Arabský seriál
Americká spása pro Kurdistán. XXXIX. díl

Jedinou celistvější skupinou v Iráku, která si nepřála a dodnes nepřeje odchod Američanů, jsou Kurdové.

Jejich pozice po volbách roku 2005, jichž se s šíity na rozdíl od sunnitů zúčastnili ve vysokém počtu, jsou na jakémsi jejich historickém maximu. Ještě nikdy nebyli Kurdové tak blízko naplnění svých odvěkých snů o vlastním státu, ať už má jakoukoli federativní nebo konfederativní formu s Araby.

V relativně podobné situaci, ale mnohem růžovější, jsou šíité. Třebaže jsou v Meziříčí nejsilnější náboženskou skupinou, jejich předákům nikdy moc v Iráku nepatřila: Britové po první světové válce při „výrobě" Iráku vsadili na sunnitský královský rod a na sunnitské klany.

Snaha šíitských vůdců, a to i umírněných, dostat do ústavy zvykové náboženské právo šaríu, má odpůrce v Kurdech, sunnitských Arabech a v liberálních šíitech, jejichž pozice není ovšem nijak silná.

Zakletý Kirkúk

Kurdská radost z vlivu na ústavodárný parlament, kde bez nich šíité nemohou vládnout, značně kalí strach z mocného severního souseda. Turecko se po volbách v lednu 2005 naježilo. Několikrát varovalo Kurdy, aby nerozšiřovali území své autonomie o národnostně smíšený ropný Kirkúk a aby se nepokoušeli právě tam umístit hlavní město své autonomní správy nebo dokonce svého nezávislého státu.

Kurdové chtěli po celé roky americké okupace uspořádat v Kirkúku referendum o připojení k jejich autonomnímu Kurdistánu. To se dosud uspořádat nezdařilo a z velké části k tomu chybí i pořádná porce vůle. Podivné zájmové uskupení, jemuž se mediální zkratkou říká „mezinárodní společenství", po americkém fiasku v Iráku o jakékoli změny ztratilo zájem a tudíž i o garance v tak národně a nábožensky složitém kirkúckém (ale i mosulském) problému, jemuž vévodí nad slunce jasnější a pochopitelný fenomén, nafta.

Kurdy v prosinci 2006 poděsila zpráva amerického kongresu z tak zvané Bakerovy a Hamiltonovy komise, protože mezi irácká remedia zahrnula větší roli pro ústřední vládu v Bagdádu. V té době se počítalo s tím, že na jaře 2007, až slezou sněhy, vpadnou Turci do iráckého Kurdistánu, aby zlikvidovali zázemí komunistické PKK (v Iráku žijí čtyři až pět milionů Kurdů, v Turecku nejméně čtrnáct).

Vláda George Bushe ani současná Baracka Obamy mají na popouzení Turků ten nejmenší zájem. Zůstávají po boku spojence z NATO, jemuž přikládají klíčovou roli v islámském světě.

Turci si jsou své důležitosti i velikosti vědomi a dávají jasně najevo, že se rozhodli alternovat svou politiku: přestali sázet jen na cestu na západ do Evropy, ale už od dvou let usilují o návrat do starých osmanských hranic a o uspořádání vztahů se svými arabskými, kavkazskými, balkánskými a íránskými sousedy.

Bezedné obchody

V rámci tohoto novoosmanismu se silně ochladily vztahy s Izraelem, výrazně zlepšily se Syřany a Íránci a v té logice i s iráckými Kurdy. Zatímco turecká armáda soustavně válčí s domácími kurdskými komunisty a podniká vpády do severního Iráku proti jejich základnám, s autonomní správou Kurdistánu vládnou pragmatické vztahy postavené mimo jiné na lokálním businessu, obchodu a pašování všeho druhu.

Začátkem roku 2003 stával na severu Iráku v oblastech kontrolovaných Kurdy kalašnikov podle typu a stavu 75 až 150 dolarů. Po americké invazi ceny automatů a pistolí s municí, které zanechali uprchlí iráčtí vojáci ve skladech, klesly. Roku 1992 ovšem stál kalašnikov v Kurdistánu dolarů třicet.

Koncem roku 2006 v Kurdistánu stojí kalašnikov 210 až 650 dolarů, v iráckých sunnitských oblastech dokonce osm set dolarů. Speciální modely kalašnikovů, s nimiž se dával mimo jiné fotografovat Abú Musab, stály až dva tisíce dolarů.

Ceny rostly se zájmem. Když byli z husajnovských vězení propuštěni kriminálníci všech typů, začaly se v létě 2003 formovat sunnitské partyzánské skupiny a na jihu Iráku šíitské milice. Cena kalašnikova poskočila na 200 dolarů.

Ceny pistolí se od roku 2003 do vypuknutí „surge" téměř ztrojnásobily. Devítimilimetrové kalibry západních modelů (Walther P99 a Glock 19) se koncem roku podle údajů reportérů listu New York Times prodávaly v kurdské Sulajmáníji za 1100 až 1800 dolarů. Stejné druhy zbraní byly v západní Evropě k mání za 400 až 600 dolarů.

Dealeři tvrdili, že zbraně, které Američané dávají na šíitském jihu Iráčanům, lze druhý den koupit na trhu. Irácká armáda a policie kontrolovaná šíity je odprodávají. Američané vládě do konce roku 2006 dodali 370 tisíc střelných zbraní, z velké části z Bosny nebo z nákupů od zemí bývalého východního bloku.

Vláda za ně zaplatila 133 milionů dolarů, které vzala z fondu na pomoc a obnovu. Podle informace zvláštního inspektora pro obnovu Iráku to bylo 138 tisíc pistolí Glock a 165 tisíc kalašnikovů.

Většina zbraní na černém trhu pochází z arzenálů policie a vládních jednotek. Reportéři listu byli ujištěni, že na tržiště se nedostanou z vládní výzbroje a výstroje jen zbraně. V nabídce měli obchodníci i ne příliš dobře přestříkaná policejní auta.