Život s nemocí
Pět let po transplantaci drží světový rekord v běhu. A chce víc

Každým rokem čeští lékaři prodlouží díky transplantaci život čtyřem stům pacientů, kterým selhávají ledviny. Před 50 lety se v Hradci Králové uskutečnila první operace, při které pacientka získala funkční ledvinu od cizího dárce. Dnes je transplantace pro většinu nemocných běžnou léčbou, která dokáže prodloužit život o desítky let. Jak se lidem s novou ledvinou žije?

Před šesti lety byl Vojtěch Koudelka na začátku slibné atletické kariéry. V pražské Dukle začal trénovat s profesionálními sportovci, běháním se chtěl živit. Přišla však rána osudu - po neléčeném nachlazení začal mít zdravotní potíže, které skončily selháním ledvin. Následovala dialýza a transplantace. I přes svůj handicap se Koudelka k běhání vrátil. Jde vůbec propojit sport s léčbou? A jak se jeho život změnil? Na tyto i další otázky odpovídal sportovec Koudelka v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.

Kdy jste zjistil, že máte problémy s ledvinami?

Bylo to před více než šesti lety, kdy jsem vrcholově sportoval v atletickém oddíle pražské Dukly. Dostal jsem zánět ledvin, o čemž jsem nevěděl a přechodil ho. Dokonce jsem stále trénoval. Když člověk chce být profesionální atlet, musí být k sobě tvrdý a leccos přejde. Tím jsem se vlastně zničil. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo stát.

Jak se vám změnil život?

Se sportem byl konec. Byla to nejhorší doba, kdy jsem ležel doma, bral kortikosteroidy (pozn. red.: léky na bázi hormonů při imunitních poruchách) a vlastně jsem nemohl vůbec nic. Bylo to strašné období, kdy jsem bojoval s neustálou únavou a depresemi. Změnila to až hemodialýza (pozn. red.: léčba, při níž se z těla odvádějí odpadní látky), při které jsem musel třikrát týdně dojíždět na čtyři hodiny do nemocnice. To už bylo jasné, že mi ledviny selhávají. Ale oproti předchozí léčbě jsem se cítil dobře, nebyl jsem tak unavený a mohl jsem se během týdne učit na kadeřníka. Transplantaci jsem se ale nevyhnul. Shodou okolností bude mít moje nová ledvina páté narozeniny. Dostal jsem ji totiž těsně před Vánocemi jako takový největší dárek. 

Limituje vás v životě fakt, že máte transplantovanou ledvinu?

Vůbec, žiji úplně normálně. Do nemocnice na kontroly jezdím jen jednou za čtvrt roku. Pracuji jako kadeřník na ranní a odpolední směny, a když mám volno, tak chodím běhat. Někdy je to sice náročné, protože jsem prakticky celý den na nohou a navíc léky, které musím brát, mě unavují, ale to se nedá nic dělat. Trénovat musím.

Kde berete motivaci a sílu k běhání?

Láska k běhu je vlastně celý můj život. Je to životní styl, ke kterému jsem se chtěl vrátit. Sport je vlastně to, co mě drží nad vodou.

A pokud byste měl své výkony srovnat s dobou, než jste onemocněl...

To se nedá srovnávat. Mnoho lidí, kteří se sportu věnují, mi říká, že nyní je to daleko těžší natrénovat na závody, než když je člověk zdravý. Měl jsem ale štěstí, že jsem byl vrcholový atlet ještě před onemocněním. V opačném případě by to bylo se sportem mnohem náročnější.

A co tomu říkají lékaři, že téměř každý den vyrazíte na několikakilometrový trénink?

Všichni mě podporují. Dokonce můj pan doktor z Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze řekl, že mám dělat to, co si myslím, že zvládnu a co mě bude bavit. Každý pacient by si měl najít něco, co mu bude dělat radost a čeho by chtěl dosáhnout. Člověk by měl mít neustále nějaký cíl, to je moje motto.

A jaké cíle máte teď?

Letos jsem pokořil světový rekord v běhu na 800 metrů mezi běžci po transplantaci, což mi udělalo velkou radost. Můj sen je ale běhat i v 35 letech veteránské soutěže se zdravými sportovci.