David Arnoff: Černobílá fotka dodává náboj a kouzlo

„Když jsem v začátcích dostal fotku na titulní stranu časopisu New York Rocker, předpokládal jsem, bůhvíjaké to bude terno. Poslali mi ale deset dolarů, takže to by mě fakticky neuživilo,“ směje se slavný americký fotograf DAVID ARNOFF.

Jak jste se dostal k focení?

Otec měl doma starou kameru, kterou jsem si půjčoval a fotil s ní věci, jež se mi líbily nebo podle mě vypadaly dobře. Pak jsem šel na koncert kapely Mott the Hoople, a přestože jsem stál dost daleko od pódia, udělal jsem pár obrázků a zaujalo mě to. Pak jsem šel ještě na jiné koncerty, ale neodvážil jsem se k těm kapelám přijít a seznámit se s nimi, ale to se změnilo až na koncertě legendární americké zpěvačky, hudebnice, spisovatelky, textařky a básnířky Patti Smith v roce 1976.

Takže jste fotograf samouk, nebo máte v tomto oboru nějaké vzdělání?

Poslední rok na střední škole jsem chodil do fotografického kroužku. Závěrečný projekt, který jsem měl před maturitou, byl v podobě fotoknihy, již jsem dal dohromady ze svých fotek. Ale můj učitel nevěřil, že jsem to dělal já, a chtěl, abych mu jako důkaz přinesl negativy. Opáčil jsem, že mi je fuk, zda mi věří nebo nevěří, že za týden maturuji, tak mi může políbit… A z kroužku jsem odešel. Takže toto je moje fotografické vzdělání. Vlastně jediné, co jsem se tam naučil, bylo vyvolávat vlastní negativy a dělat z nich fotky.

Proč jste začal tíhnout k undergroundové hudbě?

Během života v Los Angeles jsem viděl spoustu dobrých kapel, ale připadalo mi to takové neupřímné – vyumělkované úsměvy a přehnaná radost – a mně to nesedělo. Trvalo mnoho let, než kapely začaly opravdu zpívat o něčem, co se dělo okolo, co je štvalo nebo co se jim nelíbilo. První takovou kapelou byla punková X z Los Angeles. Poté jsem objevil Patti Smith, Ramones a The Damned a už to jelo.

Když jste začal fotit kapely při koncertech, dělal jste to pro radost a ze zájmu, nebo jste si vědomě budoval kariéru profesionálního fotografa?

Byl to čistě můj zájem o hudbu, a protože jsem rád fotil, nikdy jsem nemyslel na to, že bych se tím mohl živit. Když jsem v začátcích dostal fotku na titulní stranu časopisu New York Rocker, předpokládal jsem, bůhvíjaké to bude terno. Poslali mi ale deset dolarů, takže to by mě fakticky neuživilo.

Začínal jste s analogovým černobílým foťákem a pořídil legendární snímky. Mají barevné a později digitální fotky stejné kouzlo?

Myslím si, že černobílé jsou opravdu vhodnější. Na začátku mé kariéry byly všechny hudební týdeníky pouze černobílé, takže nemělo cenu se pachtit s barevným filmem. Obecně si myslím, že černobílá fotka dodává celému výrazu určitý náboj nebo kouzlo. Když jsem třeba viděl obal desky Leave Home kapely Ramones, jenž byl vyrobený z barevné fotky, vypadalo to divně, nějak mi to nesedlo, zejména po legendárním prvním černobílém obalu, kde bylo obsaženo všechno. Tenhle první obal je jeden z nejčastěji reprodukovaných snímků v rockové historii, byl jednoduchý a stál jen 125 dolarů.

Z Los Angeles jste se roku 1984 přestěhoval do Londýna. Tedy v době, kdy punk už byl na ústupu a legendární klub Roxy již dávno zanikl. Získal jste práci jako fotograf v nějakém hudebním časopise, či jste se osamostatnil a začal dělat fotky pro obživu?

Abych byl upřímný, Roxy mě moc nezajímalo, protože v Londýně bylo vždycky dost dobrých klubů. Jako první jsem navštívil Electric Ballroom, a to díky tomu, že mě punkrockový zpěvák Stiv Bators z kapely Dead Boys přidal na seznam hostů jedné skupiny. První kapela večera byli The Scientists, které jsem nikdy předtím neslyšel. Byli skvělí! Po koncertě jsem za nimi zašel, představil se jim a o pár dnů později je nafotil. Dodneška jsme přátelé. Byl jsem na volné noze, to je tak, jak jsem to měl vždycky rád. Nemohl bych fotit na objednávku, kapela se mi vždycky musí líbit.

Bylo možné se fotografováním uživit?

Popravdě řečeno, nikdy jsem nebyl fotografem, kterého by každý vyhledával, ale lidé mě znali, viděli moje fotky někde jinde, a tak se na mě v případě potřeby obrátili. Fotil jsem pro radost, a ne proto, abych si programově budoval kariéru, takže jsem si stále držel ještě jedno zaměstnání.

Někteří fotografové tvrdí, že se nikdy nechtěli sblížit s kapelami nebo muzikanty, protože by to ovlivnilo jejich fotky. Jaký přístup jste měl vy? Měl jste mezi hudebníky opravdového přítele a stal se třeba jeho dvorním fotografem?

Já jsem se obvykle chtěl skamarádit s kapelami, které se mi líbily, abychom si lépe mohli porozumět při naší budoucí práci. Nevím o tom, že bych byl něčí dvorní fotograf, ale třeba takový Stiv Bators byl velmi blízký přítel. Zůstal jsem kamarádem se spoustou lidí, byl by jich celý seznam, ale také už z nich hodně umřelo.

Chodil jste na koncerty s primárním záměrem pořídit fotky, či jen poslouchat hudbu? A stalo se, že jste za celý koncert nic nevyfotil?

Hudba byla to nejdůležitější, focení stálo na druhém místě. Ale oboje jde ruku v ruce. Focení na koncertech vždycky trochu „smrdělo“ prací, bylo zajímavější tam jen být a užívat si. Vždycky jsem preferoval fotit kapely mimo pódium, abych měl alespoň částečnou uměleckou kontrolu. Často se při koncertech stane, že člověk fotí a na konci zjistí, že má čtyřicet fotek, které vypadají skoro úplně stejně, což není nic pro mě.

Když jste byl blízký kamarád se zmíněným Stivem Batorsem, jaký to byl člověk? Roku 1990 ho srazilo taxi. Prý odešel z čekárny nemocnice s tím, že mu nic není, aby pak zemřel ve spánku v důsledku otřesu mozku. Říkalo se také, že jeho přítelkyně šňupala Stivův popel, aby mu byla blíže…

Sorry, ale to je hodně osobní. V oběhu je spousta nepravdivých dohadů. Dokonce jsem musel dělat i opravy na Wikipedii. Ale v podstatě je to všechno velmi osobní.

Ukázal jste nám fotografie podepsané různými kapelami a hudebníky. Jste sběratel, takže se vám vaše práce hodila při rozšiřování kolekce?

Měl jsem štěstí, že jsem potkal spoustu skvělých a zajímavých lidí z kapel The Beatles, The Stooges, Motörhead, The Kinks, The Who, Led Zeppelin, Blondie, The Damned. Nechal jsem si je podepsat. Nikdy jsem to nebral jako sbírku, ale teď, když o tom přemýšlím, to asi fakt sbírka bude.

Viděli jsme vás na fotce s vaší liškou. Jak jste se k ní dostal?

Jednou jsme viděli osamocenou malou lišku, jak jde sama – ale nebojácně – blízko velmi rušné silnice po ulici Gwendwr Road. Vzali jsme ji do ruky, a dali jí tedy jméno Gwen. Její třes a nezvykle přátelské chování souvisely s nevyléčitelnou nemocí mozku. Jak nám řekl veterinář, neměli jsme doufat, že přežije více než pár týdnů, ale ona všem vytřela zrak. Otok na čele zmizel a až na občasné pocity omámení po probuzení se z ní stalo inteligentní, přátelské a zvídavé domácí zvíře. Říká se, že když se lišky chovají doma, obvykle ničí své okolí, prokoušou čalounění, poškrábou tapety, přežvýkají dráty a kabely či ohlodají nábytek, protože se snaží utéct, což je, myslím, normální. Ale pro nás bylo příjemné překvapení, když se Gwen chovala úplně perfektně, zkrátka hravý a roztomilý společník. Byla pro nás něco jako pro ostatní lidi domácí kočky, žila pouze v pokoji, na zahradu vyšla jen občas. Krmím lišky na ulici každou noc, ale jediná Gwen chtěla jít dovnitř, takže u nás zůstala. Bohužel nedávno zemřela na rakovinu.

U nás máme rčení „tam, kde lišky dávají dobrou noc“, což znamená zapadákov…

(smích) To se mi líbí, ale Londýna se to netýká, lišek je tu plno. Už když jsem bydlel jako malý kluk v americkém Clevelandu, bylo jich tam plno, takže tohle zvířátko hraje dost podstatnou roli v mém životě. 

Žil jste v Hollywoodu a skončil v Londýně. Hodně lidí, herců nebo muzikantů to dělá přesně opačně. Nechybí vám neustálé sluníčko, zatímco v Londýně prší a je nevlídno?

Ne, v Londýně jsem doma. Hollywood je divné místo, jet tam na chvilku je v pohodě, ale žít? To fakt ne. Znám lidi, kteří se tam přestěhovali a mysleli si, jak to bude super, ale po půl roce se vrátili, protože to tam nemohli vydržet. Jak říkám, divné místo.

DAVID ARNOFF

Americký hudební fotograf žijící v Londýně.

Nafotil desítky hudebních skupin od hard rocku přes punk, novou vlnu, psychobilly až po heavy metal.

Vydal knihu svých fotografií s názvem Shot in the Dark.