Anna Hanuš Kuchařová: Někdy cítím skoro až stav beztíže

Jste inženýrka architektka. Je slacklining jen hodně velký koníček, nebo jste chvíli projektovala, ale teď jste slacklinerkou na plný úvazek?

Pracovala jsem čtyři roky u jednoho projektového studia na poloviční úvazek, ale pak se ze mě stala slacklinerka na plný úvazek. Tak to fungovalo asi deset let. Od loňského podzimu jsem zpět na architektuře na poloviční úvazek a druhá polovina patří slack-liningu. Když jsem měla volněji, napsala jsem spolužákům architektům, jestli nechtějí s něčím pomoct, ale jinak jsem se pořád věnovala lajně.

Provazochodec chodí po pevně napjatém laně a používá balanční tyč, slacklineři bez balančních pomůcek a po pružném laně, které se hýbe. Jde tedy o dvě rozdílné disciplíny, či by provazochodec určitě uspěl na lajně a slackliner na provaze?

Ano, jsou to dvě odlišné disciplíny. Přirovnala bych to asi k tomu, jako když někdo jezdí na běžkách a někdo na sjezdovkách. Oba na sněhu, ale pohyby jsou rozdílné. Vím o jedné akci, kde se sešel německý slackliner s profesionálním provazochodcem, vyměnili si disciplíny a oba uznali, že to bylo velmi náročné.

Vy jste se k tomuto sportu dostala v roce 2010, tedy čtyři roky poté, co přišel do Česka. Ráda zkoušíte nové, nebo jste slyšela, že je to náročné psychicky a fyzicky, a tak jste chtěla zkusit, co ve vás je?

No, já jsem to úplně poprvé zkusila v roce 2008 a brzo toho nechala, protože mě odradilo, jak mi to nešlo. V roce 2010 jsem se však zamilovala do slacklinera. Nevím, jestli právě z toho důvodu, ale každopádně jsem u toho vydržela a zkoušela to déle. Moc mě lákala disciplína highline a její fyzická a psychická náročnost.

Lze začít sám třeba na zahradě, či je nutné mít někoho, kdo vás učí, aby nedocházelo ke zbytečným úrazům? Co je vlastně základem? Správná koordinace těla?

Mít někoho, kdo vám poradí nebo upozorní na chyby, je rozhodně dobré a pak jde vše samozřejmě rychleji. Já se to naučila sama, aniž bych vedle sebe měla někoho, kdo by mi radil. Než jsem se to naučila, trvalo asi měsíc. A to jsem chodila trénovat obden nebo jednou za tři dny. Dnes jsem schopná naučit lidi, aby přešli tři metry dlouhou lajnu za 2,5 hodiny. Ze začátku je důležité si to co nejvíce usnadnit, takže si dát lajnu krátkou a nízkou, což znamená maximálně do výše kolen, ale ideálně do půle lýtek, a dlouhou asi čtyři metry.

Je nějaká věková hranice, po které se již nedoporučuje se slackliningem začínat, protože tělo už není pružné?

Nejde ani tak o věkovou hranici, jako spíše o to, jak se na to dotyčný cítí a zda jeho tělo nemá nějaká omezení. Pokud má někdo problémy s páteří, kyčlemi nebo ploténkami, slacklining pro něj není úplně nejvhodnější sport, a to i kvůli pádům. Takže nejde ani tak o věk, jako spíše o celkovou tělesnou kondici. Znám případ, kdy se na slacklining dal člověk v sedmdesáti letech.

Chodila jste po lajně před mateřskou i po mateřské. Měla jste pak jiné pocity vzhledem k tomu, že předtím jste byla „nahoře“ jen za sebe, ale po porodu už s odpovědností za potomka?

Na lajnu jsem chodila hodně dlouho předtím, než jsem otěhotněla. Co se pak změnilo, nebyla moje psychika, protože jsem si jistá, že lajny umím natahovat bezpečně, stejně jako se na nich pohybovat. Jiná byla moje fyzička, protože jsem měla rozestoupené břišní svaly, a i když jsem denně cvičila a chodila na terapie, trvalo dva roky, než se to srovnalo. Navíc hormonální změny způsobily, že jsem trpěla na velké únavy. Trvalo skoro tři roky se z toho dostat. Takže po návratu nebyl problém psychický, ale fyzický.

Viděli jsme některé vaše úžasné fotky, jak chodíte ve velkých výškách na krásných místech. Kdybyste se rozhodla třeba natáhnout lano z Pražského hradu na střechu Národního divadla a přejít nad Karlovým mostem, co byste všechno musela podniknout, aby se to dalo realizovat?

Asi postavit na Národní divadlo nějakou věž, aby se to výškově vyrovnalo (smích). Vážně: ve městech se toho samozřejmě řeší daleko více, musíte mít povolení nejen kvůli budovám, ale i kvůli dopravě. Pokud je to vysoko, i kvůli letecké dopravě. Vše musejí posvětit úřady, aby nikdo nebyl ohrožený. Tím nemyslím, že bych na někoho spadla, ale jde třeba o rozptýlení pozornosti řidičů, kteří by mohli následně způsobit havárii. Takže v tomto případě by se pod lajnou musela zastavit doprava, aby k tomu nedošlo. V Praze jsem šla po lajně přes Staroměstské náměstí, což byla součást promoakce, která upozorňovala na nebezpečí cukrovky.

Viděli jsme vás, jak jdete po lajně mezi dvěma věžemi hradu Trosky. Neporušila jste tím nějaký zákon?

Ne. Vždycky se dohodneme se správcem nebo majitelem dané -nemovitosti, aby nám dal souhlas, takže žádný zákon neporušujeme.

Jak se vlastně natahuje mezi dvěma objekty lano? Připomínáme, že světový rekord činí 2100 metrů…

Záleží, o jaké jde místo, ale obvykle to lze provést dvěma způsoby. Pokud jde o volný prostor třeba mezi dvěma věžemi, lajna se celá natáhne a potom na obou okrajích postupně vytáhne do výšky. Druhý způsob je pomocí vlasce, který lze upevnit na dron, s nímž přelétneme na druhý konec. Příliš toho neunese, a kdyby se na vlasec připevnila lajna hned, praskl by. Postupně proto navážeme šňůrku, pak silnější, takže když je vzdálenost zmíněné dva kilometry, nejdříve se tahají dva kilometry vlasce, poté dva kilometry šňůrky a postupně se vše zvedá. Existuje ještě metoda „závěs“, kdy se natáhne hodně silné tenké lanko, kterému se říká repka. To se hodně napevno uváže a na něj se zavěsí karabinami druhé tenké lanko, které se tahá, pod ním se karabinkami pověsí lajna a přetáhne se jako opona na druhou stranu. 

Musí být pro chůzi téměř bezvětří? Viděli jsme, jak jste chodila na Islandu skoro v mlze. To asi není ideální, že?

Ne, Island opravdu není na slack-lining ideální místo. Když je lajna krátká, vítr ani tolik nevadí, ale pokud je dlouhá a panuje bezvětří, je poměrně těžká. Jakmile zafouká jemný vítr, lajna se stává lehčí a to je ideální stav. 

Všichni lezci mají jištění, ale dočetli jsme se, že existuje styl free solo, kdy lezec jde naostro bez jištění. Jsou to hráči se smrtí, když chybný krok znamená jistě pád na zem?

Těch free solo je opravdová hrstka, méně než procento všech slacklinerů. Viděla jsem jich několik v akci a vůbec si nepředstavujte, že by dotyčný měl adrenalin zvednutý o sto procent. Většina těch, již se pouštějí do sóla, jde na lajnu desetkrát kratší, než kterou běžně chodí s jištěním. Je to podobné jako u lezců na skály, kteří by nezkoušeli free solo na něčem, co by normálně nezlezli, a jsou si stoprocentně jistí, že na to mají. Když jdou na lajnu bez jištění, cítíte z nich maximální klid, jistotu a soustředěnost. Důležité je, aby při free solo byl dotyčný v souznění sám se sebou a nebyl tam žádný jiný podnět. Už jsem viděla lidi, kteří s jištěním přelezli lajnu v pohodě, rozhodli se jít free solo, a když tam už stáli, najednou si to rozmysleli. Svoboda nejít je důležitá a také je podstatné, aby motivace vycházela zevnitř a aby to nebyla exhibice.

Zkusila byste to?

Tohle ne, ale šla jsem ve swami, což je jakýsi opasek místo sedáku. Spadnout do toho bolí, ale nic se vám nestane. Mimochodem, při free solo ještě nikdo nezahynul, zatímco při slackliningu ano, ale z jiných důvodů, než byl pád.

Na co myslíte, kdy jste na lajně sama? Musíte stále jít, nebo se dá zastavit na místě a koukat po okolí?

Nejraději jdu a při chůzi se kochám. Mám ráda hodně dlouhé lajny, kde jdu v otevřeném prostoru a opravdu cítím, jak je člověk malý v porovnání s ostatním okolo. Beru to jako druh meditace – samozřejmě pokud se mi to povede, protože ne vždycky se mi podaří dostat do správného mentálního rozpoložení. Chůze je rytmická a cítím její vibrace, stejně jako vibrace lajny, a když se to podaří sladit, vznikne podobná harmonie jako -třeba v hudbě. Je to velmi -povznášející a příjemné, a tak se soustředím na svoje kroky a je to, jako když navěšuji korálky na šňůrku jeden po druhým. Je zvláštní pocit, když jdu třeba 200 nebo 500 metrů a lajna se pohupuje. Navozuje to skoro až stav beztíže a jako by tam gravitace ani nefungovala. Když se pak dostanu na tvrdou zem, mám najednou pocit, jako bych vážila 120 kilo.

Znamená to tedy, že na lajně jste fakticky mezi nebem a zemí a zažíváte pocity, které se vám na pevné zemi těžko hledají? Něco jako nirvánu?

Ano. Řeknu vám, že dlouho jsem ty pocity nemohla najít nikde jinde než na highline. Po porodu syna jsem měla zdravotní problémy a dlouho na lajnu nemohla. Hledala jsem proto jiné způsoby a začala provádět jednoduchou meditaci. Zjistila jsem, že stejné pocity jako v Americe, kde jsem šla přes pět set metrů dlouhou lajnu a vynaložila strašné úsilí, abych si na to vydělala a zorganizovala, jsem si navodila doma v obývacím pokoji.

Založila jste vlastní Slackline Academy, kde učíte zájemce správně lézt. Věnujete se každému individuálně? Stihne se za víkend člověk naučit udržet balanc a přejít lano půl metru nad zemí?

Vedu spoustu kurzů, highline i slack-line, což je nízko nad zemí. Za deset let, co to dělám, se za 2,5 hodiny nenaučilo slackline přejít opravdu jen mizivé procento lidí. Nemusejí ji přejít úplně celou, ale naučili se několik kontrolovaných kroků. Je to podobné, jako když se člověk učí plavat – na první pokus neuplave celý bazén, ale naučí se dělat několik temp. Tady je zajímavé, že u slackliningu nezáleží tolik na fyzické kondici. Jsou třeba vytrénovaní sportovci, kterým dlouho trvá, než naučí své vyvinuté svaly spolupracovat. Naopak třeba těm, kteří nejsou vůbec sportovně založení, to jde skvěle. Chození po lajně je hlavně o koordinaci všech svalů dohromady. Co se týče kurzů highline ve výškách, začínám s horním jištěním, takže začátečníci jsou jištěni zespodu, ale ještě i ocelovým lanem, jež vede nad nimi. Já je mám připoutané na jakési kladce, takže kdyby například propadli panice, mohu si je okamžitě přitáhnout zpátky. Naštěstí se to ještě nikdy nestalo, ale pravda je taková, že v těch výškách nikdo neví, jak bude reagovat. Když člověk ví, že je v bezpečí, odváží se jít dál do svého strachu. Zvládnutí chůze po highline závisí především na dvou věcech: jak jsou lidé schopni fungovat ve výškách a jak zvládají otevřený prostor. Často se stane, že lidi, kteří nemají problém s výškami, otevřený prostor překvapí. To se stává i lezcům, kteří na skalách dokážou neuvěřitelné věci, a dokud se drží skály, mozek tomu rozumí. Ale jakmile se dostanou do otevřeného prostoru a lajna je to jediné, co je drží, najednou musejí překonávat nepříjemný pocit.

Jak velká je u nás členská základna slacklinerů? Myslíte, že za pár let bude běžné vidět ve městě lezce na lajnách natažených mezi domy, kostely a přes řeky?

Někdy v období 2010–2015 byl velký nárůst lidí a členská základna se dost zvětšila, ale teď jsme na stabilních číslech a stále jde o velmi minoritní sport. Určitě přibývá lidí, kteří si lajnu natáhnou třeba doma na zahradě mezi stromy nebo někde v parku. Ale highline je časově velmi náročný, určitě není vhodný pro rodiny s dětmi. Lezení po skalách je mnohem lepší – děti necháte dole a někdo z kamarádů vám je tam pohlídá nebo si hrají v lese, což tady nejde, protože jste vysoko ve skalách a celé je to hodně časově náročné.

Víte, že…

Slackline znamená balancování, chození, případně skákání a provádění dalších triků na popruhu (lajně) upevněném mezi dvěma body.

Disciplína slackline je nízko nad zemí.

Disciplína highline je od deseti metrů nad zemí výše.