Vymazána nejen z českých, ale i ze slovenských dějin byla na několik desetiletí hromadná vražda 265 karpatských Němců, kteří byli v noci z 18. na 19. června 1945 zastřeleni na okraji Přerova. Pocházeli z obcí na středním Slovensku, po nuceném vyhnanství před koncem války jejich zpáteční cesta domů skončila na Moravě v masovém hrobě.
Podle pamětníků se o tom nesmělo mluvit ani v rodinách, například ve slovenské Dobšiné přitom řadu let potkávali pozůstalí i samotné aktéry masakru. Fakta se začala postupně odkrývat až s pádem režimu. Na Slovensku mají tyto oběti již své pomníky i pamětní desky.
"Na Slovensku se o tom nemohlo mluvit, byla to velká hanba, pluk z Petržalky, slovenští vojáci, vyvraždili německy mluvící československé občany. Nebyli to přitom žádní vojáci, byli to civilisté. Tragédie je to, když se někde uplatňuje kolektivní vina," řekl evangelický farář Jozef Vereščák z Mlynice, odkud pocházely tři desítky obětí. Dodnes přitom nemůže pochopit, že se o celé tragédii mluví víc v Česku než na Slovensku. "Přitom to byli slovenští obyvatelé, z Mlynice, Kežmarku, Dobšiné, Janovy Lehoty - a na Slovensku o tom moc neslyšíte," doplnil farář.
Obětmi byli Němci, kteří žili na Slovensku odpradávna
Svou roli v celé tragédii hrál původ zavražděných karpatských Němců, kteří oblast středního Slovenska osídlovali již od 13. století. Jejich přeživší krajané čelili poválečné mstě i po svém návratu domů. Například v Dobšiné se střetávali i s pachateli vraždy, s dobšinskými vojáky.
"Jaké bylo spolužití? Jaké, když jsme nemohli ani nahlas spolu promluvit - ten, kdo mluvil německy a slyšeli ho pod oknem, byl udaný. Jinde na Slovensku po válce nebyl takový teror jako v bývalých německých osadách. Vědělo se, že ten tam byl a střílel - ale co s tím," řekl předseda Karpatskoněmeckého spolku Dobšiná Tibor Harmatha. Z Dobšiné pocházelo 112 obětí. "Něco se vědělo ale nikdo jim to nedokázal, nikdo je neodsoudil, nepotrestal," uvedla Anna Kačalová z Dobšiné, která transport zažila.
O masakru, který se řadí mezi nejhorší případy msty na německy mluvícím obyvatelstvu v poválečném Československu, se veřejně nemluvilo ani v Janově Lehotě, odkud pocházely dvě desítky obětí. "Do převratu se o tom vůbec tady nemohlo mluvit. Německá národnost nebyla na Slovensku nijak preferovaná. Začalo se o tom mluvit a vzpomínat až po převratu," vzpomíná jedna z pamětnic Ida Karásková. "Bylo to tabu v rodině. Maminka mi říkala, že byli povražděni v Přerově a to bylo všechno. Až v 90. letech se o tom začalo mluvit," uvedla další pamětnice Ema Faithová z Mlynice.
Pamětníků ubývá, oběti aspoň připomíná pomník
Hrůzný zločin si dnes, 80 let po této tragédii, již lidé v těchto obcích připomínají každoročně, velkou zásluhu na zveřejnění této události má přerovský historik František Hýbl. Pamětníků však postupně ubývá. V Mlynici jejich památku připomíná pomník s pamětní deskou, kterou nechal před osmi lety vyrobit Juraj Puhala, jehož rodina patří také mezi karpatské Němce. V Janově Lehotě si už oběti připomínají také, a to mší za oběti druhé světové války. Koná se vždy v červnu.
Okolnosti masakru jsou známy už i v Dobšiné, kde památku obětí připomíná pomník na hřbitově i v evangelickém kostele. Podle Anny Kačalové však už nemá na oběti pomalu kdo vzpomínat - původní obyvatelé, karpatští Němci, postupně vymírají. Podle mlynického faráře Jozefa Vereščáka je ale připomínka stále důležitá. "Je třeba vzpomínat, ne kvůli nějaké kolektivní vině - to už je za námi, ale kvůli tomu, aby si lidé uvědomili, co vše zlé se může stát a co by se již nikdy stát nemělo," dodal farář.
