Válka v Bosně a Hercegovině byla nejkrvavější kapitolou rozpadu Jugoslávie, během více než tří let si vyžádala na 100 000 mrtvých, statisíce lidí musely opustit domovy. Téměř od počátku konfliktu, který následoval po vyhlášení nezávislosti země v březnu 1992, se vedly rozhovory o tom, jak jej ukončit, nejrůznější dohody o klidu zbraní ale mívaly jen krátký život. Situace se změnila teprve v roce 1995, nejprve začalo 12. října platit příměří a 21. listopadu byla na letecké základně v americkém Daytonu podepsána dohoda o míru.
Kořeny konfliktu, který začal na jaře 1992, je nutné hledat hlouběji v minulosti, například za druhé světové války, kdy se hornatá Bosna ovládaná ustašovským Chorvatskem stala dějištěm těžkých bojů. A také masakrů, které v mnoha případech neměli na svědomí Němci, ale jejich místní spojenci. Během vlády komunistické strany, která založila novou Jugoslávii na étosu partyzánského odboje, bratrství a jednotě, se ale o vinících spíše mlčelo a historická nevraživost zůstávala skryta.
Na povrch vyplavala začátkem 90. let, kdy po rozpadu sovětské říše začala erodovat i jugoslávská federace. Po krátkých bojích ve Slovinsku a válce v Chorvatsku se v roce 1992 konflikt přelil do Bosny, kde žili pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvati a islám vyznávající Bosňáci. Zatímco dva posledně jmenované národy prosazovaly vyhlášení nezávislosti, Srbové byli proti. Jelikož ale tvořili jen menšinu obyvatelstva, nemohl ani srbský bojkot referenda o samostatnosti z počátku roku 1992 na věci nic změnit.
Nedlouho poté, co se voliči (tedy ti muslimští a chorvatští) rozhodli pro nezávislost, vypukly v Bosně první potyčky, které brzy přerostly v občanskou válku. V ní měli dlouho navrch Srbové, jimž na samém počátku konfliktu pomáhaly jednotky Jugoslávské lidové armády, stažené ze Slovinska a Chorvatska. Pomoc ale neskončila ani tehdy, když federální vojsko v květnu 1992 odešlo do zbytkové Jugoslávie - bosenským Srbům totiž zanechalo na místě výzbroj.
Ti postupně ovládli dvě třetiny země a do karet jim hrály i rozbroje mezi dosavadními spojenci, tedy Bosňáky a Chorvaty, které ukončila až dohoda podepsaná v březnu 1994. Cestu k jednání o míru ale otevřely teprve vojenské zásahy proti srbským silám, vyvolané masakry civilistů včetně povraždění zhruba 8000 muslimských mužů ve Srebrenici v létě 1995. Karty zamíchala i letní ofenzíva chorvatské armády proti Republice srbská Krajina, neuznanému státu tamních Srbů.
K jednacímu stolu bosenskosrbští představitelé (a jejich bělehradský protektor Slobodan Milošević) usedli až poté, co letadla Severoatlantické aliance během srpna a září zaútočila proti jejich těžkým zbraním, radarovým stanicím a komunikačním zařízením po celé Bosně. Dohoda o příměří, která byla podepsaná v říjnu 1995, pak byla výsledkem diplomatické ofenzivy mezinárodního společenství, zejména amerického vyjednávače Richarda Holbrooka.
Výsledkem jednání bylo nejen šedesátidenní příměří, ale i skutečný konec války, která zemi sužovala od roku 1992. Na základě dohod, uzavřených v listopadu 1995 v Daytonu, Bosna získala také nové politické uspořádání. Rozdělení na muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny (51 procent území) a Republiku srbskou (49 procent území), nad nimiž stojí jen slabé ústřední orgány a vysoký představitel mezinárodního společenství, platí i dnes.
Administrativní rozdělení Bosny a Hercegoviny, jež do značné míry kopírovalo výsledky válečných operací, přitom mnoho lidí vnímalo jako dočasné řešení. Po 30 letech ale stále silněji ukazuje, že přehrady mezi jednotlivými národy nejen že nezmizely, ale někdy ještě posílily. Například do bývalého domova, který se ocitl na území jiné entity, se vrátil jen málokdo. V poslední době se pak stále hlasitěji ozývají zejména ze srbské strany hlasy, jež považují Bosnu a Hercegovinu za mrtvý stát.
Země, kdysi vnímaná jako příklad poklidného soužití tří různých národů a náboženství, se v současnosti potýká nejen s etnickým napětím, ale i s hospodářskými těžkostmi, vysokou nezaměstnaností a obecnou ztrátou iluzí. To vše provází velký úbytek obyvatelstva, který začal už za války. Zatímco v roce 1991 žilo v Bosně a Hercegovině téměř 4,4 milionu obyvatel, sčítání z roku 2013 - první a dosud jediné poválečné - dospělo k číslu 3,5 milionu obyvatel. Reálně ale žije v zemi lidí ještě méně.
