Čína ani Rusko si kvůli Iránu pálit ruce nebudou

Irán se odvetnými útoky a narušením byznysu s ropou stal hrozbou pro sousední státy. Podle ředitele Centra blízkovýchodních vztahů Cevro Univerity Filipa Sommera se dá očekávat, že nenajde skutečnou podporu ani u Číny a Ruska. Změna režimu je nepravděpodobná a nový vůdce Možtaba Chameneí, bude vládnou tvrdou rukou.

Oč se nejvíce opírala moc bývalého vůdce Alího Chameneího?

Alí Chameneí zastával pozici nejvyšší politické i náboženské autority íránského teokratického systému. Vzhledem k jeho pokročilému věku se však v posledních letech stále častěji diskutovalo o tom, nakolik skutečně osobně řídí rozhodovací procesy a do jaké míry jsou tyto procesy formovány jeho úzkým okruhem poradců a mocenských spojenců. Jeho mocenská opora stála především na dvou pilířích. Prvním byl duchovní establishment, který poskytoval režimu náboženskou legitimitu. Druhým byly Íránské revoluční gardy (IRGC) a širší bezpečnostní aparát státu. Revoluční gardy vznikly v 80. letech jako paralelní struktura vůči pravidelné armádě, jejímž hlavním úkolem bylo chránit revoluční režim, ideologii islámské revoluce a osobu nejvyššího vůdce, nejprve ajatolláha Rúholláha Chomejního a následně právě Chameneího. Postupně se z nich stal jeden z nejmocnějších aktérů íránského politického i ekonomického systému. Náboženství hraje v tomto systému zásadní roli, protože instituce nejvyššího vůdce je zároveň náboženskou autoritou. Chameneí byl prezentován jako ochránce šíitské komunity a pokračovatel revoluční linie nastavené po roce 1979.

Jaké je postavení zahraničních spojenců Iránu?

V zahraniční politice se íránský vliv dlouhodobě opírá o síť spojeneckých a spřízněných ozbrojených aktérů označovanou jako tzv. Osa odporu. Tento vztah je do značné míry asymetrický. Centrum rozhodování zůstává v Teheránu, zejména v rámci jednotek sil Quds spadajících pod IRGC, které koordinují zahraniční operace a spolupráci s jednotlivými skupinami. Mezi ty patří například jemenské hnutí Ansár Alláh (Húsíové), proíránské šíitské milice v Iráku, libanonský Hizballáh nebo palestinský Hamás.

Bylo odstranění Alí Chameneího dobře či ne, a co lze čekat od jeho nástupce?

Hodnocení v kategoriích „dobře“ či „špatně“ není z analytického hlediska příliš užitečné. Smrt nejvyššího vůdce Alího Chameneího bezpochyby představuje významný zásah do mocenské struktury Íránu, nicméně dosavadní vývoj naznačuje, že režim byl na takový scénář do určité míry připraven. Politický systém Islámské republiky je institucionálně poměrně robustní a opírá se o širokou síť bezpečnostních a mocenských struktur. Bezprostředně po Chameneího smrti tak nedošlo k rozpadu režimu, ale spíše k dalšímu posílení role Íránských revolučních gard, které již delší dobu představují jeden z hlavních pilířů systému. Jako jeho nástupce byl zvolen Možtaba Chameneí, druhorozený syn zesnulého vůdce. Ten má dlouhodobě úzké vazby na struktury IRGC a disponuje významným vlivem v rámci bezpečnostního aparátu. Lze proto očekávat, že jeho nástup bude znamenat spíše kontinuitu než zásadní politický obrat. Pravděpodobné je pokračování tvrdé linie vůči vnějším tlakům, důraz na zachování ideologického rámce islámské revoluce a pokračující represivní přístup k domácí opozici.

Je možný úplný rozpad režimu, a co hrozba občanské války?

Pokud by v Íránu došlo k výraznějšímu oslabení centrální moci, mohly by se znovu otevřít dlouhodobě potlačované etnické, regionální a socioekonomické tenze. Nejvyšší potenciál ozbrojené mobilizace by pravděpodobně existoval v balúčských a kurdských regionech, zatímco například v Chúzistánu by případné nepokoje měly spíše socioekonomický než ideologicky separatistický charakter. Spíše, než okamžitý rozpad státu je však pravděpodobnější scénář postupné fragmentace moci. V takové situaci by mohlo docházet k posilování lokálních autorit, regionálních mocenských struktur a neformálních sítí vlivu. To by mohlo vést k vnitřním konfliktům a širší destabilizaci země, přičemž separatistické tendence by se pravděpodobně soustředily spíše na požadavky autonomie než na okamžitou secesi. Nicméně v tuto chvíli to spíše vypadá na přežití režimu, utvrzení existujících struktur a možné zmíněné pokračování tvrdé linie zastoupené Možtabou Chameneím.

Mohl by teoreticky převít moc někdo jiný?

Íránská opozice je dlouhodobě roztříštěná a organizačně slabá. Chybí jí jednotné vedení i struktura, která by dokázala sjednotit různé proudy, od reformistů působících uvnitř systému přes regionální a etnické aktéry až po exilové skupiny. I relativně umírnění reformisté působící uvnitř země jsou systematicky marginalizováni a zbaveni možnosti přetavit společenskou podporu v reálný politický vliv. V případném post-režimním scénáři by proto pravděpodobně nehráli hlavní roli exiloví politici, ale spíše domácí, spontánně vznikající protestní sítě, regionální elity a části bývalého státního aparátu, které by se snažily adaptovat na nové politické podmínky. Absence soudržné a legitimní opoziční struktury tak výrazně zvyšuje riziko chaotického a fragmentovaného přechodu moci.

Irán v odvetě zasáhl nejen Izrael ale i sousední státy, jak to ovlivní už tak složité vztahy?

Vztahy mezi Íránem a státy Arabského poloostrova se v důsledku těchto událostí pravděpodobně dále zhorší. I pokud by íránský režim zůstal stabilní a pokračoval ve své dosavadní mocenské trajektorii, arabské monarchie Perského zálivu jej budou vnímat jako bezpečnostní hrozbu schopnou zásadně ovlivnit jejich politické, ekonomické i bezpečnostní prostředí. Pro státy Perského zálivu zůstává zásadní otázkou bezpečnost energetických tras a kontinuita exportu ropy. Současné de facto uzavření Hormuzského průlivu představuje určitý šok pro globální energetické trhy. Některé státy sice disponují alternativními trasami, například Saúdská Arábie využívá ropovod vedoucí k Rudému moři a Spojené arabské emiráty mají potrubní spojení do přístavu Fudžajra mimo Hormuzský průliv, tyto kapacity však nejsou schopny plně nahradit dlouhodobé omezení námořní dopravy v oblasti (nicméně navýšení těchto kapacit je současnou strategií těchto států). Další vývoj v Íránu bude mít zároveň významné dopady na bezpečnostní prostředí Izraele. Budoucí konfigurace mocenských center v Teheránu bude pro izraelskou strategii klíčovým faktorem.

Jak hodnotíte situaci a její možný vývoj co do vztahů s Ruskem a Čínou?

Rusko i Čína, které lze označit za pragmatické partnery Íránu, zatím k probíhajícímu konfliktu přistupují poměrně zdrženlivě a vyhýbají se jednoznačným veřejným závazkům. Obě mocnosti sledují především vlastní strategické zájmy a pečlivě zvažují náklady případné otevřené podpory Teheránu. Pro Čínu představuje Írán především významného dodavatele energetických surovin, nikoli plnohodnotného geopolitického partnera. Vztah je strukturálně asymetrický a orientovaný na čínské ekonomické zájmy, zejména na stabilní dovoz ropy. Peking tak má spíše zájem na stabilizaci situace než na otevřené konfrontaci se Západem kvůli Íránu. Rusko-íránské vztahy mají především bezpečnostní a vojensko-politický charakter. Zahrnují spolupráci v oblasti vojenských technologií, koordinaci v regionálních konfliktech i širší strategické sbližování vyplývající z napětí se Západem. Nejde však o hluboké ideologické spojenectví, ale spíše o pragmatické partnerství založené na momentální shodě zájmů.