Co skrývá zakázaná oblast pod nejaktivnější sopkou světa?

Doprava se urychluje! Zde na Jávě byly položeny koleje! Ovšem urychluje se? Devatenáctá zastávka v hodině, vlakem prochází 8. hudební skupina, 13. zametač, 333. prodejce, tlačen zástupem slepých a chromých. Ne, opravdu nechceme píšťalku, biftečky ohřívané na slunci, či kachličku s Mickey Mousem.

Nemáme zájem ani o včerejší noviny v indonéštině, papírové ubrousky British Airways, bublifuk, blikající letadlo, nafukovací varhany...

Zatímco já vysvětlovačně ukazuji na batoh, oni zase na to letadlo a tak si navzájem pobaveně máváme celou tu hodinu a celých deset kilometrů...

Jáva přináší civilizaci, změt života na ulicích, spěch a shon. Je přelidněná, znečištěná, rušná, lidé se méně usmívají, nesmlouvají, neakceptují. Jáva je inverze. Ovšem v momentě, kdy se vysoukáte nad městský mišmaš, dostanete přes nos. Dostanete přes něj, protože jste si sami vlepili facana. Protože zkoumáte, zda reálně existuje to, co vidíte: dechberoucí krátery, měsíční krajiny, měsíční pohledy, kouřící špice, zakázaná území a copak je v nich? My to víme!

Co za hrůzu tam číhá? Tak v zakázaném území pod nejaktivnější sopkou světa Merapi jsme prosím pěkně našli roští! Chodící roští! Babičky se tu vesele proháněly a snášely si otepe jakéhosi rákosí dolů do chalupy. Měli tu být divocí jaguáři a zatím jsou tu divoké babičky. Čůráte si za keřem a on odpochoduje. Taková indonéská seschlá babička má metr padesát, v předklonu s otepí o půl metru míň. A tak jak té otepi visí dolů různé cancoury, nevšimnete si nožiček, dokud se otep nepohne.

Tam, kde jsme si klestili trnitou cestu klackama a v pohorkách, tam roští proběhlo bosky. Tak bujarý lidský život u pobrukující sopky jsme věru nečekali. Babičky nám doslova zamotaly hlavu. A to tím, že sice prošlapaly desítky pohodlných steziček, které však vedly vždycky jen do toho křoví. Slepá ulice, jedna vedle druhé... Náš cíl - nakouknout do lávového řečiště - se tak krapet vzdaloval a vzdaloval a končil v... No vy víte kde. V křoví přece.

Nazítří jsme se poučili a změnili metodiku. Ubrali jsme na razanci klestění, respektive o dost dříve jsem pochopila, že ona hláška: „ješte kousek pojď, pak už to bude schůdný," znamená, že Tom šeredně kecá. Krůčků „tudy ne" se ještě pár naskytlo, ale pak jsme ji našli. Tu jedinou, klikatou, ale zřetelnou pěšinku ke kouřící hoře, k lávové řece.

Ohnivý velikán se přiblížil. Majestátně střežil svoje babičky a jaguáry. Škoda jen, že si trošku neuslintl do svého korýtka. Vždyť jsme stáli na samém jeho břehu, zírajíc dolů. Jaký to asi je pocit, když tam dole teče oheň. Asi velmi naléhavý! Asi je určitě dobře, že tam zrovinka neteče.

Lávová řeka má drobnou nevýhodu. Když vás napadne roj sršňů, jako překvapil nás, nedá se do ní skočit a zachránit se. Já to říkám pořád, zlatá Morava, tyhle exotický vejmysly „ohňová řeka" jsou super věc pro romantiky sebevrahy, ale praktičnost nikde. Sprint ze sopky dolů, všechny odhalené části těla bobtnají a natíkají, Tomovo ucho už přímo bliká všemi barvami, Tom se mě pod sopkou ptá: „Je to vážný?" „Néé, úplně v pohodě!" lžu, jak když tiskne.

Ona taková psychická fóbie ze zranění bývá větší strašák než bebe samotné. Naneštěstí nám však zasvítilo do zad a Tom uviděl svůj stín. Nejdřív se otočil, kdopak to jde za námi? Pak se otočil tázavě na mě a pak se smířil s tím, že má dvě hlavy.

Tak přesně takhle vypadají bubáci v zakázaném území pod nejnebezpečnějším vulkánem ZeměkoulePozor, Lonely Planet o nich nepíše!