Řidič náklaďáku zahlédl Matesa na louce vedle silnice a málem nevybral zatáčku. Mates je tygr. Žije v Kojeticích a majitelé ho právě venčili. Po listopadu bylo mezi zbohatlíky „in“ vlastnit velké šelmy. Teď se situace změnila, obyčejní lidé s nimi podnikají.
Na statku v Kojeticích nedaleko Kralup nad Vltavou je rušno. Psi v kotcích zběsile štěkají, husy se za ohlušujícího kejhání klidí z místa a koně za plotem začínají ržát. Pětiletý tygr Mates jde se svými majiteli a chovateli na procházku. Josef Staněk přistavil k výběhu klec na kolečkách. Tygr do ní dychtivě vlezl, ví, že tady dostane vodítko, jenže se k němu tlačí také pes. Fenka čuvače Eliška. „Eliško, ven!“ velí Staněk. „Matýsku, sem!“ žádá Jitka Smadišová. Drbe tygra za ušima a skrze mříže klece mu nasazuje na hlavu obojek.
Tygr vnímá fenu jako matku. Smadišová koupila tygří kotě od soukromníků a čuvačka se o ně starala spolu s ní. Když má mohutná šelma chuť vyvádět, Eliška ji okamžitě srovná. Jsou spolu nejen ve výběhu, ale také při všech akcích, které podnikatelé pro tygra dojednají. Většinou jde o natáčení reklamních spotů nebo celovečerních snímků. Česko je stále ještě pro filmování zemí zaslíbenou. Má tradici, je tu lacino, a podmínky, jež ateliéry nabízejí, jsou solidní. Chovatelé řvoucích hvězd toho využívají.
Vztah Matesa a Elišky se jasně projevil při nedávném natáčení reklamy na mercedes v pražské Kozí ulici. Spot je určen pro indický trh, a jelikož je země pod Himálajem pravlastí tygra, indičtí producenti si najali Matesa. Jenže co se nestalo, osvětlovačům spadla s rachotem lampa a strašlivý predátor z „placu“ zděšeně prchl. „Přikrčil se za čuvačku úplně stejně, jako se dítě schová za máminy sukně,“ vypráví se smíchem Smadišová.
Český lev Honza
Tygr dostal dvě vodítka, pětimetrová lana přicvaknutá karabinami k obojku. Po louce přilehlé ke statku ho vedou žena i muž, jeden by na případné uklidňování bezmála dvoumetrákového zvířete nestačil. Jak říkávají vojáci, během vycházky se nic zvláštního nestalo. Snad s jedinou výjimkou, kdy si tygr lehl a odmítal se zvednout. Na psa člověk křikne nebo ho plácne, ale na velkou šelmu násilí neplatí. Šéfem je tu ona a pobízení by mohlo špatně dopadnout. Je možné ji přelstít, pohnout k činu třeba nějakou dobrotou. A tak Smadišová stříkala šlehačku ve spreji tygrovi rovnou do tlamy. Mlsal ji jako pochoutku (inu, kočka ráda mléko). K další chůzi se však nechal přemluvit až mnohem později.
Po návratu do výběhu se pozornost přesunuje na druhou, ještě větší hvězdu zdejší menažerie. Je jí lev Honza s nádhernou tmavou hřívou, prý nejdelší v Česku. Lev váží čtvrt tuny a je mu devět let. Také Honzu vypiplala chovatelka od kotěte. Od dudlíku na lahvi s mlékem. Když ho koupila v cirkusu, vážil několik deka.
Jedna „veselá historka z natáčení“ stíhá druhou. Třeba jak Honza ve filmové adaptaci Sienkiewiczova Quo vadis trhal křesťany na kusy. Pamatuje si čtenář na roztomilou scénku, v níž šelma vyrve dítě z matčina náručí? „Matkou jsem byla já a dítětem panenka,“ říká Smadišová. „Honzu jsme cvičili, aby skočil, povalil mě a vytrhl mi pannu z rukou. Udělal to – a v příští vteřině už ležel na zádech a nechal se šimrat na břiše.“
A byl to Honza, kdo účinkoval v Lucerně při vyhlášení ankety o nejlepší film jako živý Český lev. Staněk ho tam vlastnoručně přivedl. Lev měl být na scéně do chvíle, než toho bude mít dost. Prý se to pozná. Zvíře zostražití, začne švihat ocasem... Tehdy měl Staněk dát palcem nenápadné znamení Jaroslavu Duškovi a moderátor by vyprovodil lva z pódia. Dušek se ale dostal do tempa, palec nevnímal, načež se k nervózní šelmě sehnul Pavel Dostál a začal ji objímat. „Krev mi tuhla v žilách. Sežrání ministra kultury v přímém přenosu, to by byl opravdu trhák,“ děsí se ještě dnes Staněk.
Ráj na Zbraslavi
U domu leží veliká zahrada. Říkejme jí rajská. Dejme tomu, že Ota Bareš otevře všechny klece, výběhy a okna. Co se stane? Křídla krkavců zašumí, větvemi proklouzne hroznýš, zavřeští v nich opice a papoušci Goffy a Káťa se pustí do zlostného křiku. V popředí se ladně protáhne jaguářice Matylda. Všechna tahle zvířata – a mnohá jiná – majitel firmy Faunafilm chová. Adamem v rajské zahradě bude sám Bareš a Evou milá paní domu, servírující podvečerní kávu. V myšlenkách je o deset let zpátky: „Bydleli jsme ve dva plus nic, brali jsme se a já dostala Matyldu jako svatební dar. Byla jsem těhotná a Matylda mi ležela na břiše.“
Rajská paralela se odvíjí od reklamy na zeleninu. Bareš ji ukazuje v notebooku. Modelka se v parku láduje hráškem, je tam slon, had a také veliká kočka, která vyskočí na skálu. Matylda. Bareš si je jist, že šelmy chovají srdcaři, nikoli kšeftaři. Náklady se nikdy nevrátí. Jaguár sežere maso za sedmdesát korun denně, přičemž „hraje“ dvakrát za rok, a i to je moc. Za jedno účinkování dostane možná dvacet tisíc, spíše ale méně. Větší gáži není možné z firem vymáčknout, raději obsadí do role obyčejnou kočku.
Rozhovor má tři naprosto odlišné svědky. Růženka je důstojný, lehce obtloustlý anglický buldok v důchodu. Vedle sedí Kašpar. Velké mazlivé elegantní zvíře není psí šlechtic, leč pouliční směs mezi setrem a labradorem. A pak tu ještě ňafá malinký „vořech“ Jerry.
Ze zahrady dolehne řev. Ne, šelma nežere zvědavého turistu, jakkoli by to byla fotogenická podívaná. To jaguářice touží po jaguárovi.
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.
Autor: Tomáš Čechtický
Foto: Karel Šanda
