Bohdan Sláma: Mé filmy zůstávají vlastně jen pro české publikum

Vystudoval jste Fakultu stavební ČVUT a teprve potom se přihlásil na FAMU. Nebyl jste rozhodnutý, co chcete v životě dělat, či jen zasáhla náhoda, která posunula výhybku na vaší profesní cestě směrem k filmu?

Upřímně řečeno, stavební fakultu jsem dělal proto, abych nemusel na vojnu. Být stavařem jsem v podstatě nikdy nechtěl, ale na gymplu jsem chodil do matematické třídy, takže to mi zase takový problém nedělalo. Byl to tedy takový omyl, nicméně toho vůbec nelituji, protože jsem se tam toho dost naučil.

Během studií jste dělal asistenta režie Věře Chytilové na filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Nebyl pro vás očistec pracovat s touto paní režisérkou, jež byla proslulá svou konfliktností? Nebo vás naučila něco, co jste poté sám upotřebil ve své vlastní práci?

Určitě to byla ta nejlepší škola. Paní Chytilová učila náš ročník na FAMU, takže jsme se znali ze školy, ale vidět při práci režiséra je něco úplně jiného než si o tom jen povídat. Pochopil jsem, že ona na place řeší úplně stejné problémy, jaké jsem znal z amatérského filmu. Pochopil jsem, jak funguje celý filmový štáb, jak fungují jednotlivé profese. Ale hlavně: vidět ji při práci, jak komunikuje s herci, jakým způsobem improvizuje, jak vede pohyb kamery i herců a rozzáběrovává scénu, to všechno byla pro mě obrovská škola.

Než jste začal točit, pobyl jste nějakou dobu v Německu. Vydělával jste tam na svůj filmový debut, abyste jako neznámý tvůrce nemusel nikoho prosit?

Ano, přesně tak. Já tam jezdil na brigády ještě během studií na FAMU, abych si přivydělal něco na živobytí. Na FAMU jsem točil absolventský film Akáty bílé, což nedopadlo moc dobře, a tak jsem žádné otevřené možnosti, jak pracovat u filmu, neměl. Pro mě práce v Německu znamenala velmi důležitou životní zkušenost, protože jsem se dostal do určitého odstupu od filmu. Na FAMU je totiž člověk uvnitř dění, mluví jen o filmu, zatímco tady jsem měl možnost vidět ten svět z trochu jiného úhlu. Vedle toho jsem měl i čas promýšlet náměty a také začal pracovat na scénáři filmu Divoké včely.

Bydlíte na vesnici a vaše filmy jsou většinou ze života lidí na venkově. Nejste městský typ a nejste naladěn na zběsilé životní tempo, nebo jde o důvody finanční, a to jak ve filmu, tak v reálném životě?

Nikdy jsem na tom nebyl ekonomicky tak dobře, abych mohl založit svou rodinnou existenci v Praze. Ale to není ten hlavní důvod. Fakt, že otevřu doma okno a vidím louku, jsem hned v přírodě a dýchám čerstvý vzduch, je pro mě absolutní životní hodnota. Co se týče vesnických námětů: ty jsem měl vždycky, protože člověk ve vesnické komunitě nemůže uniknout místním vztahům. Mě vždycky bavilo je odhalovat, protože z nich není úniku, a navíc je to z dramatického hlediska zajímavé.

Až na dvě výjimky si píšete scénáře sám. Je to vaše naprogramovaná cesta, filmovat jen vlastní náměty, či vám byly nabídnuty i jiné scénáře, ale nebylo to ono?

Ano, tak nějak to asi je. Měl jsem štěstí, že jsem mohl s Ivanem Arsenjevem natočit film Krajina ve stínu a Konec světa, ale jinak mě scénáře, s nimiž jsem se setkal, neoslovily nebo to nevyšlo tak, aby z toho vznikl film.

Vaše filmy získávají ocenění na festivalech, jsou kladně přijímané diváky i kritikou, což se často nestává. Jak si to vysvětlujete?

Podle mě to nelze rozdělovat. Film by měl fungovat na více úrovních – v jednoduché, vyprávěcí, otevřené a přístupné rovině pro diváky – a zároveň by měl mít hlubší vrstvy významové, které osloví i náročnějšího diváka. Já to nikdy nerozlišoval a vždy mě těšilo, když moje filmy byly přijímány kladně na více rovinách.

Je to tím, že jsou dobře natočené? Či mají jakousi lidskou nadhodnotu a diváci se s nimi ztotožní, protože něco podobného v životě prožili i oni?

To doufám. Mně se také vždy líbily a oslovovaly filmy, ve kterých byl nějaký životní pocit nebo vztahová zkušenost. Pro mě je důležité vnímat úctu ke každému člověku a vždy objevovat v různých postavách a situacích lidské hodnoty. To mě ohromně láká.

Mezi filmy máte zhruba tříleté až čtyřleté pauzy. Co zabere nejvíce času: najít dobrý námět, aby ve vás rezonoval, napsat dobrý scénář, nebo natočit vlastní film?

Musím říct, že nejvíce úsilí a práce je právě při psaní toho scénáře, protože tam se formuje vlastní myšlenka, nemoci, pocity, pravdivost a jednání hrdinů příběhu. Hledání námětu a formy zpracování je nejdelší a nejtěžší část práce na filmu.

Máte stálý okruh herců, se kterými tvoříte, jako jsou Geislerová, Dyková, Kronerová či Liška. I proto, že víte, co od nich můžete čekat, a dobře se vám s nimi pracuje? Nebojíte se, že se už divákům okoukají?

Ono to závisí na tom, jak široké nabídky temperamentu ten který herec dostane. Teď jsem to řešil s Majdou Borovou, jež hrála ve filmu Krajina ve stínu Marii, což byla silná ženská postava. Pak hrála v Suchu, ale šlo o jiný temperament, a teď v Konci světa hraje temperamentem zase zcela jinou postavu. Bylo by samozřejmě špatně obsazovat stejné herce do typově shodných postav, ale pokud je úkol jiný a pro herce jde o výzvu, je to vždycky zajímavé. Kromě toho mám herce, které jste zmiňovali, rád lidsky a dobře se mi s nimi dělá. Pokud je šance roli uchopit nějakým novým objevným způsobem, tak proč ne?

Jste dobrý pozorovatel a vnímáte prosté lidské životy okolo sebe, nebo máte důležitá témata, která chcete natočit, a kolem nich nabalíte lidský příběh?

Myslím, že se to týká nás všech. Kaž-dý člověk žije svůj život, který je definovaný vztahy s okolím, jež ho formují. Zároveň je důležité pozorovat, jak to mají jiní lidé, takže je to vždycky jakási kombinace.

Máte rád, když konec filmu je nejasný a divák si závěr musí udělat sám v sobě?

To je těžká otázka. Mám rád filmy, které zůstanou v divákovi déle, kladou mu nějaké otázky a člověk má potřebu se k nim vracet. Nemusí to být proto, že mají otevřený konec, ale proto, že myšlenka nebo emoce vedou k rozkrývání nějakých otázek. Vyhýbám se filmům, jež sice člověka pobaví, ale když odejde z kina, nic v něm nezanechají a pomalu ani neví, o čem to bylo.

Myslíte, že kdyby bylo jasně dané, jak to skončí, že by o něm divák nepřemýšlel až tak intenzivně, přestože by se mu líbil a zanechal v něm emoce?

Každý příběh, pokud je zajímavý, by měl vést k určitému konci, který položí nějaké otázky.

Ve filmu Sucho jde o souboj dvou odlišných přístupů nejen k životu, ale i k přírodě. Byla to vaše vlastní rukavice hozená divákovi, aby se zamyslel, jak žije?

Jednoznačně. Tento film je bytostně založen na koexistenci lidí a krajiny. Otázka o našich životech a dopadech na krajinu a zároveň život krajiny dopadající na nás je něco, co mě velmi zajímá. Je velmi důležité o tom přemýšlet, mluvit a všímat si toho.

Vaše témata jsou sice o lidských příbězích, ale působí hodně česky. Má to nějaký vliv na komerční úspěch v zahraničí?

Upřímně řečeno, nějaký významný úspěch v zahraničí měl jen film Štěstí, jenž se promítal ve třiceti zemích, a byl to jediný můj film, který mohli diváci vidět v nějaké širší distribuci. Moje filmy zůstávají vlastně jen pro české publikum, i když donedávna se mi dařilo spolupracovat s Polskem, ale to už také nějak postupně mizí. Myslím, že teď je velký problém, aby se český film dostal ve světě do široké distribuce.

Krajina ve stínu z vašich filmů poněkud vybočuje. Bylo to téma, ke kterému jste se musel vyjádřit po svém a upozornit, jak křehké to v životě může být, když jsou i mezi přáteli dva odlišné náboženské nebo politické názory, a že by se historie mohla opakovat?

Jednoznačně. Pamatuji si na okamžik, kdy jsem četl scénář a byly tam scény, kdy se začíná připravovat lidový soud. Říkal jsem si, že to snad není možné, že soud proběhne. A když pak soused vlastně popravil svého souseda, vůbec mě to nenechalo klidným. Myslím, že to jsou situace, ke kterým bychom se měli vracet, aby se to nikdy neopakovalo.

Váš další film Konec světa se stejně jako Pelíšky nebo Vlny dotýká srpna 1968. Myslíte, že tohle období bude filmařsky vděčné i v budoucnu, neboť prověřilo charaktery lidí a ovlivnilo jejich životy jako snad žádná událost v našich dějinách předtím?

Konec světa není o roku 1968, ale je to příběh kluka, kterému rodina odjede do zahraničí. On zůstane doma a okupace způsobí, že o rodinu přijde. Takže mě až tak nezajímal rok 1968, to jsem tehdy byl roční mimino a tu dobu si samozřejmě nepamatuji, ale naopak velmi dobře si pamatuji následky. Hodně mě lákalo vykreslit vztah mezi vnukem a dědou a rok 1968 vnímám jen jako pozadí událostí.

Jste úspěšný filmař, získal jste spoustu cen, ale působíte velmi skromně a pokorně. Máte nějakou životní mantru, kterou se řídíte?

To jste hodní, že mi to takhle říkáte. Mantru nemám, ale stále se učím pokoře, protože jsme na tomhle světě na chviličku. O důležité věci, jako jsou třeba mezilidské vztahy, se snažím pečovat.