Není zoo jako (lidská) zoo

Celá natěšená nasedám do nočního vlaku směr sever - Lao Cai. Z původně ospalého městečka, vzdáleného pouhých pár kilometrů od čínských hranic, se stala přestupní stanice na jedné z nejvytíženějších turistických tras severního Vietnamu - Hanoj - Sapa. V žádném jiném prostředku vietnamské hromadné dopravy není možné spatřit takové omračující množství turistů. Na Sapu se prostě jezdí vlakem.

Cedule s nápisy typu „Vietnam, hidden charm" lákají přijíždějící mimo jiné na fascinující etnickou mozaiku, kterou se svými 54 národy Vietnam bezpochyby je.

Asi po hodinové cestě minibusem vidím první šťavnatá, žlutozelená terasovitá rýžová políčka.

Konečně na Sapě.

Houf hmongských stařen se rychle sbíhá kolem minibusu a kolotoč začíná. Tak to jsou ony, opravdové hmongské a daoské ženy s hřebínky ve vlasech, rukama modrýma od indiga, oděné v pestrobarevných krojích s usoplenými dětmi na zádech. Vietnam je skutečně etnologická pochoutka, říkám si sama pro sebe. Jsou všude. S deštníky, prodávají 100% pravé etnorelikvie, etnooblečky, deky, náušnice a mnoho dalších suvenýrů, kterým tu neodolá opravdu nikdo.

Co jen koupit dřív? Velké nadšení z  prvních pravých živých „menšiňáku" však s rychlostí blesku opadá. „Báj for mí, báj for ma frend!" jsou věty, které během příštích dvou dnů uslyším snad milionkrát.

Další den se za nemalý poplatek cestovní kanceláři vydávám na návštěvu autentické vesnice Ta Phin, ve které žijí právě kmeny Dao a Hmong. Řidič džípu se na svou posádku divně kouká a ani mi vlastně není úplně jasné proč. Naivně se těším, že uvidím skutečný život příslušníků národnostních menšin.

Jakmile zmerčí ženy džíp, ihned se kolem něj sesypou jako vosy na med. Po zaplacení vstupného 15 Kč nám řidič sdělí, že za hodinu a půl se vrací a ať tu jsem včas. Stojíme a nevíme. Uprostřed napůl Potěmkinovy vesnice, každý ve spárech jedné až dvou neustále hučících žen. Tradiční kolotoč otázek se opět rozjíždí: „Kolik je ti let? Jak se jmenuješ? Koupíš si pak něco ode mě?". Berou nás do vesnice, aby nám ukázali, kde a jak bydlí. Pomalu procházíme rýžovými poli a postupně mi začíná docházet, že tu není všechno tak docela v pořádku.

Ženy pořád hučí. Chatrč zbouchanou z prken osvětluje jen záře z televize stojící hned vedle oltáře předků. Kolem ohniště běhají selátka, psi, malé děti...je mi trapně si je fotit. Jsem zhnusená sama ze sebe. Po cestě nazpátek se ptám „své" ženy jestli jim to nevadí, že je sem chodí turisté očumovat jako zvířata v zoo. Mluví velice dobře anglicky. Zjevně chápe moje rozčarování, nejspíš nejsem první, kdo se jí ptá. Lehce sklopí hlavu a špitne něco ve smyslu, že alespoň prodá více věcí. Bodejť by ne... tady musí být každému tak stydno, že hučení už nedokáže vzdorovat (i když při vzpomínce na jednu Britku ve středních letech, i o tom začínám pochybovat, ale to už je zase jiný příběh.).

Tohle byla první pravá autentická lidská zoo, kterou jsem kdy v životě viděla. Jak jsem za něco takového mohla ještě zaplatit? Co jsem si vůbec myslela, že tam asi uvidím? Ze zoufalé snahy o zachování unikátních tradičních kultur, se posléze může velmi snadno stát byznys a kalkul. Asi podobně jako snaha zachovat unikátní jazyk tím, že do něj přepíšeme Bibli. Prostě geniální.

Ačkoli je to každému se zdravým rozumem jasné, naše romantizující Já stále doufá, že někde ještě žijí ti „původní" lidé... Kdo však jsou ti „původní" lidé? Myslím, že je na čase podívat se pravdě do očí.

Příště do hor severního Vietnamu jen na motorce, bez doporučení Lonely Planet a na venkov, kde skuteční lidé stále ještě žijí.