Bělorusko v poslední době usilovně hledá svoji národní identitu. Pomoci mu může osobnost Sergeje Vojcechovského, původně carského důstojníka, který se na běloruské půdě narodil a později spojil svůj život s Československem.
"Byla to náhoda, která ale nasměrovala naše úsilí na roky života dopředu," říká Andrej Radajev, běloruský obchodník a amatérský historik. Radajev vozí z Česka do své vlasti modely letadel a při jedné cestě za nákupy objevil v pražském knihkupectví publikaci o ruské emigraci v Česku. Knihu doma přečetl a zaujala ho pasáž o Sergeji Vojcechovském. Bývalý carský důstojník emigroval po říjnové revoluci do Československa a dotáhl to až na armádního generála a velitele zemského vojenského velitelství v Praze. V roce 1945 ho ale odvlekla sovětská tajná policie a zemřel v sibiřském lágru. Vojcechovského osud a to, že se narodil v běloruském Vitebsku, Radajevovi i posléze jeho ženě Inně tak imponoval, že se rozhodli rozšířit o něm povědomí i ve své vlasti.
Předsevzali si, že o Vojcechovském udělají výstavu. To však znamenalo dohledat a spoustu informací v českých i ruských archivech. Měli štěstí, podařilo se jim najít sponzora, v Česku navíc pomohli vstřícní archiváři. Problémy byly třeba se spoluprací s některými ruskými historiky: "Třeba Georgij Kaninskij z Jekatěrinburgu, životopisec generála Vojcechovského. Odepsal mi, že spolupráce musí být vzájemně výhodná, a my v tu dobu ještě neměli nic v ruce. Jeho postoj se změnil až v momentě, kdy jsem pátral v Čechách a mohl mu poslat první své výsledky," říká Radajev.
Radajevovi obcházeli antikvariáty, na jedné aukci dokonce objevili album Vojcechovského rodiny. Majitel se ho chystal prodat za 2500 eur zájemci z Británie, nakonec ale změnil názor a dokument za symbolickou cenu daroval jim. V září 2012 pak už měli tolik materiálu, že mohli v Národním historickém muzeu v Minsku uspořádat o Vojcechovském výstavu.
Okénko ve státní televizi
Na otevření pak pozvali vedení státní televize i producenta společnosti, která se specializuje na dokumentární filmy. "Měli jsme štěstí, že člověk, který rozhoduje o natáčení, byl sám vojákem, žil nějakou dobu ve Vladivostoku a věděl, že se tam nacházejí hroby legionářů," říká Radajev. Snímek pak točila režisérka Anastázia Mirošenková a nejednou se vysílal na běloruských státních kanálech.
Objevit se tam může jen to, co se shoduje s oficiální politickou linií země. "Znamená to, že Vojcechovský získal status státem uznávané osobnosti," říká Radajev. Ještě před několika lety by se takové pocty dostalo bílému generálu, emigrantovi a vězni gulagu v Bělorusku jen velmi těžko. Když například Radajevovi dali Vojcechovského jako tip na článek mladému vojenskému novináři, u šéfa armádních novin se tato idea nesetkala s žádným pochopením. "Řekl mu - do tohodle nelez!"
Strach z bílého generála
S Vojcechovským pak mají Inna a Alexander Radajevovi velké plány. Chtějí, aby se výstava objevila i v dalších městech, v Praze, Moskvě i Petrohradu. A běloruské město Vitebsk, kde se generál narodil, by rádi ozdobili pamětní deskou. Otázka je, kam s ní - zatím totiž nikdo neví, kde vlastně stál jeho rodný domek. "Doufám, že žádné překážky tam nebudou," říká Inna Radajevová, ale jistá si není - bojí se, jestli bude majitel s umístěním souhlasit: "To víte, bílý generál... Už je to sice dlouho, ale v části populace je stále zakořeněný pohled - co není rudé, to je zlé."
* Proč Lukašenkův režim hledá novou identitu? Cítí ohrožení z Ruska?
* Jak se k otázce národní identity dosud stavěl běloruský režim a jak opozice?
* Jak se žije v současném Bělorusku?
* Kdo byl generál Sergej Vojcechovský?
ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY A CELÝ TEXT ČLÁNKU SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
