Někteří lidé vnímají mobilní telefon jako ďáblův nástroj, jímž se majitel zaprodává věčnému neklidu. Většinou jde o intelektuály, kteří chtějí přemýšlet, studovat nebo tvořit. Potřebují k tomu časoprostor, jehož hranice urputně hájí. Dát si s nimi schůzku může být tvrdý oříšek.
Student pražské právnické fakulty Jan Jiříček vypráví o spolužákovi, který hodil mobil do Vltavy. Když se s ním chce teď setkat, napíše mu e-mail, většinou prý odpoví. Miloš Kocí se ozval i TÝDNU. Později v kavárně vyprávěl, že přístroj neletěl do vody v afektu. Byl na něm závislý a návyku se zbavil, jak uvidíme později, tvrdým tréninkem.
Bezprostřední příčinou tak trochu saturninovského počínání byla – slečna. Dívka si zvykla probírat s ním různé problémy, třeba i závažné, telefonicky. Ba dokonce esemeskami. „Jednou mi zase přišla jakási škaredá zpráva,“ vypráví Brňan Kocí po moravsku. „Stál jsem na nábřeží u právnické fakulty s přítelem a říkám mu: Já to tam hodím hned teď. Rozbíhám se, on volá: Alespoň SIM kartu vytáhni. A já: Když už, tak tam poletí celý. A letěl. Trefil jsem jím tu loď, co pod fakultou kotví.“
Žít bez kvikotu
Astrofyzik Jiří Grygar napsal redakci, že všudypřítomné cvrlikání telefonů „začíná být na palici“. Na žádost o rozhovor, zaslanou rovněž elektronickou poštou, okamžitě reagoval a otázky zodpověděl pohotově a obšírně. „Lidé si jaksi zvykli na to, že jsou všichni neustále dostupní,“ zamýšlí se. „Mobily zvoní na schůzích, na koncertech, v divadle i v kině. Sám opravdu zuřím, když hrajeme třeba volejbal a hráči odbíhají během zápasu za lajnu vyřizovat si příchozí hovory.“
Sochař František Skála bývá k zastižení doma v Praze na pevné lince mezi osmou a devátou hodinou ráno. Momentálně však pracuje na chalupě. Je to samota, polorozpadlý schwarzenberský statek nedaleko Řevničova. Když mu tam po delším bloudění bukovými lesy zabušíme na vrata, vyjde a pohostinně ukáže na židli u venkovního stolu: „Když už jste tady, dobře, udělám vám kafe. V Praze se lidi rozčilují, že mě nemohou chytit. Jsou z mobilů tak zpitomělí, že úplně zapomněli na pevné linky a na to, že existují telefonní seznamy. Já v seznamu jsem a ráno beru sluchátko, jenomže to je na ně zase brzy.“
Bývalý šéf Havlovy prezidentské kanceláře Ivan Medek dostal mobil k osmdesátinám, které slavil předloni. Předtím ho neměl a nechtěl. Přístrojem ho obdaroval kamarád, který už nehodlal dále snášet přítelovu obtížnou dosažitelnost. „Já bych si ho nekoupil nikdy,“ říká Medek v telefonátu z pevné domácí linky. „Ale hodí se mi, protože jsem nemocný, už se vůbec nemohu pohybovat. Je to dobré kvůli doktorovi a manželce.“
Čestmír Lukeš je horolezec a dobrodruh v původním smyslu tohoto slova. Žij své sny, tak se jmenuje knížka, kterou napsal a vybavil fotografiemi ze svých cest. Patří mezi ně skalní výstupy v Zemi královny Maud v Antarktidě, přechod tibetského Transhimálaje a další výpravy. Lukeš je filozof s darem tichého humoru. Žije ve Švýcarsku, odkud staromilsky poslal fax se svým textem, jejž pak telefonicky komentoval. „Pouštím poslední diapozitivy své přednášky o Tibetu, v sále hrobové ticho, spiritualita se dere do morku kostí – a tu přenádherný kvikot jedné mobilní krabičky.“
Hod telefonem
V kavárně Slavia naproti Národnímu divadlu je v devět hodin ráno klid. Po place běhá víc servírek, než kolik tam sedí hostů. U okna pije čaj Kocí, student třetího ročníku práv. Před rokem a půl začal přemýšlet o tom, že se sluhy, který se pomalu, ale jistě stával pánem, zbaví. A před devíti měsíci mrštil mobilem do Vltavy.
Telefon podle vlastních slov nadužíval. „Dostal se mi pod kůži. Pořád jsem byl ve střehu. Čekal jsem, kdy přijde esemeska nebo hovor.“ Jako hodný chlapec z dobré rodiny vnímal mobilní telefon jako součást etikety, jejíž pravidla se patří zachovávat. Odpověď pociťoval jako slušnost. Možná povinnost. A tak mluvil a psal a přijímal zprávy padesátkrát za den.
Napadalo ho, že takový vynález možná potřebují špičkoví manažeři nebo politici, ale průměrný člověk jím řeší směšné nicotnosti. Potřeboval si dokázat, že tenhle ďáblův nástroj doopravdy musí mít. Kdyby se mu to nepodařilo, platí opak. „Šel jsem na to dialekticky,“ říká. Začal mobil vypínat. Na hodinu. Na týden. Pak dokonce na měsíc. „A představte si, že ačkoli jsem telefonicky nefungoval, pořád, i po měsíci, mi chodily zprávy. Ta neuvěřitelná setrvačnost! Přestanete odpovídat, ale okolí vás dál bombarduje touhou komunikovat o ničem.“
Momentky, na nichž Kocí markýruje hod, pořídil fotoreportér TÝDNE na Střeleckém ostrově. Před právnickou fakultou, kde se příhoda odehrála, bylo málo světla. Student pózoval a bavil se. Po zahození mobilu vyřizuje důležité věci osobně a na nedůležité kašle. Na internet chodí ve škole a každý den v deset večer čeká u pevné linky na koleji. To kdyby máma v Brně něco potřebovala.
Jenže co až dostuduje a dostane pracovní nabídku, která se neodmítá? „Jsem připraven se k mobilu vrátit,“ ujišťuje. „Jakmile budu mít padla, okamžitě ho vypnu.“
Požehnání pošty
Astrofyzik Grygar soudí, že dnešní elektronická pošta je – navzdory rizikům s viry a spamy – pravým požehnáním. Komunikace na síti probíhá rychle, levně a zejména asynchronně. Poštu si člověk vybere tehdy, kdy chce a může. Zato telefon je vlezlost sama. Nutí příjemce, aby řinčící přístroj umlčel, aby reagoval ihned.
Grygar píše, jak ho dříve ničilo, když mu někdo telefonoval z tehdy ještě výhradně pevných linek a rušil jeho soustředění na práci. Přetržená nit se těžko navazovala. Ještě nešťastnější byl, když někomu volal on sám, a příjemce telefon nebral nebo „nebyl u sebe“, případně něco zásadního dělal či s kýmsi jednal. Neuskutečněné spojení vězelo člověku v mozku jako nádor.
Dnes to mají citliví telefonisté ještě mnohem horší. Grygar se svěřuje: „Když cestuji autobusem či vlakem v moderních vagonech bez kupé, je těžké se soustředit na čtení nebo práci na počítači. Kolem mne to nepřetržitě drnčí či cvrliká a lidi brebentí do mobilu obvykle tak nahlas, že nemůžete v tom hluku pořádně pracovat. Když se zaposlouchám, co si tak povídají, jsou to naprosté banality. Prostě většinou jen marní čas.“
Vývoj mobilů nabírá na rychlosti a přístroje hýří roztodivnými funkcemi. Mobil je zároveň minipočítačem, fotoaparátem, hernou, GPSkou, ba dokonce seznamkou: telefon vysílá signál, že je jeho majitel nezadaný. Jakmile tento signál nalezne obdobný kód přístroje jiné osamocené osoby, mobily vytvoří pár a mají spolu maličké telefonky a vy o tom ani nemusíte vědět. Akt technického samoplození je přirozeně nadsázkou, Grygarův text jí však není: „Slabým místem celého toho úžasného rozvoje je člověk, který fakticky umí komunikovat pouze sériově, což znamená, že přijímá a odesílá informace z hlavy jednu po druhé a směšně pomalu. Hrozí nám zahlcení informacemi, které se budou samoúčelně pohybovat napříč kontinenty, aniž by je někdo pořádně vnímal a něco s nimi dělal.“
Myška v dlani
Na Skálově statku jsou vrata stodoly uměleckým dílem, v němž sochař sesadil obyčejná prkna s větvemi, jež nařezal či posbíral bůhvíkde. Materiály se snoubí, jako by k sobě odedávna patřily. Na nestříhaném trávníku dvora stojí rozvrzaný stůl s židlemi a na něm káva. Sochař ukáže na okolní bučiny a na vyvýšeninu Dřevíč, kde stávalo keltské opidum. „Někdo musí žít ve městě, v přírodě je nešťastný. U mne je to naopak. Já jezdím do téhle pustiny, abych se očistil. Chráním si tak jemné předivo, které potřebuji k práci. Mobilní síť je docela jiná, pro mě nebezpečná. Je to síť manipulace.“
Skála se zamýšlí nad jinou slabinou této služby. Mobil vyvolává pocit, že jakákoli domluva nemusí platit. Místo a čas setkání se může libovolně měnit, stačí znovu zavolat. Zejména v Praze k tomu přispívají chronické dopravní zácpy. „Jsme naučení, že každou vteřinu vše znovu potvrzujeme,“ praví umělec. „Tolerance k nedodržení slova je veliká.“ Včasný příchod na schůzku, čím dál tím vzácnější, zaručí jen starý dobrý přesun po vlastních nohou.
Sochař nicméně nechce běhat v kožešinách a svítit si loučí. I mobil si nechal podstrčit, dokonce třikrát. Poprvé při pořádání své výstavy v pražském Rudolfinu. Chudák ředitel mu zaplatil kredit, ale bylo to tristní, sochař pravidelně zapomínal přístroj zapnout. Lépe už si počínal loni při výrobě znělky pro Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, jejímž byl scenáristou, rekvizitářem i hercem. „Poslední týden jsem s produkcí telefonoval i v noci,“ říká pyšně. Doslova od lesa na to letos šel ředitel divadla Minor Zdeněk Pecháček, který inscenuje Skálovu dětskou knížku Velké putování Vlase a Brady. Aby telefon sochaři přiblížil, oblepil ho kožešinou. „Požádal mě, abych zavřel oči, a pak mi strčil do dlaně myš,“ zvlní se úsměvem sochařův tenký knírek.
Žiju, Saša
Hlas Ivana Medka v telefonu nepostrádá ráznost a suchý humor. „Přístroj jsem nepotřeboval a teď ho potřebuji, to je vše.“ Když pracoval na Hradě a někdo ho sháněl, vzkázal mu, ať zavolá do kanceláře. „Když jsem nebyl v práci, neměli mi co volat.“ Nebere argument, že by ho tehdy třeba někdo nutně potřeboval. „Co to je nutně potřebovat?“ otáže se. Paroduje plkání tak typické pro mobil, při němž volající informuje příjemce, že je ještě na ulici, ale za chvíli už bude doma.
Vypráví příhodu z Krušných hor, kdy už telefon vlastnil. Tehdy ještě jakž takž chodil. Manželka na tom byla lépe a vydala se na delší pochod sama. Medek usedl v hospodě u cesty a napadlo ho, že by tam na ni mohl počkat. Nebyli na tom domluveni, a tak jí chtěl zavolat. Jeho jediná touha po telefonickém spojení z lůna přírody však zůstala nenaplněna. „Neměli tam signál,“ oznámí lakonicky.
Líčí, jak přístroj neumí používat. Třeba esemesky vůbec neposílá. Komu? Ženu vidí co chvíli a s vnučkami, kterým je přes třicet, takhle nikdy nekomunikoval. „Co by mi taky psaly? Že jsou zdrávy a běhají po lese?“
Vzpomíná na horský penzion v Rakousku, který s manželkou kdysi navštívili. Jako se kdysi v salonech na americkém Západě u vchodu odevzdávaly revolvery, tady museli hosté nechat v recepci mobilní telefony. Majitel ručil za absolutní klid. „Kdybych nebyl nemocný, bohatě by mi stačilo spojení, které se světem udržuje přítel v Kanadě,“ přemítá Medek. „Jednou za rok napíše do Evropy koresponďák. Stojí v něm: Žiju, Saša.“
Hlas z hor
Horolezec Lukeš nemá v úmyslu stát se zločincem. Registrace pohybu po planetě, již mobil umožňuje, mu však nevyhovuje.
Jako by byl neustále pod dohledem Velkého bratra. Kromě toho míní, že kouzelná krabička může v horách sugerovat ošidný pocit bezpečí, a lezci tak více riskují. Zdravé obavy tiší představa, že když si zlomí nohu, vyťukají číslo a helikoptéra přiletí cobydup. Záchrana však nemusí dorazit kvůli špatnému počasí, nastupující tmě, havárii. Na spoustě míst chybí signál, například ve většině ledovcových trhlin. Lukeš vypráví: „Když slyším klasický vrcholový telefonát ,Mámo, jsem na kopci, strč oběd do trouby, za chvíli budu doma’, běhá mi mráz po zádech.“
Horolezec ve faxu píše, že absence mobilu je u něho vyvolána instinktivním pudem sebezáchovy. Scén, při nichž je mu z telefonujících osob nevolno, by mohl vypočítat spousty. Jedna za všechny: „Vystoupím se třemi čtyřmi zahraničními turisty na tatranské Rysy. Oba vrcholy jsou přeplněné stohlavým davem, z něhož polovina hlav má u ucha onen vynález. Dalším několika procentům přístroj vyzvání v ruksaku nebo v kapse. Místa, která byla dříve svatá, divadla, koncerty, vrcholy hor, kde se lidé nechtěli ničím nechat rušit a vychutnávali klid, mystiku a meditaci, jsou dnes prosáklá egoismem.“
Ani Lukeš by se nechtěl vracet zpátky do jeskyně, ale lidstvo by prý mělo dát nohu z plynu. Pokud tak neučiní, přeje každému, aby měl bezdrátové telefony nejméně dva. „Ten druhý zaražen do zadního traktu. Bezzvukový, s lahodnými vibracemi.“
Přes všechny argumenty mobilních odpíračů se naší krabičkou dovoláme spíše pomoci než zkázy. Postavy této reportáže to i připouštějí. Student je připraven pracovní mobil přijmout, Grygar si ho půjčuje na cyklistické výlety, Skála jím „telefonoval i v noci“, Medek ho dnes vlastní. Chce to však, jak říká Lukeš, ubrat plyn.
Foto: Jan Schejbal
