Pánfilo

Kamarád mi vyprávěl, jak se jeho děti kdysi bály Pánfila, když ho, opilého jak zákon káže, potkaly na ulici. Jeho pokřiky, grimasy a gesta jim naháněla strach. Tento můj kamarád Pánfila dobře zná, jelikož prý bydlí ve stejném bloku, v bytě jednoho činžovního domu na Třetí ulici ve Vedadu nedaleko od Ministerstva zahraničních věcí a nakladatelství Casa de las Américas.

Je pravda, že pro chlapíka jako je Pánfilo se taková čtvrť moc nehodí. Nebo je to spíš naopak a Pánfilo příliš nezapadá do čtvrti Vedado, v níž, věřte tomu nebo ne, stále ještě bydlí „kultivovaní lidé"?

Pánfilo byl ve Vedadu jako moucha ve sklenici mléka. Tím nemám přímo na mysli jeho barvu kůže. Přes 10 let byl bez práce a když se opil, tak dělal povyk (což bylo snad každý den). Od chvíle, kdy se přestal živit jako rybář ve Flota de Pesca, se pití stalo veškerou náplní jeho života, a podobně jako s mnoha jinými to s ním začalo jít s kopce. V jiných částech Havany se tuláků, opilců a šílenců nikdo nebojí, jsou součástí městské scenérie, čistým projevem folklóru.

Ve čtvrti Vedado však žije mnoho vysokých vládních úředníků a cizinců a je zde i mnoho policejních stanic, a proto do ní Pánfilo vůbec nezapadal. Stačil ale jediný řez skalpelem a byl amputován.

Pánfilo, vlastním jménem Juan Carlos González Marcos, si nyní odpykává trest ve vězení. Důvodem jeho zatčení byla společenská nebezpečnost a možnost páchání trestné činnosti. Byl odsouzen na dva roky. Přestože kubánský trestní zákoník kvalifikuje alkoholismus jako trestný čin, všichni dobře víme, že Pánfilo nebyl uvězněn kvůli tomu, že by se potuloval po Vedadu nebo kvůli opilství, výtržnostem či strašení dětí. Tentokrát totiž nevyděsil děti, ale samotný režim! Nemyslete si však, že jeho znepokojení vyvolal vysoký počet tuláků a opilců v zemi...

Pánfila uvěznili proto, že v jednom videu, které díky serveru YouTube shlédli lidé z celého světa, křičel: „Chybí nám žrádlo, nemáme co dát do huby". Všichni víme, že pravým důvodem Pánfilova zatčení se stalo právě toto video. Režim se tak pomstil muži, kterému dal alkohol odvahu zvolat před videokamerou v podstatě to samé, co ve svých projevech bez okolků přiznává i generál Raúl Castro.

Serveru YouTube a odpůrcům režimu se podařilo z Pánfila vytvořit slavného kyberdisidenta. A byl to vlastně i samotný režim, jenž ho ve svém tupém provádění represí a ve své paranoie proměnil v hrdinu. Ve skutečnosti je však Pánfilo pouze další obětí dění v zemi. Všichni bychom se měli stydět a cítit se vinni.

Jedni kvůli tomu, že Pánfila použili k politickým cílům, a ti druzí proto, že ho tak nesmyslně a hanebně uvěznili a přilili tím tak olej do ohně, protože - odpusťte mi ten cynismus - Pánfilo jako politický vězeň (o tom, že jím je, snad nikdo nepochybuje) je pro odpůrce režimu užitečnější, než když se opíjel a na každém rohu křičel, že má hlad.

Pánfilo neudělal nic víc, než že propůjčil svou tvář, svůj hlas a své alkoholické grimasy, aby řekl to, co můžete slýchat od tisíců Kubánců, opilých i střízlivých, kdykoliv a kdekoliv na ostrově (včetně čtvrtí Vedado a Miramar). Nikdo jiný však své stesky nevykřikuje před videokamerou a před zahraničními novináři, kteří by mohli napsat, že Kuba stojí na prahu národní vzpoury.

Přestože lidé volají „to je hanebnost, nemáme co do huby", úřady a jejich donašeči dělají, že nevidí neslyší. Museli by totiž odsoudit a uvěznit polovinu Kuby za to, že nahlas říká to, co všichni vědí. Že by si snad úřady myslely, že bude uvěznění Pánfila jako nebezpečného živlu dostatečným odstrašujícím příkladem?