Programátoři v Egyptě cvičí počítače, aby rozpoznali výrazy tváře. Na Cambridgeské univerzitě děsivě realistická robotická hlava jménem Charles sedí na dopravním simulátoru, vraští obočí a vypadá zaujatě nebo zmateně. A v hrstce tříd amerických středních škol budou letos na podzim počítače sledovat emoce studentů, aby zaznamenaly, kdy ztrácejí zájem a kdy je naopak hodina baví.
Všechny tři tyto případy spadají do rámce nové technologie nazývané emoční programování, napsal list The New York Times. Jeho cílem je dát počítačům schopnost číst emoce uživatelů, anebo na ně emocionálně působit. A přitom až donedávna naše stroje nedokázaly rozeznat ani ty nejjednodušší emoce, jako je hněv nebo frustrace.
Technologie, která tuto schopnost zvládne, by také mohla pomoci lidem, kteří mají problémy s vnímáním emocí ostatních, jako jsou osoby trpící nějakou formou autismu, anebo poskytovat společnost a povzbuzení obyvatelům domů s pečovatelskou službou. Podle přesvědčení některých výzkumníků bez zvládnutí emocí počítače nikdy nedosáhnou svého plného potenciálu při pomáhání lidem.
Pozor, nudíte své přátele
"Náš digitální svět z valné většiny zcela postrádá bohaté způsoby vyjádření našich emocí," řekla Rosalind Picardová, ředitelka emoční programovací výzkumné skupiny Massachusettského technologického institutu. Více než dvě desetiletí už pracuje na tom, aby emoce přeložila do strojového jazyka nul a jedniček. Jedním z jejích raných projektů bylo navržení brýlí pro osoby s Aspergerovým syndromem, který je mírnější podobou autismu. Tyto brýle nositele varovaly, když někoho začal nudit.
Lidé trpící Aspergerovým syndromem se často drží jednoho tématu a nedokážou číst takové společenské náznaky, jako je zívání, vrtění, či uhýbání očima, které naznačuje, že posluchač se nudí. Prototyp zahrnoval maličký semaforek viditelný jen nositeli, který zablikal žlutě, když konverzace začala váznout, a rozsvítil se červeně, když posluchač naprosto ztratil zájem.
Picardová před časem se spolupracovníky vyvíjela software, který mapuje 24 míst na tváři, aby vytušil emoci. V minulosti měly počítačové algoritmy problém rozeznat například upřímný úsměv od úsměšku nebo zubů křečovitě stisknutých frustrací. Jednou z příčin byla skutečnost, že tyto výrazové změny jsou často velmi prchavé a v celkové skladbě obličeje představují jen malé rozdíly.
K zachycení výrazových jemnůstek bylo třeba vysoké rozlišení webových kamer, které až donedávna nebylo dostupné. Software rovněž potřebuje tisíce příkladů každého výrazu tváře, u něhož člověk označí, co znamená. Pokud nebude k dispozici dostatek vzorků napříč kulturními a věkovými skupinami, pak stroj nebude schopný se ve výrazových odlišnostech vyznat.
Člověku se nevyrovná
Robotická hlava postavená na Cambridgeské univerzitě je duchovním dílem profesora počítačové technologie Petera Robinsona, který na ní začal pracovat poté, co ho jeho vesele tlachající GPS nasměrovalo přímo do dopravní zácpy. Tehdy ho napadlo, jestli by nešlo navrhnout robotického řidičova společníka, který by dokázal vycítit náladu a například zmlknout, když vycítí, že je řidič zmatený, roztěkaný, ospalý nebo naopak příliš napjatý.
Ovšem z pomyšlení na podobná zařízená schopná číst emoce u některých lidí vyvolává husí kůži. Nezastírají, že úmysly stojící za emočním programováním jsou nepochybně dobré, ale vyvolávají otázky ohledně toho, co vlastně společnost od technologie chce. Krom toho jakákoli emoční technologie bude vždycky omezená naší vlastní schopností interpretovat emoce, řekl Arvid Kappas, profesor německé Brémské univerzity. Sami lidé často špatně vykládají emoce těch druhých a navzájem si nerozumějí. Není jasné, jak by si počítače, které lidé naprogramují, mohly vést lépe, dodal Kappas.
