Mediátor pro TÝDEN
Šampion v usmiřování: Česko je země plná dogmat

Ovládá techniky, jimiž dokáže dvě strany v nesmiřitelném sporu přivést k dohodě. Martin Svatoš je právník a profesionální mediátor. V současnosti je práce lidí jako on čím dál důležitější - od řešení sousedských rozepří o větev až po válečné konflikty. Svatoš byl mezinárodním magazínem Wealth & Finance vyhlášen mediátorem roku 2016.

Ve vaší branži by měla být nejdůležitější schopnost nehádat se s lidmi. To ale musí být někdy docela těžké, ne?

Jako snad v každém oboru je i u mne profesní deformace patrná. Přístup k řešení sporů jsem samozřejmě změnil. Na druhou stranu nejsem nadčlověk, který by neměl konflikty. Vždycky jde jen o to, jak spory řešit a jak k nim přistupovat.

Neumíte se jim tedy vyhnout, ale dokážete je řešit lépe než třeba já. Tak je to?

Přesně tak. Konfliktu se nemůže vyhnout nikdo, je součástí společnosti. Kdyby to tak nebylo, byla by statická a nikam by se neposouvala.

Jak byste mediaci jednoduše popsal?

Asistované vyjednávání. Řešení konfliktu se účastní třetí zkušená osoba, která umí vyjednávat a pomůže najít důležitý třetí úhel pohledu.

Přednášíte o tom po světě. Všude se používají stejné postupy? Charaktery jednotlivých národů jsou přece různé - Italové se hádají jinak než my, natož Číňané. Nebo ne?

Kulturní rozdíly jsou ve vyjednávacích přístupech jasně čitelné, nejvíce mezi západní civilizací a civilizacemi Východu. Je to vidět na první pohled. Italové a my k sobě máme jasně blíže než Italové k Číňanům.

Jak se pak liší usmiřování?

Západoevropané jsou mnohem důvěřivější než Asiaté. Když chcete dělat jakýkoli byznys v Číně, musíte vědět, že se zpravidla nedohodnete na prvním setkání. Pokud tam přiletíte, musíte si na jednání vyhradit čas. Než k vám získají důvěru, než si vás prověří a vůbec než vás pustí do svého prostoru, trvá velmi dlouho. Obchodníci, kteří přicházeli ze Západu do Číny, tohle dlouho nechápali. Říkali si: "Věříme si, podáme si ruce, ne?" A pak se divili, že to, na čem se s Číňany dohodli, nefunguje, že dohoda není dodržována... Jenže tam to funguje úplně jinak.

Upřímnost euroatlantická a asijská tedy vypadají úplně jinak?

Určitě. Přístupy k jednotlivým hodnotám jsou naprosto odlišné. Ale pořád pracujeme s lidskými bytostmi a ty jsou všechny stejné. Proto se mediace dá užívat po celém světě, jen různě.

Co když je součástí konfliktu ideologie nebo víra, třeba islám versus křesťanství?

Pokud do sporu vstupuje dogma, ať už náboženské, nebo jiné, dostáváte se do iracionální argumentace. Ať v pozitivním, nebo negativním smyslu. Ale to se bavíme o fundamentalistech na obou stranách a jistě je pochopitelné, že tyto lidi je velmi těžké přesvědčit, aby přijímali argumenty druhé strany. Pracují s dogmaty, to znamená s nejvyšším argumentem, který je opodstatněný nějakým jsoucnem, které je neprokazatelné. Z hlediska logiky s takovými lidmi nemůžeme argumentovat. Ale stačí stáhnout to jen o maličko níže od fundamentalismu a pak je možné začít pracovat. My máme často pocit, že žijeme bez dogmat, ale tak to není, celá Česká republika je jich plná.

Jakých?

Běžně tu argumentujeme věcmi, které nejsou prokázané. To, co nám někdo někde řekne, bereme často jako fakta jen proto, že jsme je slyšeli. Nepídíme se, co za tou informací v televizi stojí. S tím se jako mediátor běžně setkávám. Samozřejmě to nemá tragické důsledky jako v tom globálním konfliktu, ale v osudech lidí tohle může způsobovat malé tragédie. Jsme typičtí představitelé kultury, která je nositelem přesvědčení, že máme vždycky pravdu, nejsme přístupní kritice. Tohle dokážeme dotahovat do extrému, ničit tím sebe i své okolí.

Jiné národy tenhle rys nemají?

Samozřejmě že je to v nějaké míře vlastní celému lidskému bytí. Nicméně jsou národy, které jsou mnohem, mnohem kritičtější k přijímání informací než my. Třeba Francouzi. Žil jsem dlouhou dobu ve Francii. Když jim média neservírují věc na stříbrném podnosu, je jim to podezřelé a ověřují si to z jiných zdrojů. Zatímco u nás, mám ten dojem, kritické myšlení příliš nevyznáváme.

Které mediace jsou pro vás nejdobrodružnější?

Mě zajímají příběhy lidí, o ty tady jde. Zajímavé jsou mediace přeshraniční, řešíte kulturní rozdíly, což je možná náročnější. Ale někdy je i velká výzva usmířit dva sousedy, kteří se přou o tu příslovečnou větev přes plot.

Větev přes plot způsobuje mediátorovi stejné profesní vzrušení, jako kdyby tu seděli a rozváděli se manželé Trumpovi?

Bez nadsázky ano.

V profesním profilu uvádíte pětaosmdesátiprocentní úspěšnost řešení sporů. Opravdu vyřešíte osmdesát pět hádek ze sta? Zcela a navždy?

Musíme rozlišovat, co je v mediaci úspěchem. První, co se nabízí, je, že se strany dohodnou, to je jasné. Ale to je velmi široký pojem. Mediace umožňuje rozsáhlé pole různých řešení. Včetně toho, že se strany neformálně dohodnou, že uzavřou smlouvu bez soudního smíru, že se domluví a požádají soud o schválení jejich dohody, nebo si jen podají ruku a platí to... Manželé mohou udělat faktický seznam toho, jak budou pečovat o dítě, ale s rozdělením majetku, vydáním věcí, už pokračují u soudu. Zažil jsem, jak jedna strana, která roky dlužila druhé straně, přímo na místě vytáhla mobil a pomocí internetového bankovnictví dluh zaplatila. Fakticky na místě naplnila smír a bylo zbytečné to sepisovat. Někdy je úspěchem, že si i dvě dlouhodobě znesvářené strany sednou k jednomu stolu a vůbec se spolu baví.

Jak dlouho může sezení s mediátorem trvat?

Může to být několik dní v kuse, když například běží nějaká lhůta. Vzpomínám si, že jsme jednou seděli osm hodin nad sporem o nemovitost, ale strany se nedohodly. Když jsme odcházeli, u východu mě jedna strana poplácala po zádech a říká: "Hele, doktore, já jsem fakt už věřil, že se dohodneme, dobrá práce. Nebyl to ztracený čas, možná se přece něco změnilo." A pak může i tento výsledek potěšit.

Jsou typy lidí, kteří spíše než argumentům věří fackám. Už se někdo popral?

Měli jsme několik případů, kdy souběžně probíhalo i trestní řízení. Ale pokud by strana přistupovala k mediaci s tím, že hlavním argumentem je násilí, tak mediace nepomůže. Zatím se mi nikdo s nikým nepopral. Ale ve Spojených státech jsou samozřejmě dále - tam se řeší takzvané "high conflicts". Mediátoři s ochrankou vstupují i do takových sporů. Je znám případ, kdy jedna strana na místě zastřelila protistranu i mediátora. Ale to je výjimka.

Jaký náročný případ jste třeba sám řešil?

Šlo o reklamaci složitého přístroje. Zpočátku se strany ani nebyly schopné potkat v jedné místnosti, takže jsem mezi nimi pendloval. Nakonec, těsně před podáním žaloby k soudu, se uvolily, že se setkají. Ale jediným volným termínem byla neděle, tedy doslova v předvečer podání žaloby. Shodou okolností se jednání muselo konat v zasedací místnosti továrny jedné strany. Zpočátku se zdálo, že klasické mediační metody nepomáhají. Nakonec mě napadlo, že bychom se na inkriminovaný stroj mohli jít podívat dolů do výrobní haly. Že by se hned ukázalo, kde je porucha. Manažer tedy zavolal jednoho svého technického pracovníka, který nám stroj spustil... Bylo už hodně pozdě, když se u stroje rozjela odborná debata. Bylo skvělé vidět, jak manažeři - mimochodem oba odborníci v daném oboru - nadšeně zapředli do debaty a nakonec přišli na to, kde je chyba. Nesmírně je to sblížilo. Dohoda se nakonec podepsala až hodně po půlnoci.

Když se lidé dohodnou na něčem podstatném mimo soud, například v kanceláři, má to právní platnost?

Je to právně závazné, jako každá jiná smlouva. Máme však i nástroj, jak takovou dohodu učinit přímo vykonatelnou, a to formou notářského zápisu nebo soudního smíru. Pak s ní můžete jít rovnou k exekutorovi, pokud druhá strana neplní, na čem jste se dohodli. Musím ale z praxe dodat, že strany většinou samy plní, na čem se dohodnou. Vždyť se k tomu zavazují dobrovolně, nikdo je nenutí. To vyplývá z podstaty mediace.

Nikdo si to nerozmyslí?

To samozřejmě nemůžu říct. Jsou případy, kdy si to lidé rozmyslí. Ale je to spíše signál, že mediace neproběhla úplně správně. Mediátor se neujistil, že je jedna nebo druhá strana o konkrétním řešení zcela přesvědčena.

Kolik takové usmíření stojí?

Většinou jsme placeni na základě hodinové sazby mediátora, která se zásadně liší. Od malých sporů nařízených soudem, kdy je to nějakých čtyři sta korun na hodinu, přes tisíc, dva tisíce na hodinu při standardních sporech až po velké mezinárodní spory, kde se dostáváme k částkám mnohonásobně vyšším.

Nebylo by pro vás finančně zajímavější živit se jako právník?

Sazba je plus minus podobná. Nicméně hlavní výhoda je, že je to zcela svobodné povolání - nejste na nikom závislá. Z finančního hlediska je pro advokáty výhodnější, že se stranou stráví u soudů mnohem více času. Tedy pokud účtují podle hodinové sazby. Průměrné soudní řízení v ČR trvá přes rok a půl, mediace trvají tři až šest hodin. Nicméně mediace přináší obrovskou kreativitu, je psychologicky velmi náročná a nesmíme zapomínat ani na dobrý pocit, který máte, když lidi usmíříte. Jako advokáta by mě samozřejmě nezvali přednášet po celém světě - české právo platí jen u nás, mediace je univerzální.

Kdy a v jakých případech čeští soudci doporučují mediaci?

Čím dál častěji. V roce 2013 nás bylo jen pět zapsaných mediátorů a případů pár. Přibývat to začalo v prvním pololetí roku 2016. Soudci k nám posílají jak rodinné spory, tak obchodní stamilionové případy.

Kdo jsou mediátoři? Jak se jimi stali?

Ptáte-li se na studia, je to různé. Mediátoři nemusejí být nutně právníci, pokud se nechtějí zabývat například obchodními spory. Pokud jde o konflikty rodinné a sousedské, je jim užitečnější přirozená autorita a znalost psychologie než práva.

Může to tedy dělat kdokoli?

V podstatě ano. Soused nebo starosta... taková chytrá horákyně. Nicméně je to právně kodifikováno. Musíte mít minimálně magisterské vzdělání a složit velmi náročné zkoušky, abyste mohla být zapsanou mediátorkou.

Jaké techniky musí mediátor ovládat?

Je jich spousta - naslouchání, parafrázování, zrcadlení, používání oddělených jednání... Mediace je krásná v tom, že člověk je individuum, tedy i každý mediátor používá specifické postupy a metody. Všechny mé mediace jsou jedinečné. Je to dobrodružství, které mě přitahuje. Vždy s nadsázkou říkám, že studenty na Právnické fakultě Univerzity Karlovy učím "nesoudit se". Je dobře, že máme soudy, ale je řada případů, kdy se stačí jen lidsky dohodnout.

Martin Svatoš Absolvent právnické fakulty pařížské Sorbonny (Mgr.) a pražské Univerzity Karlovy (JUDr., Ph. D.). Studoval i na americké Cornell Law School. Je advokátem, mediátorem a rozhodcem. V oblasti obchodních sporů patří s více než stovkou domácích a mezinárodních mediací (více než pět set hodin jednání) s úspěšností přes 85 procent ke smíru dovedených případů k východoevropské odborné špičce. Působí jako vědecký pracovník na Právnické fakultě UK, kde organizuje mezinárodní program zaměřující se na přeshraniční řešení sporů. Přednáší na řadě zahraničních univerzit.