Neptunův poklad v Černém jezeře

Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná, napsal Jan Neruda. Nejkrásnější to drahokam na ňadrech Čech, přidal Jaroslav Vrchlický. Řeč je o Černém jezeru. Místo, které probouzelo v básnících poetiku, se stalo v roce 1964 svědkem toho, jak dokázaly komunistické ministerstvo a tajná policie StB manipulovat s fakty a znásilňovat historii.

FOTOGALERIE 

Začněme téměř od konce. Je 15. září roku 1964 a ministr vnitra Lubomír Štrougal pořádá v budově Československé televize mimořádnou tiskovou konferenci. Oznamuje, že na dně šumavského Černého jezera byly nalezeny bedny s nacistickými dokumenty, které tam potopili ustupující vojáci wehrmachtu. Listiny dokazují, že západní Německo a Rakousko jsou prorostlé sítí přisluhovačů nacistického režimu. Štrougal ovšem dobře věděl, že bedny na dno jezera uložila StB, a to v noci 20. června 1964 na počátku akce s krycím jménem Neptun. Česká civilní rozvědka letos před prázdninami zveřejnila odtajněné dobové dokumenty, které mapují operaci krok za krokem. 

Čeští estébáci se v roce 1964 inspirovali nálezem desítek beden s falešnými anglickými librami, které byly vyzdviženy z rakouského jezera Toplitsee na podzim roku 1963. V Evropě to vzbudilo velký ohlas. „Vzhledem k tomu, že v minulosti nebyla dokumentům z ČSSR věnována náležitá pozornost a ve většině případů tyto dokumenty, předané západoevropským zemím, zapadly bez ohlasu, bylo rozhodnuto obestřít je dobrodružným pozadím, které by podnítilo obrazotvornost lidí a vyvolalo současně zájem západoevropské i světové veřejnosti,“  píše tehdejší náčelník I. správy ministerstva vnitra Josef Houska v plánu adresovaném Lubomíru Štrougalovi.

O uložení čtyř beden rozhodli estébáci v květnu. Gazík s gumovým člunem a bednami, moskvič a blíže nespecifikovaný referentský vůz 8. odboru ministerstva se vydaly na cestu z Prahy 20. června v pravé poledne. Zaletované bedny musely být předtím opatřeny náležitou vrstvou patiny, aby to vypadalo, že na dně ležely dvě desetiletí. Uloženy v nich byly pravé dokumenty z českých archivů a také prázdné papíry. Do akce se totiž zapojila i sovětská KGB, která slíbila dodat ty nejzásadnější materiály. O dva měsíce se ale zpozdila a Čechoslováci na ni nemohli čekat. Proto mohl ministr Štrougal svoji tiskovou konferenci uspořádat až v září, když věděl, co má vlastně v ruce.

Kontraband dorazil na Šumavu odpoledne, následovala krátká porada a poté nervózní čekání na tmu. Kolem půlnoci vyrazila skupina k Černému jezeru. Nafoukla člun, připravila potápěčské vybavení, naposledy zkontrolovala „válečné“ bedny. K bahnitému dnu jezera putovaly přesně v 03.10 ráno. Před rozbřeskem, kolem páté ranní, bylo vše hotovo. Příhodné je, že na člunu pracoval i „soudruh Brychta“, vlastním jménem Ladislav Bittman. Ten byl nasazen (dobové dokumenty používají výraz „infiltrován“) do skupiny sportovních potápěčů, která překvapivý nález učinila. Nejsnadnější by bylo, kdyby bedny objevil on sám. Hrozilo ale prozrazení jeho pravé identity, proto měl za úkol pouze navést jiného potápěče na místo.

Plán za 766,40 Kčs
Smůla, která začala už tím, že Rusové nedodali dokumenty, estébáky neopustila ani v průběhu akce. Během ukládání beden do jezera ztratil jeden z potápěčů ploutev. Tu pak museli všichni v noci dlouho hledat, protože k bednám z války se jaksi nehodila a velice by snížila důvěryhodnost nálezu. Tajná mise měla i svůj rozpočet: stála přesně 766,40 korun československých.

Před uložením beden se kolem Černého jezera (a také Plešného jezera) pohyboval štáb Československá televize, který chtěl jezera prozkoumat a natočit o tom dokument. Již na konci dubna za účasti kamer zkoumali potápěči pražského Svazarmu letmo dna jezer, byl mezi nimi nasazen i „soudruh Brychta“. Nakonec ty správné bedny „objevili“ 3. července. Později byly vytaženy a 14. července převezeny do Prahy.

„Všechno to byl nápad toho Bittmana, co dělal na oddělení dezinformací StB. Využil toho, že se okolo jezer motala televize. Ti reportéři o tom vůbec nevěděli,“ vyprávěl před pár dny Týdnu Juraj Eöllös, nynější majitel hotelu Sirotek ve městečku Špičák.

Hotel byl v roce 1964 vybrán jako jakási základna, kde probíhalo veškeré dění okolo nálezu. Pořádaly se tam tiskové konference, byli tu ubytovaní potápěči i novináři. Hotel nesl stejné jméno po prvorepublikovém majiteli i v roce 1964, přestože spadal pod Restaurace a jídelny Sušice. „Jmenoval se stejně celou dobu, i když podle starých fotografií byla cedule v jednu dobu sundaná,“ popisuje majitel. Do hotelu přišel jako číšník sice až v roce 1985, ale v roce 1991 byl svědkem setkání bývalých spolužáků, mezi nimiž se našlo mnoho těch, kteří měli s nálezem v jezerech něco společného. Pozván byl i Ladislav Bittman, ten ale poslal jen dopis.

„Ta akce prý byla zaměřena nejen na kompromitaci Západu, ale působila i dovnitř KSČ. Mezi komunisty bylo dost lidí zapletených s gestapem a poté, co StB oznámila, že má seznam konfidentů, a nezveřejnila ho, dostala řada z nich strach, jestli tam jsou nebo ne,“ vypráví Eöllös. Místní starousedlíci se nechtějí o nálezu příliš bavit ani po 43 letech. „Bylo to tam zavřené a nic jsme nevěděli,“ říká hrstka z nich, která v roce 1964 v Železné Rudě nebo na Špičáku bydlela. „Tehdy jsme tam nemohli ani my. Tam měli přístup jen tajní, hasiči nebo potápěči z vnitra,“ vypráví dole v Železné Rudě jeden ze seniorů, který po chvíli se stydlivým úsměvem přizná, že pracoval jako velitel u pohraničníků. „Ale nemyslete si. Ti kluci si mákli. Museli ven bouřka nebouřka,“ vzpomíná na vojáky, kteří asistovali při vyzvedávání „pokladu“. O nálezech se prý po městě šuškalo, místní ale oficiální informace získali až z televize. „Pamatuji si, jak tu projížděl konvoj, co dovážel ty bedny. Ještě ho mám někde vyfocený,“ vzpomíná bývalý velitel pohraničníků. Atmosféra kolem hranic byla v době studené války velmi napjatá. „Jen jsme přijeli k hranicím, už tam byli Američani v džípech a s kulomety,“ říká. Ale i přes studenou válku fungovala nepsaná pravidla vojenské cti. Byla místa, kde Čechoslováci odebírali od Američanů elektřinu a na oplátku jim posílali vodu, protože na německé straně nebyla vodárna.

Vyplašení turisté
Okolí Černého jezera vypadá dnes stejně jako v šedesátých letech. Obklopují ho husté lesy, jejichž odraz barví hladinu jezera do černého odstínu. Odtud pochází prý i jeho název. Jezerní hora nad hladinou má už ale o něco méně hustší smrkový porost, ujedl ho kůrovec. Z poválečných dob pochází i asfaltová silnice, která dnes přivádí na místo davy turistů. Někteří nemají o bednách ani ponětí, u těch starších je ale vzpomínka  zakořeněná, i když nejasná. „Ano, něco jsem o tom slyšel, ale prý to bylo celé nahrané. Těžko říct, co tam je. Vždyť má hloubku až čtyřicet metrů,“ vypráví jeden z turistů.

Místní ještě pamatují, že k Černému jezeru jezdila kyvadlová doprava a před rozšířením železné opony v 70. letech k němu mohli i turisté. Ihned po „objevu“ v červnu 1964 byl prostor Černého jezera uzavřen. Tajná akce dostala ale další trhlinu. Během prvního týdne k jezeru pronikly nikým nepovšimnuty tři dívky z Olomoucka, jedna rodina s dětmi a několik výletníků. Největší poplach pak způsobila devítičlenná výprava z NDR, která došla v klidu až na břeh jezera. Když strážci slyšeli z úst turistů němčinu jen pár metrů od západních hranic, polévalo je horko. Ulevilo se jim, když zjistili, že jsou to ti „správní“ Němci – východní. Výpravu vedl Wilhelm Alfred Hölzer, elektromontér z Lipska.

Rozhádaní novináři
Novináři se k jezeru dostávali v doprovodu a na propustky. Estébákům na nich velmi záleželo, právě oni měli vzbudit zájem veřejnosti a podnítit její obrazotvornost, jak stálo v plánu akce. Zahraniční novinář ale přicestoval na místo jen jeden, z Vídně. Pokud se o akci zajímali i další novináři z ciziny, přijížděli na místo až poté, co zprávy o senzačním nálezu převzaly noviny z československých médií. Vztahům mezi žurnalisty je v dobových dokumentech věnována i speciální zpráva. K jezeru se začali sjíždět 7. července. Naráz jich přijelo hned osmnáct. Improvizované tiskové konference probíhaly přímo u jezera nebo v hotelu Sirotek. Pracovníkům ministerstva vnitra a StB se nelíbilo, že novináři dotírali obzvláště na pyrotechniky a potápěče. Chtěli, aby veškeré informace procházely přes ně.

Mezi novináři u jezera propukla nevraživost. Žurnalisté začali kritizovat zvýhodňování lidí z ČTK a Československé televize. „V prvních dnech bylo ze strany novinářů ostře kritizováno, že se pracovníci televize mohou volně pohybovat kolem jezera. Řada z nich mě upozorňovala, že si budou v Praze stěžovat,“ stojí v hlášení kapitána Vandůrka. Nejvíce naštvaní odjížděli novináři z Obrany lidu, Večerní Prahy a Zemědělských novin.

Z dnešního pohledu zábavnou roli sehráli příslušníci armády. „Dne 27. července došla agenturní zpráva o tom, že jistý major v podnapilém stavu sdělil šoférovi televize, že všechno je nahrané, že se to má využít k široké politické kampani,“ napsal Brychta do svazku. Podobný incident měl i jeden podnapilý vojín z útvaru od Černého jezera, který vykřikoval, že je to celé humbuk a nahrané. Druhý den se musel omluvit.

Komickým hrdinou se stal i potápěč nadporučík Vávra. Už v sobotu 4. července v klidu říkal pracovníkům televize, že přijeli vyzvednout „ty čtyři bedny z Černého jezera“. O jejich nálezu přitom vůbec neměl den po objevení příliš vědět, natož aby znal počet schránek. Vávra pak dostal zřejmě vynadáno, a tak to s utajováním začal přehánět. Jeho prostoduchost dokumentuje záznam jedné z interních porad: jeho kolega se kvůli technickým parametrům ptal, co vědí sportovní potápěči o bednách. Vávra mu skočil do řeči větou: „O tom se nemá hovořit.“ „Toto vystoupení Vávry zapůsobilo, že přítomní sportovní potápěči si toho okamžitě všimli a po skončení porady o tom hovořili a reagovali různými posměšky,“ píše se ve zprávě.

Prozrazení nacisté
Ani různé přehmaty však důvěryhodnost akce neohrozily. Doma o ní neměl nikdo pochybnosti, zahraničním médiím předávalo ministerstvo zprávy o obsahu beden a chytře je dávkovalo. O nálezu z Československa psali v pětadvaceti italských novinách, v osmnácti západoněmeckých, sedmi rakouských, dále v belgických, francouzských, švýcarských a dalších listech. Jména bývalých nacistických funkcionářů zajímala zejména západoněmecké noviny. Tisk si díky dokumentům z Československa „pochutnal“ například na Emilu Franzelovi, někdejším exponentovi sudetoněmeckého hnutí, který měl s nacisty čile spolupracovat. Franzel na základě zveřejněných dokumentů podal dokonce trestní oznámení na rakouský list Volksstimme. Dalším prozrazeným byl Franz Ohmann, organizační vedoucí Sudetoněmeckého krajanského sdružení, který byl začátkem okupace činný v Praze jako pracovník gestapa. Došlo i na poslance západoněmeckého sněmu za stranu FDP Siegfrieda Zogelmanna, který se angažoval v jednotkách SS. Rakušané zase dostali kopie dokumentů o vraždě kancléře Engelberta Dollfusse nacistickými pučisty. „Tato akce první správy SNB byla i přes určité rozpaky velmi úspěšná. Pomohla prosadit zahraniční zájmy ČSSR,“ řekl TÝDNU mluvčí civilní rozvědky Bohumil Šrajer. „Paradoxně ale upozorňovala na praktiky, které tajné služby v socialistickém bloku používaly také, a to využívání bývalých nacistických konfidentů.“

Tělo bez hlavy
A jaké tajemství vydalo Černé jezero doopravdy? Aby byl původní fingovaný nález důvěryhodný, slíbili představitelé komunistického Československa pokračování průzkumů. Mělo to vzbudit dojem, že jsou sami nálezem překvapeni a čekají další. V druhé etapě průzkumu, která probíhala o necelý rok později, již ale StB žádný „objev“ nepřipravila. Potápěči však pracovali dál. Estébáci je měli stále pod dohledem a do dokumentů si zaznamenali, že našli urnu s vyrytým jménem Vratislav Kiswetter s datem úmrtí 1923. Vytáhli i tělo neznámého muže, které leželo pod jezerní stěnou v hloubce 26 metrů. Mrtvola byla oblečena do civilních šatů z anglické kostkované látky. Měla oddělenou hlavu, nacházející se asi pět metrů od těla. Průzkum Plešného jezera provedli potápěči jen zběžně. Věděli totiž, že je v něm spousta munice z 50. let. I tak našli čtyři prázdné sudy. Na závěr akce dostali pak odměnu 500 korun. Utajený „Brychta“ ji kvůli konspiraci obdržel také, pak ji ale musel vrátit zpět do fondu 8. odboru Ministerstva vnitra ČSSR. Ve svazku je ale u tohoto bodu rukou dopsáno (i s dvěma vykřičníky) „ponechat!!“. Sám Bittman ve své knize Špionážní oprátky (Praha 1992) píše o odměně 2000 Kčs. Od nyní odtajněných dokumentů se jeho vzpomínky liší ještě v několika detailech. Celá estébácká operace nakonec stála asi dvanáct tisíc korun.  

Ladislav Bittman alias Brychta utekl po srpnu 1968 do USA, kde začal pracovat pro tajné služby.

Foto: ČTK