Bolek Skalski: Pišta z Chalupářů a facky od pana Lackoviče

Patřil jste k nejpopulárnějším dětským hercům. Jak to všechno začalo?

Můj první film byl Dívčí válka ze seriálu Bližní na tapetě režiséra Františka Filipa. To bylo v roce 1971. Pak následovalo Embéčko a Výlet do neznáma. Mezitím mě ale na naléhání režiséra Radima Cvrčka vzal otec – rovněž režisér – na natáčení inscenace Zloděj. Sám byl přitom proti tomu, aby se někdo další z rodiny dal k filmu. Další role ve dvou epizodách Bakalářů ho ale přesvědčily, a tak se mnou začal natáčet seriál Rodinná pošta, kterého se vysílalo dvacet dílů. Pak přišli Chalupáři a film Bouřlivé víno, kde jsem hrál syna Vladimíra Menšíka, hlavní postavy snímku. Moji filmografii pak doplnil film Veronika, prostě Nika a ještě Kluk za dvě pětky. Udělal jsem ještě několik rozhlasových her a pohádek. Dohromady jsem hrál asi ve třiceti filmech, televizních inscenacích a seriálech, čímž moje účinkování před kamerou skončilo.

Proč? Pominulo kouzlo dětského herce jako třeba u Tomáše Holého, nebo už jste toho měl dost a nebavilo vás to?

Ne že by mě to nebavilo, ale po revoluci nebyly kšefty. A když v divadle máte měsíční výplatu tři sta korun, začnete se poohlížet po něčem, co vás uživí. A herectví to v tu chvíli nebylo.

Jaké to bylo, pracovat s otcem coby režisérem?

Na place to žádný táta nebyl. On byl dost „vzteklík“, takže jsem se i bál, že něco pokazím, přeřeknu, zašumluju. A když se to stalo, doma jsem to slízl ještě jednou.

V Bakalářích hrávala celá herecká elita a třeba malý Jan Potměšil debutoval před kamerou v epizodě Lokomotiva. Ve kterých dílech jste hrál vy a jak dlouho obvykle natáčení trvalo?

V Bakalářích jsem hrál dvakrát. První byla epizoda Tramvaj a o rok později Štafle. Natáčení netrvalo dlouho, obvykle pár dní. V epizodě Štafle to bylo delší, myslím, že dva týdny. Tohle natáčení se krylo s pohádkou Zlatovláska, takže jsem pendloval mezi Barrandovem a Kavčími horami.

Seriál Chalupáři se stal velmi oblíbený a vysílá se dodnes. Vaším tatínkem v něm byl Otto Lackovič a maminkou Luba Skořepová. Jaké máte na natáčení s tolika slavnými herci vzpomínky?

Seriál byl zábavný a natáčení bylo skvělé. S Mahulenou Bočanovou jsme se znali již z dřívějších natáčení a z lidové školy umění, takže ani o kamarády nebyla nouze. Pánové Kemr a Sovák byli fajn a dětským hercům hodně pomáhali. Když do místního rybníka přivezli kapry, protože tam nebyl ani jeden a scénář ryby v rybníce vyžadoval, pro nás děti to byla obrovská zábava, dali se totiž po určitou dobu chytat holýma rukama. Mezi natáčením jsme si hráli po celé vesnici a skamarádili se s místními kluky. Na natáčení mě otec vozil, a jelikož jsme tenkrát vlastnili vůz Aero 30, budili jsme rozruch a úsměv celého štábu. Na oba své filmové rodiče vzpomínám rád, zvlášť na pana Lackoviče. Hrál pruďase, a když mi coby svému synovi nafackoval, cítil jsem to ještě druhý den.

Vyrostl jste z dětských kalhot a šel studovat DAMU. V kterém roce to bylo?

Přijat jsem byl roku 1987. Ale pak jsem zjistil, že se budu muset ženit. Dostal jsem nabídku ze souboru Bouře, kam jsem nastoupil jako elév. Divadlo mělo sídlo ve Štítného ulici, kde je dnes Divadlo Járy Cimrmana. Ze školy jsem tedy odešel, z čehož rodiče zrovna neskákali nadšením. To byl rok 1988. Za rok nato přišla revoluce a divadla neměla žádné diváky. Nastal boom v podnikání, zatímco zájem o kulturu byl na bodu mrazu. To už jsem bydlel se svou tehdejší manželkou a snažil se naplnit rodinný rozpočet. Z divadelního platu to šlo dost těžko, šlo o zmíněné tři stovky měsíčně. Takže jsem si k divadlu nabral různé brigády. Můj tehdejší den vypadal asi takto: ráno v šest umýt v restauraci černé nádobí, v devět hodin běžet na zkoušku do divadla, v 15 hodin oběhnout baráky od OPBH, umýt schodiště, vynést popelnice a tak dále a večer představení. To se ale dlouho vydržet nedá, takže jsem zůstal pouze u jedné dramatické hry Johna Webstera Bílá ďáblice, kterou režíroval dnešní politik Oldřich Kužílek. Poté jsem divadlo opustil. Bavilo mě a nedokázal jsem si v tu chvíli představit, že bych v životě dělal něco jiného. Myslím, že byl i talent, ale chytil jsem špatnou dobu, která po revoluci nepřála ani divadlům, ani hercům.

Co jste potom dělal? Začal jste také podnikat?

Po rozpadu divadelního souboru jsem začal s autodopravou. Měl jsem vlastní kamion, pak jsem dělal taxikáře. Potkal jsem kamaráda ze základky, který pracoval na Barrandově, a uprosil ho, aby se podíval po nějakém místě ve studiu. Tam jsem nastoupil jako řidič a postupem času pracoval jako asistent a tlumočník filmařů jako například Peter Bray (v Česku natáčel Johanku z Arku, pozn. red.) nebo Steve Barron (Želví nindžové, u nás točil Pinocchiova dobrodružství, pozn. red.).

To zní nesmírně atraktivně. Ale zřejmě to nebylo vždycky jen příjemné vzhledem k tomu, co se o hollywoodských hvězdách traduje, že?

Těch příhod je hodně a vydaly by na celou knihu, vždyť jsem na Barrandově pracoval celkem čtrnáct let. Třeba Bruce Willis byl velmi příjemný. Film Hartova válka byl hodně náročný a na plac se jezdilo brzo ráno a v noci zase zpět. Po Praze šly fámy, že Willis se vrací k ránu zarostlý a opilý. Ve skutečnosti jezdil unavený z natáčení a zarostlost měl ve scénáři. Vzpomněl bych Faye Dunaway, která byla značně nervózní z toho, že po ní nikdo nechce autogram, a dělala kvůli tomu produkci peklo. Museli jsme najmout komparzisty, koupit jim kytku, aby jí ji předali, pár propisek, její fotky a postavili jsme je před její karavan stojící na Poříčí. Když je uviděla, poručila mi, abych jí okamžitě sehnal sluneční brýle, protože takhle před své fanoušky nemůže. Doběhl jsem do Kotvy, koupil brýle a Faye je zadupala do koberce karavanu se slovy, že takový shit si na nos nedá, takže jsem mazal pro další. Ty už konečně prošly, Faye vyšla ven, podepsala pár fotek, hodila mi tu kytku, kterou jsem pak věnoval jedné servírce, a odešla na natáčení. Tak to jen tak na dokreslení. Se zahraničními herci byl jeden problém. Chtěli si většinou užívat pobyt v Praze, takže večeře a dýchánky do časných ranních hodin byly na denním pořádku. Pokud jste se měl o takového člověka starat, spal jste denně 3–4 hodiny. Musel jste ho i mnohdy budit v hotelech a postarat se, aby byl včas na place. To znamenalo skamarádit se s hotelovým personálem, aby umožnil vstup do hotelového pokoje, a herce třeba polít vodou, aby vstal. I to se stávalo. Proto jsem chtěl raději klienty z řad producentů a režisérů, kteří se chovali daleko zodpovědněji. Jedni z mých posledních klientů byli dva herečtí psi. Na toto natáčení vzpomínám velmi rád, protože se psy přijeli majitel firmy Hollywood Animals, pan Boone Narr, se kterým jsem se hodně sblížil, a dokonce ho i o pár let později navštívil v Kalifornii na jeho ranči, když jsme cestovali s přítelkyní pro Route 66. Bylo to velké a krásné dobrodružství, protože jsme cestovali napříč Amerikou pouze sami dva na dvou motorkách.

Když natáčení skončilo a váš klient odjížděl, oddechl jste si, nebo vám to bylo líto?

Někdy jsem byl rád, že už to skončilo. Takové natáčení přece jen trvá i s přípravami rok a ponorkové nemoci se nevyhnete. Představte si, že jste s někým dvacet hodin denně včetně sobot a nedělí a domů se chodíte jen vyspat. A někdy ani to ne. Když se točí exteriéry, spíte po hotelech. Ale musím říct, že ze začátku to tak nebylo. Nezřídka se stávalo, že jsme si po skončení natáčení telefonovali, s některými udržuji kontakty dodnes. A ano, třeba od Steva Barrona mám podepsanou fotku s poděkováním. Samozřejmě nebyl jediný, kdo mi nechal něco na památku. 

Knížka vzpomínek by měla určitě naději na úspěch. Neuvažoval jste, že ji skutečně napíšete?

Mám to v plánu na důchodové dlouhé zimní večery. Tedy pokud si ještě budu něco pamatovat.

Proč jste na Barrandově skončil?

Posledních pár let jsem pracoval se stejnou partou anglických architektů na filmových stavbách. To bylo poměrně náročné. A jak člověk stárne, chce mít už trošku klid, takže jsem začal uvažovat o změně. Navíc se rýsoval můj sen mít ranč s koňmi, restaurací a hotýlkem, a tak jsem v roce 2006 dodělal poslední film Doom a udělal tlustou čáru za působením u filmu. Je fakt, že mi to nikdo nevěřil, z Anglie mi volali kvůli dalšímu filmu a přemlouvali mě, abych se vrátil. Ale jak se říká – v nejlepším přestat.

Od hereckého řemesla do pozice majitele ranče je přece jen kus cesty. Co vás k tomuto nápadu vedlo?

Poté, co se rozpadl náš jezdecký oddíl, jsem v Málkově na Berounsku objevil bývalou zemědělskou usedlost. Chtěli jsme s kamarády a bývalou manželkou v jezdeckém sportu pokračovat, jenže nikdo z nás neměl na koupi usedlosti v Málkově peníze. Vzali jsme proto do party dalšího člena, který zafinancoval koupi a následně i pár oprav.

V kterém roce to bylo?

Psal se rok 1988. V té době už komunisté začali malé soukromé podnikání povolovat. Můj sen byl provozovat ranč, kam si hosté přijdou zajezdit na koni, ubytují se v penzionu a posedí v hospůdce.

A kdy jste se do toho pustil?

Můj sen jsem začal realizovat až v roce 2006, kdy do Česka přestaly jezdit zahraniční produkce, protože ceny za pronájmy na filmování se začaly nenasytně zvedat a já z Barrandova odešel. Vyřídil jsem si úvěr a začal s rozsáhlou rekonstrukcí. V roce 2008 jsme se s manželkou rozvedli a z celé party, která tenkrát na ranči snila své sny, jsem zůstal sám. Ale přišla nová parta, noví lidé a myslím, že to tak bylo jen dobře. Asi každý kluk chtěl být kovbojem. Mně to zůstalo.

Ranč však v roce 2015 vyhořel. Jak k tomu došlo? Šlo o úmysl, nebo nešťastnou náhodu?

Byla to bohužel nešťastná souhra náhod.

Muselo být hrozné vidět svůj sen v plamenech a o všechno přijít…

Pocit to byl strašný. Sotva něco doděláte, ještě to voní novotou a najednou je všechno pryč. O rekonstrukci jsme uvažovali a vlastně ji máme v plánu dodnes. Pojišťovna nám ale škodu zaplatila až po šesti letech, v době covidu, kdy ceny stavebních materiálů letěly nahoru, takže zatím vyčkáváme. Já už se do ničeho pouštět asi nebudu, nechám to na mladších.

Zmínil jste cestování po Route 66. Motocykl jste si vezl vlastní z Česka?

Pokud cestujete jen ve dvou, je ekonomičtější si půjčit stroje až v Americe. Když jsme cestovali po Route 66 podruhé, zrovna probíhal velký motorkářský sraz a všechny harleye byly vypůjčené. Ale měli k dispozici stroje Indian. Já se nejdřív bránil, neměl jsem k nim důvěru. Přesvědčilo mě, když mi tamní starý mechanik řekl, že celý život jezdil na harleyích, ale tohle si koupí na důchod. Tak vznikla moje láska ke značce Indian. Je to nesmírně pohodlná motorka na dlouhé cestování. A protože už nejezdíme jen dva, ale jsme tři, cestování se lépe snáší. Přítelkyně mě totiž po deseti letech od požáru ranče přemluvila, že si pořídíme pejska. Ten teď jezdí s námi. Je to neuvěřitelný parťák a moc ho to baví. Když se začneme oblékat do motorkářského, peláší do garáže, sedne si před motorku a jako by říkal: „Beze mě tedy nikam nejedete.“ To plemeno se jmenuje bruselský grifonek. Je vousatý, a když jede na motorce, má nasazenou helmičku a brejličky, kouká po lidech na ulici, ve větru mu vousy vlají… Nevěřili byste, kolik úsměvů to vyvolá. O tom jsem snil a sny se přece mají plnit, ne?

Když se dnes díváte na svoje filmové počiny, jste kritický, či shovívavý?

Nerad se na sebe koukám, a když k tomu dojde, jsem samozřejmě velmi kritický. Ale s přibývajícími léty mi koukání na sebe sama přestává vadit.