Kolem třetí hodiny odpoledne se na plácku u teleportu, kterým se vchází do města Bohemie, srocují nevšední zjevy. Chlapík v dlouhém hnědém plášti chvílemi hoří, o kus dál postává podivín v kostýmu Supermana. Všichni jsou štíhlí, vysocí a svůdní. Jak by ne, když si každý může hejblátkem upravit všechny parametry – od šišatosti hlavy po číslo bot.
Jak se máš, fil? ptá se Nicol Teichmann. „Nevim, sem mrtvej,“ odpovídá filip01 Rhode, který si už sundal ohnivý plášť. A opravdu, jeho figurka náhle leží na asfaltu. „Na mrtvýho vypadáš nějak dobře.“ „Nekopej do mě jako.“ „Já do tebe nekopu.“ „No jo, to je teda sranda, kopat do mrtvejch.“
V umělém počítačovém světě Second Life (Druhý život, SL) není možné zemřít. Postavu maximálně na chvíli ovládne program, který ji donutí například ležet na zemi a krvácet. Její majitel ovšem musí nejprve odkliknout, že souhlasí.
Do konverzace se zapojuje Jindřiška Abramovic: „Jdu si hrát. Jste jak hovada, fakt že jo.“ Po prvních hodinách působí SL jako samoúčelná kratochvíle pro počítačové maniaky, děti a dětiny. Proto také – jak ukazují statistiky návštěvnosti – přes osmdesát procent účastníků druhý život opustí záhy poté, co si jej ze zvědavosti vyzkoušejí.
Vzhůru do lesbo klubu
Statisíce lidí roztroušených po celé zeměkouli si však možnost vést v počítači druhý život pochvalují: „Plním si tady sny, které nejdou v RL (real life, skutečný život, pozn. red.). Jsem spolumajitelkou tanečního klubu. Zúčastnila jsem se soutěže Miss. Lítám na dovolenou,“ říká Jájinka Graves v česko-slovenském virtuálním podniku Trance Tube. Podle profilu, který se objeví po kliknutí na její postavičku, je to třicetiletá vdaná paní z Kladna, která chodí do práce a vychovává syna.
„Mně se líbí cestovat po SL. Otevřu si search a zapíšu heslo podle nálady. Někdy dance, někdy cars... Byla jsem v zoo i na Titaniku, už jsem viděla tři Eiffelovky – v RL zatím ani jednu,“ vypráví v jiném tanečním klubu slečna jménem Galaxie Infinity. Tančit zde je jednoduché: stačí kliknout na stroboskop nad parketem a vybrat si styl, v němž se pak postavička zmítá. Přitom se obvykle klábosí s ostatními tanečníky – většinou písemně, ale jde to i přes mikrofon. Čas ubíhá.
Celý článek najdete v aktuálním vydání časopisu Týden.
Foto: Second Life
