Očima Josefa Landergotta
Smolař Berlusconi, marnivý Cameron. Rok jedenáctý, 3. část

Evropská unie v podobě, jak byla slepena roku 2009, po dvou letech zanikla. Všechno se točilo kolem peněz, méně kolem demokracie. Změny evropských vlád v důsledku finanční krize ukázaly nový směr: z premiérských kanceláří mohou snadno zmizet lidé i bez voleb, hučí-li se do lidí, že právě oni jsou za to všechno, ale úplně za všechno odpovědní.

Takto nahradili exponenti bankovních manažerů a investičních fondů předsedy vlád v Athénách a Římě, kde v obou případech nebyla opozice schopna parlamentně změnu prosadit.

Smolařem roku 2011 byl nepochybně Silvio Berlusconi (75), kterého tlaky finančních manažerů ("trhy") vyštvaly z vlády. Mediálně nejbarvitější postava demokratického světa utvořila italský rekord v délce zastávání premiérského úřadu - a zároveň také v počtu soudních procesů, které v té době vedl a ještě vést bude.

Velikého politologického významu nepochybně bylo jeho sdělení, že více než s osmi ženami za noc nemůže, výrok v nejlepších imperiálních tradicích Říma, kde jistý vládce importovaný vojáky ze Sýrie (který ani moc latinsky neuměl) vybíral úředníky podle velikosti přirození...

Londýnské křeče

Cenu za marnivost lze udělit britskému premiérovi Davidu Cameronovi. Sám šlape doma vodu v kádi hospodářské krize a tandemu Merkelová-Sarkozy nedokázal nijak účinně oponovat. Jako jediná z evropských velmocí zůstala Británie stranou od evropského pokusu kontrolovat národní rozpočty a snad i zdanit bankovní svět, "jeho" londýnskou City.

Po hlasitém labouristovi Tonym Blairovi a jeho tandemech s Američany Clintonem a Bushem mladším se destrukci propadající Británie už zmáhá jen na popírání všeho, co přijde z kontinentu. Cameronovo bruselské "ne" potvrdilo, že do Bruselu tahají domácí politiku v kufrech všichni, ale když to udělá Angličan, je to hned slyšet.

Možná také, že Cameron zahájil odchod ostrovanů z kontinentální unie. "Zajímá nás jen jako odbytiště pro naše výrobky," pravil a všeobecně potvrdil, že Evropa byla dvourychlostní už od roku 1973, kdy Britové do integrace vstoupili.

Jejich iszlace bude opět, jak jinak, nádherná. Utěšovat se britský konzervativec může třeba tím, že "Merkozy", není-li po ruce tlumočník, spolu hovoří anglicky...

Němčinu s francouzským přízvukem vítaly anglické vysokonákladové listy strašením poddaných Jejího Veličenstva německou okupací a Merkelovou jako novým Hitlerem.

Velikost zapadající ostrovní říše zachraňovala královská rodina svatbou jednoho z následovníků trůnu s implantovanou pohádkou o tom, jak se stát princeznou. V Monaku to štěstí neměli, neboť jejich kníže po svatbě s jistou Jihoafričankou vysvětloval, kolik vlastně má po světě dětí.

Zajímavý rekord uzavřel začátkem prosince Elio di Rupo (60), když 542 dny po loňských volbách představil belgickému králi koaliční vládu bez vítězů voleb, bez vlámských nacionalistů. Valonský socialista z italských rodičů je zároveň prvním z evropských politiků, který o sobě veřejně prohlásil, že je homosexuální (1996).

Belgický rekord je připomenutím i jiných momentů. Například: k čemu je Belgie, k čemu jsou partajní politici obecně, proč stále volit, co volit nemá cenu...

Kdo za to může

V Portugalsku a Španělsku dostali opoziční konzervativní politici hlasy ve volbách za to, že kritizovali úsporné programy levicových vlád. Když se sami dostali k moci, spořili ještě více; nic jiného ani vymyslet nešlo a prostý lid, suverén demokracie, podle svého zvyku naletěl.

Trochu jinak to měli na Islandu. Geir Haarde, který předsedal vládě v letech 2006-2009, za níž se spustila na ostrově strašlivá finanční krize, je jediný z evropských politiků, který byl shledán parlamentem vinným ze spoluúčasti na krachu a vydán soudnímu procesu.

Island zažívá mezitím opět hospodářský růst s nízkou inflací, ale tisíce Islanďanů zůstaly na mnoho desetiletí nebo do příštího pokolení zadluženy. Haarde, který nemá ani na právníka a pronájem kanceláře, to asi za všechny odskáče, neboť prý věděl o tom, že se na islandské spekulanty řítí hrůzy americké hypoteční krize.

Ambasáda na prodej

V Americe za krizi, která dozrála během dvou volebních období konzervativce George Bushe mladšího, nesoudí nikoho. Pro mocný bankovní mikrosvět jsou předsedové cedulové banky (Fed) nedotknutelní. I když Alan Greenspan pod kotlíkem krize přitápěl - a přikládal i současný Ben Bernanke...

Zato rozsudkem roku byl začátkem prosince potrestán Milorad "Rod" Blagojevich z Demokratické strany, který jako guvernér Illinois, politicky domovského státu prezidenta Baracka Obamy, kupčil s jeho senátorským místem, když se Obama stěhoval do Bílého domu.

Ačkoli se v bankovním sektoru veřejně prošustrovaly stovky miliard dolarů díky lobbistické práci a je zcela normální za několik stovek tisíc dolarů dostat od "svého" prezidenta velvyslanecké místo, Blagojevich za přání velvyslancovat v rodném státě svých rodičů Srbsku a nějaké ty drobné k tomu dostal čtrnáct roků.

Ruské dumání

Nedobrá hospodářská situace brala nadšení z jejich Ramba-Putina i Rusům. Po parlamentních volbách začátkem prosince sice jeho Jediné Rusko udrželo v dumě pohodlnou většinu, ale přišlo o dvoutřetinovou ústavní. Kdo za to může, se možná ptal podezřívaný agent ruské rozvědky, "já určitě ne".

Nachystal se po čtyřleté ústavní přestávce vyplněné svým přítelem z doby fungování na sanktpetěrburské radnici a spolehlivým právníkem Dmitrijem Medveděvem do dalšího prezidentského úřadu - a teď ostuda: přišel o 14 procent a ještě k tomu nastaly největší demonstrace v ulicích Moskvy od časů protestujících důchodců na začátku jeho vlády.

Nepochybně to je velikášství bez hranic, ale možná také signál, že Rusko do jisté, ale ne moc velké míry disponuje demokratickým podhoubím: nemám se dobře, hodím to čertu ďáblu, třeba bolševikům, jen ať si to vrchnost pamatuje.

Rusko má tu smůlu, že i kdyby zlato z nebes padalo, spíše lidi zabije, než aby jim pomohlo k blahobytu. Surovinový gigant se točil v kruhu a jeho majitelé, malá skupina důstojníků tajných služeb s přáteli, si stále myslela, že oni jsou ti Čurilové Plekovičové.

Čínští maoisté dobře vědí, že s řízenou demokracií nejsou žerty, lepší nemít vůbec žádnou. Veřejné dohadování o tom, co je v politice správné, pak nehrozí a kamarádit se s režimem stejně bude kdekdo, neboť Rusy i Číňany potřebuje.

Nejlépe to ukázali Němci, když dokončili jeden z velkých projektů na dovoz zemního plynu po baltském dně z Ruska do Německa. V Moskvě německý ministr obrany a blízký spolupracovník kancléřky Merkelové de Maizière ujišťoval o podpoře bundeswehru při reorganizaci armády, která pod jménem Rudá porazila nacistické Německo...