Zemi, kde Sovětský svaz kdysi poroučel větru a ledu, si dnes bere divočina zpět. I když Kreml považuje Arktidu za strategickou oblast, všichni, kdo mohou, z mrazivé tundry odcházejí. Důvodem je nejen nepříjemné klima, ale také s globální finanční krizí klesající ceny surovin, které nutí vlastníky dolů k úsporám na mzdách.
Opuštěné paneláky v Jor Šor obalené sněhem a ledem jsou pomníky doby, kdy Kreml věřil, že ideologie a průmysl poručí přírodě, píše britský list The Guardian.
Před deseti lety v této vesnici sto kilometrů za polárním kruhem žilo pět tisíc lidí. Zimní teploty padají k padesáti stupňům pod nulou a silný vítr se Severního pólu pohřbívá auta a odnáší střechy. Dnešní počet obyvatel? Deset.
„Jsme poslední, kdo tu zůstali," říká Karp Belgajev, dvaapadesátiletý horník, jehož rodina má v pětiposchoďovém domě jen jedny sousedy. „Obchod, škola, restaurace, lékařská pohotovost - to všechno je pryč."
Za několik týdnů se Belgajevovi a jejich sousedi odstěhují. Úřady pak vypnou elektřinu a zavřou teplárnu, která je chránila před umrznutím.
Pokus lidí dokázat, že je v Jor Šor možné žít, skončí. Vesnice se pomalu propadne do mrazivé pouště.
Strategický ústup
Zkáza Jor Šor je podle Guardianu symbolická. V posledních dvou letech prudký růst cen surovin přiměl Rusko vydat se za přírodním bohatstvím hluboko na sever.
V roce 2007 poslalo Rusko dvě miniponorky na dno Severního ledového oceánu, aby zde vztyčily titanovou ruskou vlajku. Byl to pokus zajistit si nárok na miliony tun ropy, která se za polárním kruhem nachází.
Prezident Dmitrij Medveděv v září 2008 vyhlásil, že Arktida je strategická oblast a že „musí být přetvořena v ruskou surovinovou základnu pro 21. století."
Vládní strategický dokument varoval minulý měsíc před přicházejícím sporem o tyto suroviny, který by mohl přerůst v ozbrojený konflikt s konkurenčními státy.
Ale zatímco byrokraté v Moskvě plánují věnovat ohromné zdroje na vývoj těžby zemního plynu v Arktidě a konstrukci nových ropovodů, sever se čím dál rychleji vylidňuje. Každý rok utíkají tisíce lidem za teplem. Celé osady a vesnice zůstávají úplně opuštěné.
Tři největší arktická města světa leží všechna v Rusku. Murmansk, Norilsk a Vorkuta dohromady přišly od roku 1989 o třetinu obyvatel.
Nedávno se emigrace trochu zpomalila. Ale ve městech, jako je Vorkuta, postavená okolo dolů na uhlí a bývalého gulagu několik kilometrů od Jor Šor, se obyvatelé obávají nového exodu, který přijde s finanční krizí.
Uhelné doly ve Vorkutě patří miliardáři Alexejovi Mordašovi. Jeho společnost Severstal je největším ruským výrobcem oceli. Doly poskytují palivo pro ocelárny, ale ty v poslední čtvrtině roku 2008 snížily produkci na polovinu. To přinutilo sesterskou společnost Vorkutaugol snížit mzdy a propouštět horníky. „Zatím jsme z 13 tisíc lidí propustili jen tři sta," ujišťuje mluvčí spolešnosti Dmitrij Pojarkov. Ale recese se nejspíš ještě na plno projeví, připouští.
„Město hyne před očima"
Žít ve Vorkutě skutečně není žádný med. V lednu a v únoru se slunce na obloze sotva objeví a v létě nad všudypřítomnými močály visí mračna komárů, každý velký jako nehet u palce.
Uhlí zde objevili ve dvacátých letech a v roce 1934 už do komplexu továren proudili vězni z celého Sovětského svazu. Ve Vorkutě bydleli v dřevěných barácích nebo si vyhrabávali zemljanky ve zmrzlé půdě.
Ti, kteří přežili, byli propuštěni po Stalinově smrti a nahrazeni dělníky z teplejších krajů, které lákaly vysoké mzdy a brzké odchody do důchodu. V místech, kde je pro člověka sotva možné přežít, Sovětský svaz hrdě stavěl bazény, kina a sídliště. To všechno na věčně zmrzlé půdě.
Ale když se SSSR rozpadl, centrálně plánovaný systém dotací a přídavkům k platu, díky kterým se na Sever lidé stěhovali, zkolaboval s ním. Dnes cítí obyvatelé Vorkuty při projevech politiků na téma důležitosti Sibiře jen hořkost.
„Soukromé společnosti mají povinnost vyplácet k našemu platu státní příspěvky, ale ve skutečnosti pak sníží platové základy, takže když se to sečte, bereme stejně jako lidé ve středním Rusku," říká Marina Ivanova, televizní redaktorka, jejíž manžel je horník.
Místní si přitom za naprostou většinu zboží musí připlatit. Dodávky z Moskvy totiž putují vlakem čtyřicet hodin, silniční spojení chybí.
Obyvatelé, kteří se rozhodnou se přestěhovat, často skončí téměř bez peněz, kvůli ohromnému převisu nabídky nad poptávkou jsou ceny, za které se prodávají byty, směšné. Za byt, kde žila celá rodina, tak dostanou třeba v přepočtu jen 64 tisíc korun.
Penzisté a lidé, kteří na dalekém severu žijí delší dobu, by měli dostat od vlády dotaci na koupi nového domova, ale desetitisíce z nich jsou dlouhá léta na čekací listině. Přesto exodus pokračuje a po celé Vorkutě má mnoho paneláků zabedněná okna. „Město nám hyne před očima," říká Jaroslavl Kotov, inženýr z nedalekého uhelného dolu.
„Tuhý, studený a nádherný" domov
Úředníci v Moskvě mají jen málo pochopení. Sovětští plánovači na Sever přivedli zbytečně mnoho lidí, protože lidská práce byla levná. Dnešní exodus je jen důsledkem toho, jak trh vyrovnává nepřirozené zásahy. V Arktidě horníci a těžaři ropy, kteří se střídají v turnusech, nahrazují trvalé obyvatele, a tak není potřeba udržovat drahou infrastrukturu.
Pro mnoho obyvatel Vorkuty je úpadek města tragédií. „Chci pro svého syna lepší budoucnost a žít tu už není žádná výhoda," říká Ivanova. „Ale nechci odejít. Vždyť jsem se tu narodila. V Moskvě jsou teď ulice plné rozteklé břečky. Tady jsou naše zimy tuhé, studené a nádherné."
Je tu nebezpečí, že se Vorkuta stane ghettem pro ty, kteří nemají dost peněz, aby se přestěhovali na jih. I v Jor Šoru zůstaly zbylé dvě rodiny z nutnosti. Většina lidí se odstěhovala v roce 1998, když byla šachta poblíž vesnice uzavřena. Belgajev nyní musí cestovat do jiného dolu. Věří, že jeho rodina by podle federálního zákona měla dostat byt ve středním Rusku. Místní úřady mu ale po nucené likvidaci Jor Šoru nabízejí jen byt ve vedlejší vesnici, která je podobně vylidněná.
Po třiceti letech těžké práce v dolech si Belgajev připadá podvedený. „Ostatní chlastali a flákali se a stejně dostali byty na Jihu. Já strávil půl života na šachtě a nic z toho. To prostě není správné," povzdechne si.
Foto: AP, Reuters, vorkuta.ru, panoramio.com, Anton Obolensky
