Když Baník Ostrava vedl fotbalovou ligu, vulgarismus banikpičo zmutoval ve válečný pokřik, který zněl nejen mezi fandy, ale i na úřadech. Češi moc nepičují, uchylují se k jiným orgánům. Hovno, prdel, sračka, to je naše značka, říkalo se na Plzeňsku. Inu, jiný kraj, jiný nemrav.Snad každý člověk občas kleje, vyjadřuje se slovy nemytými a nečesanými. Některé situace si to prostě žádají. Kdo si při zatloukání hřebíku přerazí kladívkem palec vejpůl, stěží špitne hromdočepice!, ale s gustem zařve do prdele! Nejde však jen o emocionální přetlak, který z nás vyrazí kletbu jako špunt z lahve šampaňského. Jadrná slova zabírají velkou část běžného českého výraziva, ať je používá dlaždič nebo modelka. Řemeslník neřekne, že stroj nebyl správně seřízený už od předchozí směny. Vyjádří se, že mašina byla rozmrdaná vod předchozí šichty. Podobně si manažerka z Hané postěžuje v kruhu přítelkyň na jednání se svým nadřízeným: „Ten kokot se mnou vyjebával a já tam stála jako piča.“
Ve Švédsku působící slovenský lingvista Ĺubomír Ďurovič ve své publikaci Typologie klení ve slovanských a sousedních jazycích rozděluje Evropu dvěma izoglosami, jež tvoří jakýsi kříž. (Jsou to čáry ohraničující na mapě výskyt určitého jazykového jevu, pozn. red.)
V Čechách a v Německu převládají kletby a necudné výrazy anální a fekální. Vévodí jim silná čtyřka, a to do prdele, hovno, vysrat se na to, vyprdnout se na to. Těsně vedle patří typický výraz českého vykuka, který všechny a všechno vochčije. Na Moravě platí úlevná zvolání sexuální, zejména do piči a jebat. Slovenské kletby jsou bohováním (slovensky nadávat) s příklonem k sexuální metaforice. Příkladem budiž masově rozšířený kokot. V severských zemích se ozývá klení eschatologické, tedy takové, jež vzývá poslední věci člověka. V potaz je brán bůh, ďábel, peklo. Na jihu se mísí hromování anální a sexuální, třeba putain de merde (zasraná kurva) ve Francii.
Šup sem, šup tam
Sloveso mrdat je více méně českou variantou moravského jebat. Jelikož nesouvisí s řití ani s exkrementy, je v Čechách jistou výjimkou. Ve staročeštině oplzlý podtext zcela postrádalo, mrdat znamenalo vrtět. Apollon na to hlavú mrdá, uvádí Jan Gebauer v Historické mluvnici jazyka českého. Až pohyb hýždí při koitu sloveso transformoval do končin méně mravných.
Českou mluvu prošpikovalo napříč staletími i jednotlivými vrstvami společnosti. Oblíbili si je – a nejen je – někteří slavní básníci, kteří jimi chtěli občas šokovat nebo bavit stolní společnost. Dílkem z takového kadlubu je báseň Rytíř Smil, tradičně připisovaná Jaroslavu Vrchlickému. Jedno ze 141 čtyřverší zní: Nasadila všechny lesti,/ které k srdci cestu klestí,/ chtěla, aby rytíř Smil/ k mrdání se rozjařil.
Neméně ctihodný bard Vítězslav Nezval se později zmíněným slovesem, expresivně vyjadřujícím pohlavní akt, přímo opájel. „Jak je diamantové, tvrdé, průsvitné, klasické,“ plesal. Kdyby žil po listopadu, možná by právě on vydal básnickou sbírku s lakonickým názvem Mrdat. Místo něho tak učinil surrealistický básník František Dryje. Onanista chtivě listující částí nazvanou Smíšené polohy bude zklamán. Najde jen humorné verše: Hra na vyprahlou hadici. Na blbečka. Na prvního posledního. Na tvrdý tvaroh. Hra na krmného. Čertem zezadu. Limpopo. Trdlem prd. A tak dále.
Výskyt slova je ovšem daleko častější v dílně než ve výšinách Parnasu. Řemeslníci jeho záběr vynalézavě rozšiřují. Namrdat znamená natlouci, odtud dát mrdu nebo mrdnout (udeřit). Přimrdat je přimontovat. Pomrdat značí práci poněkud pokazit, zatímco domrdat představuje ponuré synonymum pro stav, z něhož není návratu. Pokud mistra někdo mrdá, kárá za pochybné úkony, může s ním tento vymrdat, též vyjebat, totiž vyběhnout. A to všechno přesto, že se někdejší socialistický mrdník (nepořádek) bezpochyby zmenšuje.
Posledním příspěvkem do bohatého lexika tohoto slova je spojení mediální mrdky. Ano, to jsme my, novináři. Říkají nám tak fotbaloví bossové. Jejich policejní odposlech přetavený v hru Ivánku, kamaráde nápaditě šíří Čtvrtníček s Lábusem.
Celý článek přináší nové vydání časopisu Týden.
Ilustrace: Danglár
