Rusko nebo Amerika: Kdo je skutečný agresor?
Článek ve Zvědavci (http://www.zvedavec.org)
Jak krize na Ukrajině pokračuje, je jedním z obzvláště pozoruhodných aspektů jazyk používaný západními médii a politiky k popisování Ruska a jeho prezidenta, Vladimira Putina.
Tato země a její vůdce byla označena za agresora, útočníka, budovatele impéria, a dokonce byla přirovnána k nacistickému Německu. V oblasti psychologie existuje výraz pro obranný mechanismus – projekce, která je charakteristická tím, že projektuje nežádoucí pocity na ostatní lidi. Možná USA a jejich západní spojenci zažívají nával projekce, neboť způsob, jakým popisují Rusko je nejen nesprávný, ale je to i patřičný způsob pro to, jak popsat západní mocnosti.
Ruská ne-agrese
Začněme s Ruskem. Od doby, kdy se k moci dostal v r. 2000 prezident Vladimir Putin, vyjma současné krize na Ukrajině (které se krátce dotknu), bylo Rusko zapojeno do dvou větších konfliktů: čečenské války v letech 1999 až 2009, a tak zvané pětidenní války s Gruzií v r. 2008. V obou těchto případech lze s určitou jistotou tvrdit, že Rusko konflikt nevyprovokovalo a že ve skutečnosti jednalo defenzivně. Čečenský konflikt začal po invazi do Dagestánu, kdy čečenská Islámská mezinárodní brigáda (IIB), islamistická bojůvka (tajně podporovaná CIA), vedená Šamilem Basajevem a Ibn al-Chatabem, napadla 2. srpna 1999 sousední ruskou republiku Da gestán, na podporu separatistických vzbouřenců z Dagestánské šury. Rusko nemělo příliš na výběr a 1. října vstoupilo do Čečny. Kampaň skončila de facto nezávislost  Čečenské republiky Ičkeria a obnovou ruské federální kontroly nad tímto územím. Je dokonce sporné, jestli to považovat za „zahraniční“ konflikt, protože je celkem přijatelné tvrdit, že šlo o vnitřní krizi.
Konflikt s Gruzií měl podobný sled událostí, jako Čečna. V noci ze 7. na 8. srpna 2008 zahájila Gruzie rozsáhlý vojenský útok na Jižní Osetii, v rámci pokusu opětovně ovládnout toto území. Tento krok byl zcela nevyprovokovaný. Gruzínský útok vedl k obětem mezi ruskými mírotvorci, kteří vzdorovali útoku spolu s milicí Osetie. Rusko oprávněně reagovalo vysláním jednotek ruské 58. Armády a ruských výsadkových jednotek do Jižní Osetie o den později a zahájilo nálety na gruzínské jednotky v Jižní Osetii a na vojenské a logistické cíle v samotné Gr uzii. Nyní je již dobře doloženo, že většina expertů, dohlížitelů a velvyslanců souhlasila, že válku začala Gruzie.
Ukrajinská krize
Od doby, kdy se Putin stal prezidentem, Rusko nikdy nenapadlo či nevpadlo do žádné země, pokud nešlo o jasnou provokaci z druhé strany. Tento fakt, zdá se, prošel u západních vůdců a médií bez povšimnutí, a ti nadále líčí Rusko jako děsivou a nepředvídatelnou zemi. Po mediálním informování o událostech na krajině, obzvláště na Krymu, člověk vyrozumí, že média velmi lačně líčí Rusko jako zemi, která opakovaně porušila mezinárodní právo a suverenitu jiných zemí, kdy ve skutečnosti je pravdou opak. Může krize na Ukrajině být označena za „invazi“? Zaprvé nebyla prolita žádná krev a nedošlo k žádným bojům či dokonce p� �estřelkám, vyjma varovných výstřelů do vzduchu.
Objevuje se argument, že Rusko porušilo územní suverenitu Ukrajiny, nicméně je třeba poznamenat, že jak Krym, tak Rusko současnou dočasnou ukrajinskou vládu neuznávají, a tudíž je pro ně území Ukrajiny zcela v anarchii a chaosu. V důsledku dobře zdokumentovaných incidentů neonacistického násilí v Kyjevě a v dalších částech Ukrajiny bylo zodpovědností Ruska zajistit, aby etničtí Rusové na Krymu byli ochráněni. Připomeňme si, že Rusko netvrdilo, že Krym nyní patří Ruské federaci. Prostě rozmístilo své jednotky, aby zachovalo mír v regionu. V závislosti na výsledku nadcházejícího referenda o statutu Krymu – 16. března, Rusko bezpochyby přijm e odpovídající opatření, tj. buď opustí Krym, pokud si ten zvolí zůstat součástí Ukrajiny, nebo zůstane, pokud si Krym zvolí stát se součástí Ruska.
Americké intervence a expansionismus NATO
Zatímco Rusko dodržovalo mezinárodní právo a neprojevilo v posledních 14 letech sebemenší náznak agrese, USA a NATO činily opak. Jen USA samotné zasahovaly v následujících zemích: Sierra Leone, Nigérie, Jemen, Afghánistán, Filipíny, Pobřeží slonoviny, Irák, Gruzie, Haiti, Džibuti, Keňa, Etiopie, Eritrea, Pákistán, Libanon, Somálsko, Libye, Uganda, Jordánsko, Čad, Mali, Turecko. NATO mezitím bylo zapojeno do intervence v Bosně a Hercegovině, intervence v Kosovu, do afghánské války, a z poslední doby do intervence v Libyi; poslední dvě uvedené byly naprostým fiaskem a zanechaly tyto dvě země v trosk&aac ute;ch a anarchii.
Navíc NATO porušilo svůj slib Rusku. Michail Gorbačov údajně souhlasil s umožněním sjednocení Německa v rámci NATO poté, co mu bylo slíbeno, že NATO nebude expandovat „na východ ani o píď“. Místo toho v r. 1999 se k této organizaci připojily Polsko, Maďarsko a Česká republika, navzdory tvrzení NATO, že nemá v plánu po skončení studené války expandovat. Další rozšíření přišlo s připojením sedmi středo- a východoevropských zemí: Estonska, Lotyšska, Litvy, Slovinska, Slovenska, Bulharska a Rumunska. Tyto země byly nejdříve pozvány k rozhovorům o členství během s ummitu v r. 2002 v Praze a k NATO se připojily 29. března 2004, krátce před summitem v Istanbulu v r. 2004. A v poslední době se připojila Albánie a Chorvatsko, 1. dubna 2009, krátce před summitem v Strasbourg-Kehl v r. 2009. Dal í expanze je v současné době předmětem jednání v mnoha zemích. Kypru a Makedonii bylo zabráněno ve vstupu, Tureckem resp. Řeckem, a čeká se na vyřešení sporů mezi nimi. K dalším zemím, které jako svůj cíl uvedly připojení k NATO, patří Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Gruzie.
Obavy Ruska oprávněné
Putin oprávněně cítí obavy, že NATO obkličuje Rusko, a nedávné zapojení USA a EU do událostí na Ukrajině tyto obavy jen dále zhoršuje. Vzhledem k nepřátelství, kterému Rusko čelí od západních politiků a médií denně, není opravdu nijak překvapivé, že Rusko je vehementně proti jakékoliv západem podporované vládě na Ukrajině, obzvláště po pochybné „revoluci“, financované USA.
Rusko je zvyklé, že se o něm tisk vyjadřuje negativně, od okamžiku, kdy se prezident Putin ujal v r. 2000 úřadu a vytkl si za svoji prioritu bránit ruské národní zájmy a neumožnit západu rozjet intervencionistické orgie. Ale poslední útoky na Rusko nejsou jen nesprávné a pokrytecké, ale také ilustrují přání západních mocností zdiskreditovat a zostudit Rusko kvůli svým vlastním geopolitickým cílům. Nicméně události posledního desetiletí jasně ilustrují, že je to západ, kdo byl agresivní a intervencionistický, a že je to NATO, kdo má v plánu vytvořit říši, nikoliv Rusko.
Russia or America: Who Is the Real Aggressor? vyšel 11. března 2014 na Global Research. Překlad v ceně 444 Kč Zvědavec.
Původní odkaz na članek najdete zde: http://www.zvedavec.org/komentare/2014/03/5889-rusko-nebo-amerika-kdo-je-skutecny-agresor.htm
© 2014-1999, Zvědavec
Článek je možno dále šířit, pokud bude uveden odkaz na původní zdroj a autor.
1 hlas
Nejdiskutovanější názory
Lev Tolstoj (18 hlasů) 14.03.2014 08:27
Na rozdíl od Američanů zatím Rusové nezabíjeli. AMeričané mají na...
Jan Karel (9 hlasů) 14.03.2014 08:42
Kyjevskou žádost o zbraně vidím jako pěknou hloupost. Vypovídá to o...
Jana Harmatová (9 hlasů) 14.03.2014 08:57
Nechutný scénář je pokaždé stejný. Podpořit "demokratické rebely " ,...
Deadman´s Hand (9 hlasů) 14.03.2014 09:54
Putin se opakovaně ptá, proč Západ vytvořil krizi na Ukrajině....
Tom Kut (8 hlasů) 14.03.2014 11:28
Všichni zde slzíme, neboť není záruky, že by ses opět nevrátil. Kdo...