Můj dům, můj hrad
Budou moci Rusové snadněji zabít zločince ve svém bytě?

Část poslanců ruské Státní dumy pošilhává po amerických zákonech, konkrétně chtějí také v domácí legislativě ukotvit princip Můj dům, můj hrad. Rusům by podle nich neměl hrozit trest, jestliže budou proti zločincům se zbraní v ruce bránit svůj dům, své blízké a sami sebe.

V dolní komoře parlamentu Ruské federace se opět diskutuje o nezbytnosti posílit boj s trestnou činností. Jde mimo jiné o rozšíření práv občanů používat zbraň v případech, kdy někdo ohrožuje jejich život a zdraví, dále pak v případech loupeží v jejich domovech.

Návrh nové legislativy, jež se podobá té, kterou roku 2012 neschválila ruská vláda, vypracovává skupina poslanců kolem místopředsedy dumy Igora Lebeděva z Liberálně-demokratické strany Ruska (LDPR). Příslušnému zákonu by parlament mohl dát zelenou ještě letos na podzim.

Legislativa by měla být předložena k posouzení dumě v nejbližší době. Lebeděv je podle svých slov připraven tvrdě prosazovat přijetí nového zákona. Využívá moderní technologie v dumě, kdy se příslušný textový dokument umístí na portálu a je možné se k němu vyjadřovat.

Otázky sebeobrany nyní řeší článek 37 trestního zákoníku o nutné obraně. Ta mimo jiné nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Při diskusi na toto téma zmínil Lebeděv několik případů z nedávné doby, jež zná ruská veřejnost z médií.

Lidé se bránili napadením a loupežím, ale podle soudů nesplnily dle poslance sporná kritéria nutné obrany.

Jde třeba o kauzu dívky, kterou i s jejím přítelem přepadlo na stanici metra v Moskvě v roce 2012 několik mužů. Na jednoho z útočníků, který předtím bodl jejího hocha nožem, vystřelila oběť traumatickou pistolí. Mladou ženu poslal loni soud na tři roky do vězeňské pracovní kolonie. Shledal ji vinnou z úmyslného, těžkého ublížení na zdraví.

K dalšímu přepadení a procesu, který vzbudil rozruch, došlo v altajském Bijsku. Ženu, jež je šampionkou v silovém trojboji, poslali na sedm let za mříže, protože těžce zranila muže, jenž ji chtěl znásilnit. Útočník později zraněním podlehl.

Mladé ženě u soudu nejvíce ublížilo, že lékaři nenašli na jejím těle stopy boje. Nižší trest by dostala v případě, kdyby se nejprve nechala zranit a teprve pak se začala bránit.

V některých jiných případech ale soudy dle místopředsedy dumy postupují rozvážně a uměřeně. Třeba majitel soukromého hotelu na Kubáni, který bránil svou rodinu a hosty před bandity ozbrojenými basebalovými pálkami, noži a puškami, dostal "jen" rok vězení, když tři ze zločinců postřelil a způsobil jim středně těžká zranění.

Lebeděv i další kritici stávající legislativy argumentují, že jasná kritéria přijatelných mezí nutné obrany neexistují.

Lebeděv není ve svých legislativních snahách stran úpravy zákona o nutné sebeobraně sám.

I jeho poslanecký kolega Alexej Žuravljov z partaje Spravedlivé Rusko vypracoval podobný návrh.

Žuravljov nicméně konstatuje, že příslušné orgány děsí, že by měly kontrolovat, jak občané zacházejí se zbraněmi, že by je měly učit základům v nakládání s nimi.

Všem se prý tlouklo do hlavy, že Rusové jsou v tomto směru neplnohodnotní lidé, kteří nejsou schopni se zbraněmi svobodně, řádně zacházet. To je prý ale nesmysl. Pokud budou mít lidé zbraně, pouliční kriminalita a násilí gangů se omezí.

Příkladem jsou Spojené státy, kde občané zabijí dvakrát více zločinců než policie.

Změnu zákona o nutné obraně podpořil svým vlastním návrhem i Jevgenij Tarlo, senátor Rady federace, horní komory ruského parlamentu. Také on ale dostal záporné reakce jak z ruské vlády, tak Nejvyššího soudu.

Za citované legislativní úpravy se postavila sbírkou podpisů na svých webových stránkách i Ruská občanská iniciativa (roi.ru) - popořilo ji více než sto tisíc lidí. Zástupci ministerstev vnitra a spravedlnosti ale iniciativu neschválili.