Solženicyn vadí
Lenin je hubil. Přesto pravoslavným vadí ničení jeho pomníků
08.10.2014 14:35
Ještě před pár lety o Vladimíru Iljiči Leninovi v pravoslavných médiích znělo jen jedno: uložme tělo do hrobu a otočme list. Ale pohřeb se nekonal. Strhávání Leninových pomníků na Ukrajině vyvolalo i mezi pravoslavnými publicisty a duchovními množství reakcí, a to výlučně záporných. Na pravoslavných webech si lze přečíst spoustu argumentů, proč je strhávání Lenina špatné a nemoderní, upozornil ruský internetový list Gazeta.ru.
Protestovali by snad první křesťané, kdyby dav zničil pomníky císařů Nerona či Diokleciána, jejich nejkrutějších pronásledovatelů? Sotva. Vladimír Iljič je zdaleka překonal. V dějinách ruské církve se nevyskytl větší škůdce, jehož vinou by se prolilo víc krve věřících.
Tataři nepodpalovali kostely a nezabíjeli kněze, leda při nájezdu. I Stalin se za války obrátil k církvi, za což ho někteří pravoslavní ctí. Lenin byl úhlavní nepřítel. Jak lze litovat ničení jeho pomníků, navíc v cizí zemi?
Příznačné jsou dva příspěvky igumena a profesora moskevské univerzity Filippa Simonova.
V jednom tvrdí, že Leninovy pomníky jsou sice modly, ale že mu nevadí. V druhém hanobí jiný idol: Alexandra Solženicyna, který jako žádný jiný spisovatel udělal tolik pro tradiční ruské hodnoty, velebené pravoslavnými. Prý už není zapotřebí, protože zmizelo Solženicynovo publikum: sovětská inteligence.
Problém není v argumentech, šokuje tón: nevadí Lenin, ale Solženicyn!
Když se k tomu připočte, že patriarcha Kirill udělil církevní řád předsedovi ruských komunistů Gennadiji Zjuganovovi, znamená to obrat církve ke komunismu?
Jistě, vše je složitější. Pro někoho představuje strhávání Leninových pomníků neklamnou známku, že se část ukrajinské společnosti pokouší opustit "ruský svět", obydlený všude Leninovými pomníky na hlavních náměstích. Jsou jako břízy či dřevěné panenky, prostě etnické příznaky, a vůbec ne ideologické. Iljič zevšedněl, zvykli jsme si na něj.
Někdo může závidět: my nedokážeme celá léta ani přejmenovat stanici moskevského metra Vojkovská, ačkoliv je pojmenována po organizátorovi vyvraždění carské rodiny. Jen vedeme nekonečné debaty a skutek utek. To Ukrajinci jsou lidé činu.
Najdou se i tací, co si myslí, že není správné bourat vůbec žádné pomníky. Ať stojí a připomínají krušné časy. Jisté ale je, že to by neříkali o Hitlerově pomníku v Berlíně či Tallinnu.
Také se říká, že ničení památníků rozvášněným davem je symbol oné bouře, od níž se Rusko s hrůzou odvrací. Památník prý samozřejmě měl být odklizen, ale z rozhodnutí úřadů, civilizovaně, bez fanatismu a hanobení. Zkrátka, když část společnosti vnucuje ostatním svou vůli, není to nejlepší a hrozí to i občanskou válkou, jak ukazuje Ukrajina.
S tím lze do značné míry souhlasit, ale na paměti je třeba mít, že nebýt oné živelné vzpoury davu, neměli bychom současné Rusko. Přece jen se zrodilo z roku 1991. Právě stržený pomník (zakladatele sovětské tajné policie) Dzeržinského otevřel sovětským čekistům cestu do Kremlu.
Ale proč právě ukrajinské Leninovy pomníky se staly "shromaždištěm" pravoslavné veřejnosti?
Pravoslavní jsou z definice konzervativní. Ale konzervatismus bývá různý. Takový Solženicyn je pro leckoho zpátečník, šovinista, antisemita. Ale nikdo mu neupře tvůrčí přístup a snahu řídit se mravními ideály.
To se nemusí hodit. Solženicynovo jméno se už pokoušeli využít v polovině devadesátých let, po návratu do vlasti: nejlepší bojovník s komunismem pomůže v politickém boji se Zjuganovem! Ale Solženicyn začal tepat zlořády divokého kapitalismu...
Vybrané citáty z již pohřbeného klasika se nedávno zase začaly vytahovat z úložiště: tradiční hodnoty, sjednocování ruského území, Krym. To si západní liberálové za rámeček nedají!
Ale zase se přepočítali. Solženicyn ukázal, že ruské impérium nezahubili bolševici a cizí agenti, ale především neschopní vládci, válka pod falešnými hesly, pasivita jedněch a prchlivost druhých.
A Souostroví Gulag varuje před nebezpečím všemocného státu, který lidi snadno mění ve spotřební materiál.
Konzervativní heslo našich časů zní: s ničím nehýbejte, anebo to dopadne mnohem hůř. Na to je Lenin vůbec nejlepší symbol: Vidíte? Nestačilo? Chcete ještě? Na nic nesahejte! Hlavně ne na Lenina!
V devadesátých letech zuřila bitva mezi "komunisty" a "demokraty". Teď panuje národní shoda: všichni jsme vítězové a vše je u nás nejlepší. I Lenin. A tak novodobí mučedníci za víru spolu s nacionalisty a komunisty hlasují pro cara.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.