Dalibor Janda: Nikdy jsem nechtěl být součástí davu

Letos slavíte 45 let na scéně a zároveň jste nedávno oslavil narozeniny. Když se ohlédnete zpátky, je něco, co byste ve své hudební kariéře udělal jinak?
Asi každý má období, kdy si říká, že by něco udělal jinak, něčemu se víc věnoval, něco naopak omezil. U mě to byly hlavně koncerty v osmdesátých letech. Bylo toho až moc, někdy i pětadvacet koncertů za měsíc. Dneska nechápu, že jsme to vydrželi. A samozřejmě se to podepsalo na zdraví, měl jsem infarkt, takže to všechno došlo ke svému vrcholu. Spousta lidí kolem mě mi to říkala už tenkrát: „Neblázni, zpomal, nebo si tu muziku znechutíš.“ Naštěstí se to nestalo.
Jaké jsou stěžejní okamžiky vaší kariéry?
Co se týče stěžejních momentů, já jsem vždycky chtěl dělat věci po svém. Psát vlastní písničky, mít vlastní zvuk. Když všichni zpívali zahraniční hity a předháněli se, kdo rychleji nazpívá nějakou světovou pecku, mě to nelákalo. Nechtěl jsem být jen součástí davu. A myslím, že právě tahle tvrdohlavost a touha jít vlastní cestou mě dovedla tam, kde jsem dnes. Dneska mám svoje know-how, svoje vydavatelství, a můžu si rozhodovat, co chci vydat, komu poskytnu písničku. Jsem svým pánem a za to jsem vděčný.
Zmínil jste infarkt. Jak moc vás ta událost ovlivnila v přístupu k práci a životu?
Dost. Po infarktu jsem si s manažerem sedl a řekl jsem: „Ano, budu dál jezdit, ale potřebuji mezi koncerty pět až šest dní volna.“ A to dodržuji. Ty koncerty jsou pořád dvouhodinové a intenzivní, dám do toho všechno. Den po koncertě jsem vyřízený, to je pravda. Ale když si dám ten prostor na regeneraci, pořád mě to baví. A hlavně – ten okamžik na pódiu, když spustíme první písničku a vidím ty lidi, kteří na nás čekali, to vás vždycky zvedne. A když na konci tleskají vestoje, vím, že přijdou znovu. To je pro mě největší odměna.
Pocítil jste během kariéry rivalitu? Jak jste se s tím vyrovnával?
Rivalita tady byla vždycky. Bez ní by tahle branže snad ani nemohla fungovat. Jenže u nás je to taková „rivalita po česku“. Malý rybníček a v něm přehršel umělců. Každý druhý je tady dnes umělec, kdo se jen trochu otře o tvorbu. Dřív jsme aspoň museli umět hrát na nástroje, zpívat živě. Dneska se všechno vyhladí v počítači. Když jsem přišel z Moravy do Prahy, byl jsem úplně neznámý. Byl jsem z těch, kdo se učí za pochodu a mají ke všemu respekt. K idolům jsem tehdy vzhlížel, doslova jsem kolem nich našlapoval po špičkách. Waldemar Matuška byl pro mě nedosažitelný vzor, bál jsem se ho vůbec oslovit. A pak se to otočilo. Po pár letech mě začali zdravit, poplácávat po ramenou, objevoval jsem se v hitparádách se třemi písničkami najednou. A samozřejmě s úspěchem přišla i závist, intriky a zákulisní hry. Manažeři, fankluby, soutěže… Ka-ž-dý něco zkoušel.
Působíte skromně. Nestalo se někdy, že by vám sláva stoupla do hlavy, hlavně v mládí?
Sláva přišla, to je fakt, ale věřím, že jsem se s tím dobře vyrovnal. V osmdesátkách jsme hráli jen velké koncerty, haly, amfiteátry. Já byl na velká pódia zvyklý odjakživa – vítkovická hala, Rondo v Brně, Slovensko… Tisíce lidí. Později přišlo období, kdy se podnikatelé začali pasovat na celebrity, pořádali večírky a platili víc než kulturní domy. To byl zlom, ale dnes se to opět vrací. Letos máme naplánováno 55 koncertů. Nejde dělat jen haly. Když vás chtějí v Havlíčkově Brodě nebo Jihlavě, nemůžete tam tahat halový koncept. Jezdíme za lidmi, tam, kde jsou. A pořád mě to baví.
Vaše dcera s vámi koncertuje. Jaké to je, stát s ní na jednom pódiu? Vedl jste ji k hudbě odmalička?
Popravdě – nevedl. Ani mě nenapadlo, že by zpívala. Sice jsme ji dali na piano, protože jsme chtěli, aby uměla na nějaký nástroj, ale nikdy jsem si nepřál, aby šla do branže. Znám to prostředí a všechno, co k tomu patří. Říkal jsem jí: „Nikdy si neber muzikanta.“ Protože to je jako s námořníky, v každém městě někdo čeká, fanynky a tak. Jiřinka začala zpívat víceméně náhodou. Když byla na střední škole, řekl jsem jí ze srandy, že jestli odmaturuje s vyznamenáním, natočíme spolu písničku. A ona to fakt zvládla. Natočili jsme duet, šlo to dobře, dokonce jsme ji zahráli i na jejím maturitním plese. Mimochodem, celé tři roky nikomu neřekla, že je moje dcera. Paní ředitelka se to dozvěděla až těsně před plesem. Lidem se ten duet líbil, tak jsme zkusili další. Dnes už má za sebou třetí album, jezdí s vlastními muzikanty, ale pořád jezdí i se mnou. A já jsem za to moc rád.
Radí se s vámi dcera ohledně hudby? Pomáháte jí třeba s texty nebo produkcí?
Jo, pouští mi svoje nové písničky. A když jí něco řeknu, třeba že by tam něco mohlo být jinak, vezme to v potaz. Ale snažím se jí do toho moc nekecat. Vím, že si to chce dělat po svém, a já to respektuji. Byl jsem stejný. Když máte vlastní představu, chcete si ji obhájit. A navíc dneska je doba jiná, cesta k publiku je jiná.
Sledujete současnou hudební scénu? Je někdo z mladých, koho si rád poslechnete?
Občas se někdo objeví, kdo mě zauj- me. Ale musím říct, že dnešní texty jsou hodně o ničem. Dřív jsme nad každým slovem přemýšleli, písničky měly příběh, měly pointu. Dneska to často stojí na jedné větě, která se jen dokola opakuje. Ale chápu to, jsou populární rychlé formáty, mladí lidé nevydrží poslouchat víc než půl minuty. Všechno musí být rychlé a jednoduché. Z těch, kdo mě oslovují, bych určitě zmínil Xindla X. Napsal mi na poslední desku dva texty a líbí se mi, jak přemýšlí. Má zvláštní rytmus, jiné obraty, jde na věc z jiného úhlu. A ještě se mi líbí třeba Olga Lounová, má příjemně položený hlas.
Jakou hudbu si pouštíte, když třeba jedete autem nebo odpočíváte?
Nikdy jsem nebyl ortodoxní posluchač jednoho stylu. Hrál jsem všechno, tancovačky i hard rock… Na vojně jsme hráli Deep Purple, Black Sab- bath, to byla tehdy tvrdá muzika. Ale nikdy jsem nebyl ten typ, který musí mít kožené gatě a držet image. Když za mnou v osmdesátkách přišli kluci z Citronu, oblečení v kůži při třiceti stupních, říkali: „Musíme držet image.“ Já jen koukal. A pak jsem to dva dny větral (smích). Poslouchal jsem všechno, od Beatles, Bee Gees, Beach Boys až po Rolling Stones. Mám doma sbírku všech jejich desek. Obdivuji i Pink Floyd, to je pro mě vrchol. A samozřejmě Electric Light Orchestra – Jeff Lynne, to byl pro mě vzor v aranžích.
Takže žádné žánrové škatulky?
Přesně tak. Já mám rád melodii. Může to být pop, rock, country, ale musí tam být nápad, něco chytlavého.
Dnes se často hraje na playback nebo s předtočenými základy. Jaký na to máte názor?
Je v tom velký rozdíl. My všechno hrajeme živě. A lidé to poznají. Když máte zpěváka, který to umí »ustát« na pódiu, je to úplně jiný zážitek. Dneska je spousta interpretů, kteří jezdí na playback nebo mají základy připravené v počítači. Jasně, šetří to náklady, ale nemá to tu sílu. Občas slyším od lidí po koncertě, že se jim to líbilo víc než z desky. Protože živý koncert má koule. Je tam energie, emoce, dynamika. Když se to povede, je to nezapomenutelné. To vám žádný playback nedá.
Jak vás zasáhl covid?
Před covidem jsem toho měl opravdu dost. Koncerty, hraní, neustálé cestování. Už jsem to chtěl omezit. A pak přišel covid a všechno se najednou zastavilo. Dva roky jsme téměř nehráli, jen pár výjimečných koncertů v létě, když to povolili. A já zjistil, že bez muziky nedokážu být. Covid mě zasáhl i zdravotně. Možná to byl stres, možná reakce na očkování, nevím. Zároveň to byla doba, kdy jsem se mohl zastavit, přemýšlet, něco si uvědomit.
Změnilo se podle vás po covidu něco v publiku?
Myslím, že chodí víc lidí. Alespoň na moje koncerty. Možná to souvisí s tím, že si lidé po té pauze víc váží živé hudby. Ale také je možné, že některým kolegům to nejde tak dobře kvůli jiným faktorům, třeba dramaturgie, ceny vstupenek, energie, kterou do toho dávají. Lucernu jsme měli vyprodanou, ale dva koncerty nedělám ze zásady, i když je o to zájem a některá města to vyžadují. Koncerty máme do konce roku plné. Často vidím v publiku nejen starší generaci, ale i jejich vnoučata. Přijdou babičky s desetiletými kluky, kteří znají moje písničky nazpaměť. To mě vždycky potěší. Je vidět, že ty písničky přežily čas.
Takže po covidu jste na tom paradoxně lépe než před ním?
Dá se to tak říct. Lidé mají hlad po koncertech a v některých regionech, třeba na severní Moravě, cítíte, že se šetří, ale i tak přijdou. Někdo si koupí CD, jiný LP, někdo si odnáší plakát. To jsou pro mě signály, že to má smysl.
A zvládáte pořád takové tempo? Přes padesát koncertů ročně, to není málo.
Je to únavné, to ano. Ale když mezi koncerty mám těch pět dní volna, těším se. A jakmile vylezu na pódium a lidé začnou zpívat se mnou, všechno je pryč. To vás táhne dopředu.
Děláte také něco pro své zdraví, sportujete, relaxujete?
Jako kluk jsem sportoval dost, hokej, různé sporty, jak to bývalo na vesnici. V té době byl trest, když vás rodiče nechtěli pustit ven. Dneska je trest, když jim vezmete počítač a řeknete, že mají jít ven, to je úplně opačný svět. Dnes už nesportuji, ale hodně relaxuji na zahradě. To je moje terapie. Mám tam skleník, pěstuji zeleninu ze semínek – rajčata, papriky, okurky. Už mi to všechno klíčí. Rád to sleduji, starám se o to. Mám tam i mandarinky, citroníky, mandevilu, která kvete celé léto. Je to taková moje oáza klidu.
To zní jako ideální způsob, jak se odreagovat. Máte ještě nějaký jiný koníček?
Ano – numizmatiku. Sbírám mince, chodím na aukce, baví mě historie. V covidu jsem se do toho ponořil naplno a udělal katalog střeleckých medailí. To nejsou vojenské medaile, ale ceny ze střeleckých soutěží, které se konaly už od 19. století v rámci Rakouska-Uherska. Nikdo v tom neměl systém, bylo to roztříštěné. Já jsem to seřadil, dohledal souvislosti a vznikl první kompletní katalog. Vydal jsem pár stovek kusů a během chvíle bylo vyprodáno. Dokonce si ho kupovali i v Rakousku, přestože je česky.
Kolik času vám to zabralo? A jak jste vůbec přišel na to, že něco takového chcete udělat?
Dva roky intenzivní práce. Začalo to tím, že jsem měl doma pár medailí a chtěl zjistit, jaké další existují. Ale nikde nebyl kompletní přehled. Tak jsem si začal dělat vlastní systém. Pomáhala mi s tím i Jiřinka, hledala podklady, já to stříhal, řadil, analyzoval. Nakonec vznikl opravdu detailní katalog seřazený podle regionů, české, moravské, dolnorakouské střelby a tak dále.
Chystáte se také někam na dovolenou?
Já si nejvíc odpočinu doma. Když je teplo, vlezu do bazénu, večer si sedneme s rodinou do altánku, dám si šampaňské, protože tvrdý alkohol nepiji. To mi stačí. Cestovat už moc nepotřebuji. Po koncertě jsem unavený, ty přesuny dají člověku zabrat.
Nikdy jste nepil? To se u muzikanta moc nevidí.
Na vojně asi jo. Ale jinak ne. Postupem času jsem si uvědomil, že když má kapela někoho, kdo pije, rozbíjí to atmosféru. Koncert dopadne špatně, nálada je pryč. Takže jsem si řekl, že tohle nechci. Dnes mám kolem sebe tým, kde nikdo nepije, nikdo nekouří. Jsme taková nealkoholická kapela. Možná si někdo dá po koncertě pivo, ale tvrdý alkohol nikdo nepije.
Co kromě turné v nejbližší době plánujete?
Těším se na léto. V létě se u nás občas sejdou přátelé, uděláme menší slavnost. Po covidu jsme si u nás na zahradě dokonce postavili pódium a udělali malý koncert pro známé a novináře. Přišlo asi 200 lidí, byla to sranda. Takže jestli bude čas a chuť, možná si to zopakujeme. Jinak letos nás čeká už 5000. koncert. Je to neuvěřitelné číslo. Chceme to trochu oslavit, a to buď letos v prosinci, nebo spíš na začátku příštího roku. Možná v Praze, možná zase u nás na zahradě… Uvidíme.
Červencové číslo 8/2025 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz