Eskalace v Hormuzském průlivu vyhnala ceny hliníku na úroveň, kterou trh neviděl od roku 2022. K cenovému tlaku se přidává oslabující dolar i prudce klesající skladové zásoby. Pro řadu českých výrobců, stavbařů a strojírenských firem se ale otázka, kolik kov stojí, stává druhořadou. Nová realita zní jinak: bude vůbec? A od koho?
Cena hliníku na londýnské burze LME se v polovině dubna vyšplhala k 3 644 dolarům za tunu, na začátku května se pohybovala kolem 3 520 dolarů. Meziročně je to nárůst o více než 40 procent a nejvyšší úroveň za poslední čtyři roky. Důvod je jednoznačný: konflikt na Blízkém východě a faktická blokáda Hormuzského průlivu, kudy normálně proudí zhruba pětina světové ropy a klíčová část primárního hliníku z oblasti Perského zálivu.
Skok v dolarech přitom maskuje skutečný dopad pro evropské odběratele. Euro proti dolaru za uplynulý rok mírně posílilo – kurz EUR/USD se začátkem května pohyboval kolem 1,17 oproti loňským 1,13 – takže v eurech vyšlo zdražení o několik procentních bodů mírněji než v dolarech. To je ale spíše menší peklo než úleva. Při každém dalším geopolitickém šoku totiž dolar zpravidla posiluje jako bezpečný přístav, což by cenu hliníku v eurech naopak zvedlo ještě výš. Pro českého kupce, který platí v korunách přepočtených přes euro nebo přímo přes dolar, se kurz tak stává druhou neznámou vedle samotné komoditní ceny.
Region Perského zálivu zajišťuje zhruba devět procent celosvětové produkce primárního hliníku a téměř čtvrtinu té mimo Čínu. Bahrajnský gigant Alba i katarský Qatalum už produkci omezily nebo částečně odstavily. Vedení Emirates Global Aluminium varovalo, že plný návrat na předválečnou kapacitu si vyžádá nejméně rok – bez ohledu na to, kdy přesně bude průliv znovu plně průchodný. Hliníkárny totiž mají energeticky náročný proces, který nelze jednoduše vypnout a znovu zapnout.
Tlak je vidět i na samotné burze. Skladové zásoby v certifikovaných skladech LME klesly pod 420 tisíc tun, což je nejnižší úroveň za posledních dvanáct měsíců. Hliníkové futures se navíc obchodují v tzv. super-backwardation – kontrakt s okamžitou splatností nese prémii až 91,50 dolaru za tunu nad tříměsíční kontrakt. Burzovní žargon to překládá jednoduše: kdo má teď, ten má převahu.
Od zbraní po pergoly
Na hliník přitom v dnešní době spoléhá překvapivě široký okruh oborů. Automobilky ho používají v karoseriích, podvozcích i bateriových boxech elektromobilů – jediný osobní vůz ho dnes obsahuje i přes 200 kilogramů. Zbrojní průmysl po něm sahá v letecké technice, dronech a optice. Stavebnictví u fasád, oken, plotů, pergol i fotovoltaických konstrukcí. Strojírenství u rámů, profilů a přesných dílů. Právě proto se podle deníku Financial Times začínají z trhu šířit panické nákupy – výrobci aut a jejich subdodavatelé skupují hliník na měsíce dopředu.
„Otázka, která ještě před půl rokem dominovala obchodním jednáním – zda jsme o procento dva levnější než konkurence – ustupuje úplně jiné: dokážete ten materiál vůbec dodat, a kdy? V naší branži se právě teď přepisují pravidla," říká Lucie Englišová, ředitelka společnosti Profimet, která se 27 let specializuje na velkoobchod a maloobchod s hliníkem a barevnými kovy v České republice.
U specialisty ušetříte víc než cenu materiálu
Profimet se podle ní na podobný scénář připravoval dlouhodobě. „Naši hlavní dodavatelé jsou v Evropské unii, ne v Asii ani v Perském zálivu. Jsou to vztahy budované roky, kdy víme, na koho se obrátit, když nastane problém. Mají pro nás alokované kvóty tun a my jsme schopni mít dostatek materiálu pro naše zákazníky – buď přímo na našich skladech, nebo formou konsignačního skladu u zákazníka, který platí až ve chvíli, kdy materiál spotřebuje. V dnešní nejistotě je to pojistka, která se najednou vyplácí," dodává Englišová.
„Cena bude další měsíce kolísat – to dnes nikdo z nás v Evropě neovlivní. Co ovlivnit můžeme, je dostupnost a kvalita. A v momentě, kdy začíná v Evropě materiál fyzicky chybět, je to najednou důležitější než procento na faktuře. Trh se posouvá od debaty o ceně k otázce, kdo má reálně co nabídnout," uzavírá Englišová.
