl Øvergaard v člunu, kterým 22. července zachránili 40 až 50 mladých lidí z vod kolem ostrova Utøya. Na pevnině pomáhali další, chataři, turisté v kempu i náhodní kolemjdoucí. Starali se o smrtelně vyděšené a zraněné dlouho před tím, než na místo přijely sanitky.
"Někteří z těch, co byli přivezeni na člunech, měli hned několik střelných ran. V nohou. V obličeji. Zajímalo by mě, jak to s nimi dopadlo," uvažuje Simonsenová. "Někteří z nich byli v takovém šoku, že skoro ani nevypadali jako živí. Byli úplně šediví ve tváři," dodává.
Wenche Oderløkkenová Løviková srovnává tyto zážitky s válkou. "Když vidíte v televizi záběry z války, je to něco, co se děje na jiném místě, a člověk si to nechce připustit. Tohle bylo něco podobného," říká Løviková, která si výjevy z osudového dne ponese podle svých slov už navždy s sebou. "Nejhorší ale byl ten křik, toho se člověk zbavuje nejhůř," dodává.
"Myslel jsem si, že takové věci nikdy neuvidíme, my, co žijeme tady v té naší bezpečné zemi. Asi nikdy v životě jsem tolik neplakal," uvádí Erik Martinsen Øvergaard.
S profesionální pomocí se pravidelní hosté kempu snaží nyní pokračovat v běžném životě. "Pobyl jsem pár týdnů na psychiatrické klinice v Blakstadu a psychologové se mnou pak jeli i do Utviky. Byl jsem s nimi na molu a prošli jsme si kemp. To mi částečně pomohlo," vypráví Otto Løvik.
"Vzpomínky se ale více vracejí, když teď probíhá soud s Breivikem a jsou toho plná média. Dcera už má zase ty hrozné sny. Musíme to však společně překonat," zdůrazňuje Løviková.
U soudu pokračují výpovědi svědků
Přeživší oběti Breivikovy střelby ve středu u soudu v Oslu líčili, jak se schovávali nebo i s těžkými zraněními předstírali mrtvé, aby je střelec nezabil. Podle některých svědků Breivik během vraždění vydával bojové pokřiky.
Sedmnáctiletá Ingvild Leren Stensrudová popisovala, jak se jich několik schovalo v táborové kavárně. Sama se schovala za piano, zatímco střelec chodil z místnosti do místnosti a postřílel přes tucet lidí. "Nemohli jsme se hýbat, zůstali jsme tam a byli jsme tak zticha, jak jen to bylo možné," řekla mladá Norka.
"Snažila jsem se dostat ke dveřím za ostatními a když byli zasaženi střelbou, popadali na mě," líčila dívka. Breivik se prý ujišťoval o smrti obětí tím, že jedné po druhé vpálil do hlavy pojistný výstřel.
Původně se Stensrudová domnívala, že útočníků je několik, protože výkřiky, které slyšela, považovala za dorozumívací signály. Pak si ale uvědomila, že šlo "vlastně o bojový pokřik" jediného střelce.
Jeden z mladíků, kteří předstírali smrt, mimo jiné vyvolal na Breivikově tváři široký úsměv, když řekl, že "po 2. světové válce byli všichni zrádcové země pravicoví extremisté".
Další mladý muž, 20letý Glenn Martin Waldenström, před svou výpovědí požádal, aby Breivik soudní síň opustil. Poté líčil, jak jej výstřel z Breivikovy pistole zasáhl přímo do obličeje. Když jej zachraňovali, byl prý příliš slabý, aby nadiktoval telefonní jméno svých rodičů a napsal ho krví na podlahu.
