Očitý svědek
Syrský režimní kameraman prozřel: už nevěří propagandě o spiknutí teroristů

Asadově režimu léta důvěřoval, spolupracoval s ním a jako kameraman předkládal lidem vládní verzi událostí. Když na vlastní oči viděl brutální zásah proti bezbranným demonstrantům, utekl s rodinou do egyptského exilu.

Júnis Júsuf vyjíždí z Káhiry jen zřídka. Bojí se, že i tam by ho někdo mohl poznat. Žije v najatém bytě s manželkou a dětmi, kouří, popíjí kávu a sleduje v televizi dění v Sýrii.

"Podporoval jsem režim, věřil jsem mu, to nepopírám. Po pravdě jsem mu byl oddán srdcem i duší," řekl pětatřicetiletý Júnis. Když ale viděl armádní zásahy proti demonstrantům, začal o vládní verzi o "teroristech, kteří se pokoušejí Sýrii rozbít" pochybovat. Jednou se se svými pochybami svěřil kolegovi a pak dostal strach, sbalil rodinu a odjel s ní ze Sýrie.

Jeho příběh je dokladem toho, jak Damašek využívá sdělovací prostředky k tomu, aby si udržel veřejnost na své straně v době, kdy čelí silnému tlaku zvenčí.

Když protesty v březnu začaly, tvrdila vláda, že nejde o lidová povstání jako v Tunisku a Egyptě, ale o řádění teroristů a ozbrojených skupin podporovaných z ciziny. Jejich cílem prý bylo rozbít Sýrii.

Syřanům tato verze vyhovovala, protože je roky učili, že to, co Sýrii drží pohromadě, je sekulární a nacionalistické vedení klanu Asadů.

Zejména příslušníci menšin - křesťanů a šíitských alávitů - se bojí toho, že se k moci budou snažit dostat většinoví sunnité. Ale i mezi nimi je mnoho těch, kteří se obávají rozpadu země v případě Asadova svržení. Júnis neměl důvod o vládní verzi událostí pochybovat.

Před nepokoji se živil prodejem kamerové techniky v Kfar Tahárímu v provincii Idlib, která leží na hranici s Tureckem. Pořizoval také videa ze svateb a měl známé u místní policie, což je nezbytné pro každého Syřana, který to chce někam dotáhnout. Příležitostně také pracoval jako kameraman pro syrskou satelitní televizi Ad-Duníja, v níž má největší majetkový podíl Asadův bratranec a jeden z nejbohatších lidí v zemi Ramí Machlúf.

O záběry z protestů nebyl zájem

První protesty v Idlibu sledoval, ale nefilmoval, protože věděl, že televize o záběry nemá zájem. Vojáci demonstranty umlčovali slznými plynem a obušky. V květnu zaznamenal první střelbu, při demonstraci ve stejnojmenném středisku Idlibu. Viděl sanitky a od místních se dověděl, že byla zabita desítka lidí. "Bylo samozřejmé, že to byli sabotéři a teroristé. To jsme si tehdy mysleli," vypráví Júnis.

Když protestů začalo přibývat a začaly být masovější, chodil na ně s kolegou vždy co nejdříve, aby mohl nafilmovat jenom několik desítek lidí. Záběry na dav už televize nechtěla.

Pak přišlo obléhání města na turecké hranici Džisr aš-Šughúru, z něhož lidé vyhnali místní policii. K protestu se připojily desítky vojáků a policistů, což byly první znaky dezerce.

Režim na to odpověděl obležením města a tvrdými boji, které trvaly tak dlouho, dokud armáda město nedobyla zpět. Filmař z malého městečka byl poprvé svědkem násilí. "Zabíjeli lidi, viděl jsem jejich těla, a na to jsem nebyl zvyklý. Začal jsem se ptát, jak se to vlastně stalo," říká Júnis.

Brávali ho s sebou do různých vzbouřeneckých měst, aby filmoval stoupence vlády. Tito "obyvatelé" tam většinou byli dovezeni odjinud. Policisté také chtěli, aby nafilmoval hromadné hroby, do nichž prý své oběti naházeli teroristé. Júnis si byl jist, že jsou to podvrhy, protože prý poznal některá těla na několika různých místech. Vojsko je zřejmě vyhrabávalo a "pohřbívalo" před příjezdem fotografů.

"Tehdy jsem začal uvažovat o tom jejich spiknutí. Neviděl jsem nikde ozbrojence ani teroristy, i když kvůli nim jsme podle vojáků do těch měst jezdili. Tak kde je to spiknutí proti Sýrii?" kladl si Júnis otázku.

Odchod do exilu

V srpnu se svěřil kolegovi, že pro Ad-Duníju už nechce pracovat. Rozešli se ve zlém a Júnis se brzo dověděl, že kolega o něm nadřízeným říká, že je spřažen s teroristy.

Druhého září proto vzal manželku Fátimu a dvě malé děti a překročil s nimi hranici do Turecka. Odjeli velmi rychle, jenom v šatech, které měli na sobě.

V Turecku se sešel s policistou, kterého znal z domova. Muž se ho snažil přesvědčit k návratu a tvrdil mu, že se mu nic nestane. Dvakrát se s ním v Turecku pokoušeli sejít Syřané, jež nikdy předtím neviděl. Bál se, že ho chtějí unést.

Odjel proto v říjnu do Káhiry, ale i tam čelí snaze přimět ho k návratu. Telefonují mu prý neznámí Syřané a chtějí se s ním sejít. Jeden mu nedávno tvrdil, že mu přivezl peníze od bratra, ale bratr o něm neslyšel. "Jestli mne chtějí dostat, dostanou mne. Mstí se," konstatuje Júnis.

Začínají mu docházet úspory, nájem platí díky pomoci rodiny. O Sýrii přemýšlí bez ustání a je přesvědčen, že Asad nakonec bude svržen. "Kdysi se v Sýrii nikdo neodvážil volat po svobodě. Lidé, kteří jsou venku, se nemohou vrátit, teď je to nemožné," sděluje Júnis.