Chat se spisovatelkou žánrové literatury a publicistkou Michaelou Merglovou

Zdravím Beroun :) To záleží – někdy to jde rychleji, někdy pomaleji. Příprava knihy do finální podoby mi trvá obvykle tak rok až dva, ale čistého času je to třeba v řádu několika měsíců. Čas na psaní si kradu tam, kde to jde – cestou do práce, po večerech, o víkendech nebo když mám volnou chvíli.

Krásné poledne, Ctiteli, určitě ráda! 30. 7. budu s manželem Martinem Paytokem na akci Městské knihovny Geekové pod Karlínským mostem (https://www.facebook.com/events/592931980216009/), 30. 8. pak budeme oba na PevnostConu (https://www.pevnostcon.cz/), 27. 9. budu na Festivalu knižních závisláků v Plzni (https://www.knihydobrovsky.cz/akce-a-slevy/detail/festival-kniznich-zavislaku-2025 ) a v neděli 23. 11. budu v Praze ARŠE+ na České vlně nakladatelství Host. A pokud by se Vám žádná z akcí nehodila, napište mi na Instagramu do zpráv (@misamerglova) a nějak to vymyslíme.

Dobrý den, Jano, každý autor kritiku dříve či později zažije. Ačkoli to není příjemné, je to zdravé. Těší mě, když se s čtenáři naladíme na stejnou vlnu — znamená to, že jsem odvedla práci tak, jak jsem chtěla a doufala —, ale není možné zalíbit se všem. Pokud je kritika věcná, vítám ji, protože mi pomáhá se zlepšovat. Pokud není, je lepší ji pustit z hlavy. Neříkám, že mě to nikdy nezamrzí. Jsou dny, kdy poslední, co člověk chce slyšet, je ošklivý komentář. Ale psaní knih znamená odhalovat nitro — a člověk se musí připravit na všechny typy reakcí: dobré, špatné i žádné. A někdy může být lhostejnost horší než kritika. Jiné zájmy než psaní samozřejmě mám :) Především mám doma fenku francouzské buldočky a manžela, kterým se snažím věnovat co nejvíce volného času. Ráda dělám také rukodělné práce jako háčkování, výrobu mýdla a podobně, občas jim věnuji třeba volný víkend nebo večer. A ráda si chodím zaběhat, když mi to zrovna dovolí kotníky :) Rodina je k mému psaní celkově velmi přívětivá, manžel Martin Paytok také píše knihy, takže má naštěstí pochopení. A rodiče i sestra mé knihy čtou a mají je rádi, což je vždycky příjemné zjištění.

Dobrý den, JK, ani ne, většinou to chce mít nějaký záložní plán B, o který se opřete, kdyby to nevyšlo :) I u nás jsou autoři, kteří to zvládají, ale je jich naprosté minimum.

Dobrý den, Petro, děkuji moc, vždycky mě těší, když se kniha někomu líbí :) Chystám teď novou knihu, kterou jsem zasadila do prostředí Finska, ale zatím je ve fázi rozepsanosti. Doufám, že ji do konce roku budu mít hotovou a že by třeba za rok nebo dva mohla vyjít.

Dobrý den, Elien, byl to takový „sňatek z rozumu“. Já píšu celkově víc fantasy a můj manžel je detektivkář, takže když jsme se rozhodli napsat společnou knihu, chtěli jsme zvolit žánr, který by pro nás oba znamenal rovné šance. A protože erotiku jsme psát nechtěli, zvolili jsme si sci-fi, respektive space operu, která se zaměřuje víc na postavy a člověku tak snáz projde, že nezná tolik technikálií.

Dobrý den, Martino, svoboda. Když píšu příběhy zasazené do světa kolem nás, připadám si hodně limitovaná tím, jaké možnosti mi skýtá – postavy se vždycky budou chovat podle určitých vzorců, musím brát v potaz politiku, historii… Když si ten svět trochu ohnu podle svých představ, je pro mě zábavnější, mohu v něm dělat s hrdiny věci, k nimž se v běžném životě nedostanu, prozkoumávat nové příběhy a uniknout tomu, co se zrovna děje a co mě trápí, což je pro mě velká přidaná hodnota.

Pěkný den, Jardo, z mých zkušeností bohužel nedá. Jsem vystudovaný ekonom, takže se věnuji práci v oblasti marketingu, a psaní se věnuji po večer, o volnu nebo víkendech. Je to náročné a mohu to tak dělat především díky tomu, že mám tolerantního partnera, který také píše knihy. V Česku jsou autoři, dokonce i autoři fantastiky, kteří se zvládnou uživit psaním a k němu přidruženými aktivitami jako třeba semináře nebo výuka kreativního psaní, různé veřejné vystupování apod., znamená to ale udělat z kreativní činnosti byznys, což nemusí vyhovovat každému. Já jsem spokojená s tím, že mi psaní vydělá na pěknou dovolenou, a mám svobodu psát, co mě baví.

Dobrý den, Marie, ráda bych řekla něco zajímavého, jako že před napsáním každé knihy musím obětovat jednu nevinnou pokojovku, vypít řepnou šťávu a odříkat píseň Toma Bombadila, ale bohužel je o výrazně nudnější – chystám si tak nanejvýš rámcovou osnovu. Knížky se mi obvykle vyvinou z fragmentů textu, které zachytím v náhlém záchvatu inspirace, takže ani bohužel nemohu říct, že mám nějaký konkrétní moment, kdy si sednu k počítači a řeknu si: „Tak, a teď začínám psát novou knihu.“

Hezký den, Andreo, mám k fantasy blízko, je to žánr, který jsem četla léta a vždycky mě bavil. Inspiraci k příběhům pak nacházím, kde se dá – občas čtu nějakou knihu a říkám si, jak by to asi vypadalo, kdyby hrdinové udělali v nějakém bodě jiné rozhodnutí. Jindy se mi líbí nějaké místo, které navštívím, a představuju si, jaký bych do něj zasadila příběh. A jindy potkám nějakou zajímavou osobu a začnu přemýšlet, jak by asi zapadla do nějakého dějového oblouku, který se mi převaluje v hlavě.

Zdravím Mílo, Píseň oceli je vlastně takové vyvrcholení příběhů, které jsem si psala od mala. Vždycky mě bavily mýty a knihy o velkých hrdinech, kteří bojují s ohromnou nespravedlností a prožívají různá dobrodružství a Cuchenan a Minangar jsou amalgámem postav, které se objevovaly v mých textech roky. Minangar je přímo inspirován Villonem, jehož životní osudy a básně mě nadchly už na střední škole. Cuchenan zase vznikl jako pocta Cuchulainovi, irskému národnímu hrdinovi a válečníkovi s výbušnou povahou – Cuchenan dokonce nesl v raných textech i jeho jméno, ale pak jsem to trochu pozměnila. Celkově prostředí a jména vycházejí právě z irské mytologie. Když mi bylo asi jedenáct, četla jsem knihu Za devíti vlnami: Kniha irských mýtů a legend od Marie Heaney a nadchlo mě, jakým způsobem je tam Irsko vykreslené.

Dobrý den, Koblížku, bohužel, Prokletá věž 2 není v plánu, příběh jsem ukončila v první knize :)

Od malička jsem si vymýšlela příběhy a utíkat do fantazie mi hodně pomáhalo v době, kdy jsem potřebovala zapomenout na svět kolem sebe, především během let na gymnáziu, kde jsem zažívala každodenní šikanu. Kniha tak byla vlastně logickým vyústěním toho, co jsem vždycky dělala. Motivy pro psaní se během let trochu změnily, stejně tak jako se změnil typ příběhů, který píšu, ale v jádru zůstala touha utéct do světa, kde budu mít trochu více kontroly než v realitě.

Pěkné poledne, Sáro, no, jednoduché to není, co Vám budu povídat :D Pracuju na plný úvazek v marketingu, po volných chvílích dělám občas recenze, redakce a korektury jako přivýdělek a k tomu ještě píšu. Mám ohromné štěstí, protože mám tolerantního manžela, který mě podporuje a podrží mě, když je to potřeba, ale jinak je to trochu vytloukání klínu klínem - místo odpočinku, relaxace nebo běžných koníčků, co mají lidé kolem mě, mám psaní. Je to činnost, které věnuji každou volnou chvilku, kterou mohu, a uspořádala jsem si život podle toho. Vyžaduje to ale spoustu kompromisů.