Slavín: poslední volné místo

Na Vyšehradském hřbitově je nával. Kromě prostých Pražanů tu leží šest set celebrit, další se sem stěhují. Třeba Vlasta Burian. Hned jak přišel z Vinohrad, mu kdosi ukradl bustu. Padesát pět nejslavnějších spí v hrobce zvané Slavín. Český panteon se za více než sto let naplnil. Zbylo jediné místo.

Výklenky s rakvemi a urnami v kryptě Slavína zakrývají černé žulové desky se zlatě vyvedenými jmény. Jen jedna jediná je dosud prázdná. O Slavín se stará spolek Svatobor (viz Pomáhej! Osvěcuj! Pamatuj!), jehož jednatelem je Václav Potoček. Starý pán vystoupí ztěžka na stupínek a rozsvítí jedno z „věčných světel“. Iluminace jakoby předznamenává řadu bizarních setkání s mrtvými, jež Potoček TÝDNU zprostředkuje.

První se odehraje vzápětí, když žlutavé světélko zalije jméno Jan Klecanda. Ano, také on je jedním z padesáti pěti osobností, pro něž naší předkové sklenuli mystický hřbitovní stánek a opatřili jej heslem Ač zemřeli, ještě mluví. Jenže – kdo zná Klecandu? I kunsthistorik by upadl do rozpaků. A přece šlo o spisovatele, jehož vlastenecká díla hltali na začátku dvacátého století všichni Češi. Tvrdé hlavy, V panské službě, Maloměstský apoštol – tyhle romány a desítky dalších se stejně jako jejich autor už dávno rozpadly v prach. Klecanda je zástupcem „nesmrtelných“ Čechů, na něž všichni zapomněli. Vedle skutečných velikánů typu Alfonse Muchy, Emy Destinnové nebo Josefa Václava Myslbeka jich je v našem panteonu povícero (viz Kdo leží na Slavíně). Jak se ještě ukáže, zkamenělý patos budí nejen vzpomínky a dojetí, ale nutně i jakýsi funerální humor. Vojtěch Grametbauer, ředitel Správy pražských hřbitovů, jež spadá pod magistrát, ho jemně vystihl suvenýrem. Návštěvníkům rozdává propisovačky stříbřité barvy ozdobené nápisem Pražské hřbitovy – cílová stanice.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: Jan Schejbal