Co v Indonésii nevyfotíte

Indonésie byla první. Naše první Asie. Kouzelná, magická, usměvavá, mystická a zároveň šokující, krutá, špinavá, tlející a agresivní. Pouť po Indonésii jsme začali poněkud šišatě - začali jsme „na konci" v městečku „Ende".  Čtyři hodiny před odjezdem lodi a lidé se tlačí jako pominutí. To nebude samo sebou.

Někdo tu říkal, že „economi" lístky se prodávají, prostě dokud jsou. Totiž dokud jsou lístky. Nikoli místa na lodi. Tábořilo se úplně všude. Jen na lodní šroub jsem se nešla podívat. Nějak jsem se tam za tři dny plavby neprotlačila.

Vystoupili jsme na pevninu ostrova Flores. Mraky se kutálely z příkrých lávových stěn dolů k nám, noční tma se pomalu rozpouštěla a sluníčko nám pomalounku polehounku odkrývalo sytě zelený ráj s vulkanickou čepicí.

Vzdálenosti v Indonésii možná nejsou až tak obrovské, ale doprava je neuvěřitelně pomalá! Cesta přes 300kilometrový ostrov nabere v místním členitém terénu délku 700 kilometrů a stroj, kterému se odvážně říká bus, je schopen se po ní pohybovat rychlostí 2-12 kilometrů za hodinu. Toto je Flores. Dál na západ je to ppoommaalliinnkkuu lepší. Na druhou stranu ale rozhodně nelitujeme toho, že jsme se nechali zavát až takhle daleko. Protože Flores se ve finále ukázal jako nejkrásnější část z celé Indonésie. Holt je ještě příliš daleko, panenštější, naivnější, prostší a chudší.

Děti se k nám doslova rozbíhaly. Ze všech strání, chýší, potoků a rýžových políček vybíhali malí trpaslíci k cestě a potom k nám. Děti se styděly, ale hrozně se řehtaly a jedno přes druhé vykřikovaly: „Hello Mister." A každý si to musí říct a každý aspoň pětkrát, zkusit jestli to funguje. A funguje! Tak ještě pětkrát! A ten nejrychlejší utíká a utíká do sousední osady, oznámit tu novinu, že se blíží dva bílí mutanti a všechno nanovo. Lidi seřazení před domem, děti u cesty a další ping-pong Hello Mister game.

Chcete si vyfotit krajinku? Bez šance. Zorné pole vašeho objektivu je ucpané nadšenými pohledy domorodců. Všichni chtějí být na fotce, chtějí být slavní. Fotografové pozor - Flores je nestydatě fotogenický! Vertikální stěny údolí, padající bujná vegetace, rýžová políčka, kakaové úsměvy... Byla však místa, kde jsme neměli svědomí fotit nezměrnou chudobu lidí. Cit mi nedovolil vytahovat hračku, jejíž hodnota by je živila celý život. Asi to byla chyba.

Prostě oni mají svůj svět a my taky svůj. Stáli jsme tam v jejich světě, orvaní, špinaví, umounění, unavení a pořád jsme si připadali jako multimilionáři. Lidé tu neměli nic. Bosí, pár cárů na sobě, pár prkýnek nad hlavou, kozu a slepici. Malinkaté postavičky z kostiček a kůže. Černé ruce, černé nehty, černé zuby, pokud nějaké. Zato úsměv široký a bez těch zubů ještě širší!

Nenafotíte, jak se čeká na autobus a s vámi čeká celá vesnice. Posedaná kolem vás v kruhu. Až na to, že vesnice nikam nejede. Nezdokumentujete hematomy z dopravních paraprostředků. Když jsem se poprvé soukala do místního bema (taková malá parodie na minibus, něco jako naše minidodávečka), usadila jsem se a ohlédla. Za mnou, na sedadle pro tři, sedělo osm lidí. To bylo předtím, než nastal nával.

Opravdu nevím, logika mi na to nestačí a neptejte se mě, JAK se do bemíčka během cesty dostalo třicet sedm lidí, dvě kozy, čtyři slepice, dva kohouti, jedno prase, tři svazky kokosů a šest pytlů rýže. Pamatuji si jenom jedno - po pěti minutách jsem přestala cítit vlastní nohu, v ledvině mám dodneška ďolík, jedno ze dvou dětí za krkem se poblinkalo a pán na mém klíně neustále kouřil.

Z bema jsme vyšli v pravých úhlech a počítali. Mořská rezervace Sedmnáct ostrovů je zašitá úplně nenápadně u zapadákova jménem Riung. Pohlédnete-li na moře důkladně, napočítáte těch ostrovů jednadvacet! Tak že by to nebylo tady? Kdepak! Vládní autority se shodly na tom, že sedmnáct zní líp! Důvod? Hodí se to ke dni nezávislosti - 17. srpna. Představa, jak se někde u zasedacího stolu rozhoduje, zda nazvat jednadvacet ostrovů jako jednadvacet nebo sedmnáct, mě natolik pobavila, že jsem si osobně musela jet ty ostrůvky spočítat. A nejen to.

Pod hladinou tu čeká stoprocentní podívaná! Jako z kapitána Nema! Jestliže do  Labuanbaja, (rovněž na Floresu) se sjíždějí potápěči z celého světa, co dávno zavrhli Egypt, Karibik i Maledivy, pak ještě nevědí, kde je Riung. Jenže potápěčské vybavení už by se do bemíčka nevešlo. Snad tak nasadit na tělo, protože jediné, co v bemu akutně chybí a co by se tam ještě vešlo, je kyslík.

Do vody ovšem raději moc nespěchejte třeba na takovém ostrůvku Rinca (mezi ostrovy Flores a Sumbawa). Žijí tam draci! Komodo dragons! Nikdo nikdy nevysvětlil, proč tito malí zubatí dinosauříci (větší než člověk) žijí na světě jenom tady. Na sváču nepohrdnou celým buvolem! Tady fotofilm zas tak nevyplácáte. Drak na každé cvaknutí syčí jazýčkem. To není pěkné! I když nejste lahodný buvol, jste přece jen dokonce poloviční...

Komodští draci nejsou jedinou kuriozitou ostrůvků Rinca a Komodo. Moře tu protíná pomyslná hranice dvou světů. Již v roce 1850 přeřízl anglický přírodovědec Alfred Russel Wallace mapy Indonésie vejpůl. Na základě pozorování odlišných typů zvířat na jednotlivých ostrovech a na základě korespondence s Darwinem zakreslil do mapy Wallaceovu čáru. Podle ní měla západní část Indonésie (počínaje Bali a Borneem) kdysi patřit k Asii, zatímco celá východní část (Sulawesi, Lombok, Nusa Tenggara...) podezřele připomíná faunu a flóru Austrálie. No, vida, a tak jsme v dějinách časoprostoru zas o tolik nepoposkočili. Ale ruku na srdce, kdybyste se kulišácky rozhodli, že stačí jet do východní části Indonésie a uvidíte Austrálii i Indonésii zároveň, pak vás zklamu. Čas, kultura, historie a klima vyčarovaly za ta léta z obou zemí natolik svébytné mocnosti, že laickýma očima nemáte šanci nalézt podobnost, ledaže byste sem propašovali klokana...

Ovšem ani toho tady zatím nevyfotíte.  Z Indonésie si nepřivezete zaneřáděný harddisk a placaté obrázky, ale přímo rytinu - úsměv na tváři... A ten vám nikdo nesebere!