Je to jedno z největších dobrodružství, jež lze zažít. Osamocení jachtaři plují při závodě Minitransat 6,50 přes Atlantik na lodích o délce šest a půl metru. Regata trvá měsíc, trasa měří více než čtyři tisíce námořních mil. Jako třetí do Brazílie doplul Čech David Křížek, který začínal na Boleveckém rybníku v Plzni.
Když proťal cílovou čáru mezi bójí a majákem na přístavním molu v brazilském přístavu Salvador de Bahia, měl za sebou David Křížek 4400 námořních mil (8166,4 kilometru, 1 NM = 1856 m). Regata se skládala ze dvou etap. První vedla z francouzského La Rochelle na ostrov Madeira a jachtař ji urazil za 6 dnů, 13 hodin a 46 minut. Druhá mířila do Brazílie a český mořeplavec ji zvládl za 20 dní, 4 hodiny a 29 minut. Dva příklady ukazují, jak zásadně se liší svět nás „suchozemských krys“ a svět osamělých mořeplavců.
Ptačí horor
Převrácení lodi vypadá jako fatální událost, Křížek o něm nicméně vypráví s bohorovným klidem: „U Portugalska jsem schválně najížděl blíž k pobřeží, abych se dostal do zóny, kde hodně foukalo. Tam se loď převrátila plachtami do vody a nějakých pět minut mě vlny takhle táhly, to bylo hodně nepříjemné. Musel jsem zredukovat oplachtění a loď se postavila zpátky. Když neudělá úplný kotrmelec a někam nenateče zvlášť moc vody, většinou se postaví.“
Přistání poletujících ptáčků na stěžeň jachty může čtenář naopak vnímat jako idylický žánrový obrázek, Křížkovi však při takové vzpomínce vstávají vlasy hrůzou: „Mám nový design oplachtění, plachta je vytažená hodně dozadu a nahoře je vzpěra. Bylo to kousek od rovníku, když se mi na tu vzpěru pokoušeli sednout tři ptáci. Bál jsem se, aby nenatrhli plachtu drápky, ale hlavně toho, aby se nezamotali do měřicích přístrojů na stěžni.“ To by byla katastrofa, protože třeba údaje anemometru o rychlosti větru jsou důležité nejen pro jachtaře, ale také pro chod autopilota. „Autopilot je složitý přístroj, který má čtyři nastavení a každé z nich devět podnastavení, a já se snažím, aby pracoval co nejméně a co nejjemněji. Aby loď nebrzdil, aby zabránil jejímu převrácení, aby ji vedl i v nejpomalejší jízdě,“ vypráví Křížek. Autopilota zapíná, když mění oplachtění nebo když si dopřává vzácné chvíle spánku. Pokoušel se opeřenců zbavit. „Takže jsem na ty zatracené ptáky hulákal, až jsem si vyřval hlasivky, blikal baterkou, pak jsem popadl mlžný roh a troubil jsem na ně, no, bylo to hrozné. Byl jsem na mrtvici. Naštěstí to pak vzdali.“
Plná penze pro oceán
Závody Transat se jezdí přes Atlantik už třicet let, jenže lodě byly pořád delší a hlavně dražší. Francouzi proto vymysleli konkurenční podnik – Minitransat na laciných šest a půl metru dlouhých kocábkách. V prvních ročnících startovaly z Anglie, jelikož francouzské zákony nedovolovaly tak malým plavidlům opustit pobřežní vody.
Křížkova jachta stála 55 tisíc eur (podle současného kursu asi 1,5 milionu korun). Nechyběly na ní novinky a projekt pilovali odborníci, bez nichž by si jachtař z Plzně k závodu ani nečichl. Specializovaná firma a technik Vojtěch Komárek upekli speciální solární panel, který dodává elektřinu o výkonu sedmdesáti wattů. Sloveso sedí, panel skutečně zapékali. Křížek na práci techniků pěje ódy: „Nově vyvinuté pláty solaru položili na tenoučkou hliníkovou destičku a systém zatavili do fólie, kterou Vojta vyztužil karbonovým rámem. Běžný panel o tomto výkonu krytý sklem váží čtyři a půl kila, tenhle kilo a půl. Všichni se mu obdivovali.“
Stravu pro jachtaře vyvinuly laboratoře v Lublani. Ty dodaly speciální energetické šlehy, jež se opravdu jmenují Shleha, denní dávky ladil dietolog Petr Havlíček. Vznikla vpravdě kosmická „plná penze“ pro oceán. Křížek popisuje své stolování: „Na každý den jsem měl sáček s pořadovým číslem. K snídani jsem jedl asi tucet ořechů, od kešu po para, sušené rozinky, meruňky, fíky a jiné ovoce, energetickou tyčinku, a pil jsem drink s vitaminy a minerály. V poledne jsem do sebe hodil další drink a vytáhl pytlík s dehydrovanou stravou. Nabídka byla pestrá, od rizota přes kaši s masem po italské těstoviny. Na ultralehkém hořáku jsem ve zvláštní baňce za minutu uvařil čtyři deci vody, nalil ji do pytlíku, jídlo nabobtnalo a moc mi chutnalo. Večer ořechy, ovoce, energetický gel a regenerační drink, abych se dal do kupy. Shlehu a jiné pecky jsem používal, když přišla smršť a já se potřeboval rychle nabudit.“
Lékař Karel Šonka učil Křížka spát ve dvacetiminutových intervalech, jinak to při sólové mořeplavbě nejde. Jachtař říká, že zkoušel i desetiminutové cykly, ale pak usínal s otevřenýma očima a dostavovaly se halucinace. Za jedním z kolegů přišel ve spánku kámoš, pokecali, kámoš pak povídá: tak já jdu, rozběhl se a skočil přes palubu. Počkej, počkej, volal kolega a skočil přes palubu taky. Naštěstí byl připásaný k lodi, lano ho strhlo na palubu a probudil se. „Takové hrůzy mě nepotkaly,“ říká Křížek, „mně jen při kvalifikačním závodě na Azorské ostrovy vystupovaly z vln stupně vítězů.“
Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání časopisu Týden.
Foto: Libor Sváček
