Andrea Čunderlíková: Do důchodu mě nikdo nedostane

Vaše legendární role Iny je v divácích zapsaná opravdu hluboko. Když padne vaše jméno, všichni řeknou „no jasně, Ina“. I na redakční poradě INTERVIEW vás tak kolegové titulovali. Poznávají vás lidé na ulici?

Poznávají. A je příjemné, že mě po tolika letech vůbec poznají!

Dobře, ale v médiích jako by se po vás slehla zem. Proč?

Víte, já se nerada předvádím a nerada dělám rozhovory, nerada se fotím do časopisů – všechny moje kolegyně to vědí. Nechci dělat interview jen proto, abych byla v novinách. To není proto, že bych tím opovrhovala. Vím, že herectví je povolání a že když se jím zabýváte, musí vás být vidět. Ale jsem spokojená tam, kde jsem. To není žádná póza, nejsem ráda středem pozornosti. Mě naopak překvapuje, že mi i po těch letech neustále volají novináři a chtějí po mně rozhovor. Asi je to pro někoho nepochopitelné, že jsem takzvaně zmizela, a ještě k tomu dobrovolně. Ale já to tak mám.

Role Iny vás jednou provždy zaškatulkovala. Litovala jste někdy toho, že jste roli Iny přijala?

Nikdy. Ona to opravdu byla specifická práce. Na tom seriálu se setkala plejáda herců, fantastických kolegů. Pro mě to bylo něco mimořádného. Byla jsem hrozně mladá a ti největší bardi nám mladým pomáhali. Necítila jsem žádnou rivalitu, naopak. Když pan režisér zakřičel a já jsem byla vyděšená, pan Kopecký přišel a uklidňoval mě: „Nebojte se ho!“ Bylo to hrozně krásné a výsledek se mi také líbil, i když pro mě to byla bizarní role.

Jak to myslíte? Bizarní proto, že jste v této roli prakticky nemluvila?

Samozřejmě! I vy sama musíte vidět, že jsem úplně jiná než postava Iny. Zpětně ale uznávám, že to byl tehdy správný tah. Měli pravdu, ta role měla velikou sílu. Jak jsem starší a starší, tak už tomu rozumím, přestože jsem s tím v té době měla problém. Představte si, že vám pan režisér řekne: „Nebudete mluvit, všechno musí být v prožitku. Já nechci, abyste mluvila.“

Přitom by některým hercům mohlo udělat radost, že se nemuseli učit text!

Jenže hrát bez mluvení je mnohonásobně těžší. Vypadá to jednoduše, dokonce spoustu diváků se tehdy rozčilovalo, že tam sedím jako chcíplá panna. Ale teď si představte ten můj naturel! Jsem spíše upovídaná, veselá. Nikdo nevěděl, že to pro mě byl velký protiúkol.

Takže vy jste se trápila během natáčení a pak na vás ještě lidé byli zlí?

No, užila jsem si svoje. Ženy na mě pokřikovaly, dokonce lidé zastavovali i mého manžela a říkali: „Vy jste takový chudák, že máte takovou ženu.“ On se tomu vždycky smál. Ale co je zvláštní, že ty reakce lidí vnímám dodnes. Jdu do nějakého supermarketu, většinou nenalíčená, myšlenky bůhvíkde, a najednou třeba paní pokladní spráskne ruce a povídá: „Ježišmarjá, já jsem tak ráda, že vás vidím. Vy vypadáte pořád stejně!“ Televizní diváci si to opravdu zapamatovali.

Naštěstí už na vás ale nejsou oškliví, naopak vás začali milovat!

Ano, jak jde čas, dostali rozum. Překvapuje mě ale ten neustálý zájem novinářů. Opravdu rozhovory většinou odmítám. Přijala jsem jen nabídku Aleše Cibulky do pořadu TV BARRANDOV Sejdeme se na Cibulce, protože pozval i Janu Švandovou a Veroniku Freimanovou, což jsou moje nejlepší kamarádky.

A věřila byste, že se to moc neví? Jak dlouho se znáte?

To už bude snad půl století! Vzniklo to během natáčení filmu Karla Kachyni Malá mořská víla, kde jsme s Janou hrály sestry Libušky Šafránkové. Pak jsem se na ni byla podívat v divadle a tam mě seznámila i s Veronikou. Od té doby se naše cesty nerozdělily.

Byla jste stejná kamarádka i s Libuškou Šafránkovou, s jejímž manželem byla provázaná vaše postava Iny?

Ne, s ní jsem vlastně moc nepřišla do styku. Není to o tom, že bychom se neměly rády. Jen se naše životy ubíraly jinými směry.

Za jaké přátelství jste osudu nejvděčnější?

Jak už jsem řekla, nejblíž jsou mi holky. A pak když jste mluvila o Pepovi Abrhámovi, to byl pro mě ten největší gentleman. Byl velmi zvláštní. Introvertní, velice slušný, galantní, charismatický…

Zůstali jste v kontaktu i po natáčení Nemocnice?

Ne, mimo práci jsme se nevídali. Jednou jsme měli své rodiny na společné dovolené, protože oni mají Pepíčka stejně starého, jako je moje dcera Sandra. Ale Pepíčka jsem jako člověka poznala, až mi zavolal, když jeho tatínek umřel. Chtěl, abych promluvila na pohřbu, jenže to jsem odmítla, protože jsem toho nebyla schopná.

Šla jste na pohřeb?

Jistě, tam jsem byla. Pokud si správně pamatuji, nakonec tam mluvila Dáša Havlová a Elsa Balzerová. Já bych na to neměla sílu. Moc mě to zasáhlo. Jako pár byli s Libuškou senzační. Dokonce mám takovou vzpomínku, že moje dcera, když byla malá, žárlila na Pepu Abrháma, protože si myslela, že děj Nemocnice na kraji města je pravda. Něco viděla v televizi a teď řešila, co na to ten její tatínek… Já jí říkám: „Sandro, vždyť on má tu Popelku, Libušku Šafránkovou!“ A Sandra zvedla hlavu a povídá: „Jo? Tak to už se ničeho nebojím. Když má ji, nezamiloval by se přece do mojí mámy.“

A když jste hrála protivnou Inu, pořád vás brala jako hodnou maminku?

Ona to nechápala. Nejdřív jí vůbec nešlo do hlavy, jak jsem se do té televize vešla. Když jsem začala točit, nebyla jsem těhotná a nebyla snad ještě ani vdaná. Další díly jsem se vdala a mezitím se mi narodila. Sandra Nemocnici na kraji města viděla poprvé, když jí byly asi tři roky. Vůbec tomu nerozuměla, pak jí také vadilo, že mě lidé zastavují na ulici. Pořád chodila a říkala: „To je moje maminka!“ Přitom můj muž je muzikant, také si zažil slávu, ale to jí vůbec nevadilo. Ji štvalo, že já hraji (smích).

A co říkala na to, když jste přestala? Měla radost?

To vám řeknu hned, ona mi to vyčítala! Najednou jí totiž zase vadilo, že nehraji. Musela jsem se dokonce obhajovat! Dostala jsem několik nabídek, opravdu velkých. Nechci je jmenovat, protože mě ty projekty neoslovily. Ale přiznám se, že kdyby mi to stálo za to, asi to vezmu. 

Šlo o nabídky do filmů, nebo spíš seriálů?

Lákali mě na obojí, jenže když už bych do něčeho šla, muselo by to stát za to, abych vydržela ty nervy. Já totiž bývám hodně nervózní. Když jsem z toho vypadla, už se mi vlastně ani nechce se vracet. To by muselo být něco, co by mě opravdu oslovilo. Nedávno mi bylo 73 let a je těžké znova naskočit.

Přesto jste někde uvedla, že do důchodu vás nikdo nedostane…

To je pravda. Kdybych byla doma, myslím si, že by se mnou byl konec.

Co tedy děláte?

Pořád pracuji v poradensko-obchodní společnosti. Mám na starosti styk s veřejností a hrozně mě to baví. Jsem za to ráda, protože se musím ráno obléct, dát se do pořádku… Mám důvod vstát. Vidím ty soboty, neděle. Člověk, když nemá povinnosti, hrozně zpohodlní. Pak se mu nic nechce, začnou ho bolet záda, nohy a už zůstane doma. Můj muž je ještě starší, hrál v Olympicu, potom pracoval – a ještě i pracuje! – na Českém tenisovém svazu. Klidně by mohl pracovat z domova, ale také vždycky radši jede na Štvanici, protože nejhorší je, když člověk zakrní. Máte pyžamo ráno, máte pyžamo odpoledne – a to je konec. Takže dokud to půjde, chci vstávat. I když mě to někdy štve.

Zlenivěla jste?

Výrazně. Dřív jsem ráda chodila po obchodech a parádila se, kupovala si hezké věci… Najednou už mě to nebaví.

Proto už nechodíte do společnosti?

Já jsem to nikdy neměla ráda, takové to ukazování se. Pokud k tomu ale nějaký důvod je, třeba kdyby někdo mně blízký chtěl, abych mu něco pokřtila, tak ano. Já tím nepohrdám, jenom se před kamerami a fotoaparáty necítím ve své kůži.

Měla jste těžké dospívání, nesouvisí s tím?

Určitě. Když mi bylo šest, umřel mi táta. Sestře bylo sedm a bratrovi devět. Moje maminka zůstala se třemi dětmi sama. Pro mě to bylo trauma. Pamatuji si na ten den, protože můj tatínek byl Slovák a slovenská rodina chtěla, aby měl otevřenou rakev. Vypadal jako živý a mě, jako malé dítě, to hluboce zasáhlo.

Co se tatínkovi stalo?

Umřel na rakovinu. Měl 46 let a moje vzpomínky na něj jsou hlavně z toho období, kdy už byl nemocný a dožíval doma. Bylo to velice smutné období a navždy nás to všechny změnilo.

Jak se vaši rodiče poznali? Jejich věkový rozdíl byl přece jen obrovský…

Tatínek byl inženýr, přešel z Bratislavy do firmy v Praze a maminka mu dělala sekretářku. Taková ta úplná klasika, typická červená knihovna. Hrozně se obdivovali, milovali, měli spolu tři děti a všechno bylo zalité sluncem. Takže když přišla nemoc, bylo to hrozné. Když jsem s Evaldem Schormem točila Pět holek na krku, bylo mi čtrnáct a měla jsem tam scénu, kde jsem měla plakat u stromu kvůli nějakému klukovi. Já jsem to v té době neuměla zahrát, a tak jsem to musela prožít. Pomohlo mi, když jsem si vzpomněla na tátu. Také jsem celý život nějak podvědomě vyhledávala starší partnery. Já jsem hrála od třinácti let, když si mě vybrali na škole. Měla jsem radost hlavně z toho, že jsem mohla finančně vypomáhat rodině. I když to bylo málo, bylo to aspoň něco. Moje sestra byla od mládí nadaná na jazyky a chodila na brigádu do telefonní ústředny, bratr také dělal, co mohl. Byli jsme k tomu vedení, protože maminka byla od rána do večera v práci. Škoda že už není. S tátou jsme měli nádherný vztah a moc si rozuměli.

Jednou z vašich lásek byl o patnáct let starší Pavel Bobek…

Pavel byl úžasný, dá se říct, že mi toho tátu nahradil. On mě pořád zkoušel. Ptal se, kdo proti sobě bojoval ve druhé světové válce, učil mě angličtinu. Bylo to krásné. Moje maminka ho měla ráda. A i když jsme se rozešli, zůstali jsme v kontaktu. Vídala jsem se s jeho rodinou, měli jsme se moc rádi, protože jsem nikomu z nich neublížila. To Pavel mě opustil, protože jsem s ním chtěla rodinu a opravdu hrozně na něj tenkrát žárlila (smích).

Kdybyste měla moc vrátit čas, udělala byste něco jinak?

Ne. Zrovna tenhle kus života i s manželem, protože oni se velmi dobře znali, máme vyřešený. Zajímavé je, že můj muž bydlel v Dušní ulici a já v té ulici chodila na ekonomickou školu. Sice jsem manžela ještě neznala, ale Pavel na mě čekával před tou školou a manžel ho tam prý několikrát potkal.

Kolik vám tehdy bylo let?

Myslím, že jsme se s Pavlem seznámili v mých necelých sedmnácti letech. Dlouho ale nebylo nic! Chodili jsme akorát ven, drželi se za ruce. Musel mě hodně dobývat.

Byl to váš první vážný vztah?

Byl to můj vůbec jakýkoli první vztah. Kluci kolem mě sice běhali a mně to lichotilo, bylo to takové platonické, krásné.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Největší štěstí je moje dcera a teď i vnučky. Je to zajímavé, protože jsem nikdy nevěřila, že někoho budu mít ještě radši než dceru. Že to vůbec jde! I když jsem na ně strašně přísná, jsou to zlatíčka největší. Jsem opravdu moc ráda, že jsem se jich dožila, a někdy se bojím, že se nedožiji toho, jaká ta jejich cesta bude. 

Jak jsou staré?

Starší Julii je sedmnáct, otřásá s ní puberta, a malé Sofii je třináct. Co neuměla, učí se od té starší. Obě hrají tenis, jak jinak, že jo? Napřed jsem si to užila ze Sandrou, teď se to užívám s nimi.

Baví vás to, dívat se na tenis?

Ale kdeže! Nebaví mě to. Vůbec mi to nedělá dobře. Vždycky se bojím, moc to prožívám, takže jsem obvykle někde vzadu a vlastně to ani nevidím. Holky jsou mojí motivací, hnacím motorem a zaplaťpánbůh, že je s manželem máme. Hned je na světě veseleji.