Drahomíra Pavlíková: Rozloučení s člověkem musí být lidské

Některá místa mají zvláštní atmosféru – hřejivou, klidnou, bezpečnou. Cítíte ji hned při vstupu do mělnického domova důchodců, respektive Centra seniorů Mělník. Místa, kde stáří není osamělé, ale naplněné důstojností, péčí a lidským teplem. Usměvavý personál, příjemné prostředí… a ředitelka DRAHOMÍRA PAVLÍKOVÁ. „Naše práce vyžaduje někdy až nadlidskou trpělivost. Ale nestěžujeme si. Tak to prostě je.“

Nedávno jsem viděl dojemný český film Barometr z roku 1969. Dva staří lidé se potkávají ve vlaku. Namlouvají jeden druhému, že jedou k příbuzným, ale ve skutečnosti se stydí přiznat, že míří do domova důchodců. Myslíte, že prožít stáří v domově důchodců vnímá společnost stále jako ostudu?

Doba se v tomto ohledu hodně změnila. A nejde jen o to, že od roku 2007 se domovům důchodců říká domov seniorů, což už nezní tak pejorativně. Pokud jde o nás, nejsme zařízení s cejchem „poslední štace“. Naopak spousta lidí tady ještě najde klidnou, možná i zajímavou část svého života.

Je možné, že řada klientů je ve zdejším centru kvůli tomu, že na ně vyvíjelo tlak jejich příbuzenstvo, které se o ně nemůže nebo nechce starat? Anebo k vám míří proto, že se doma cítí sami a chtějí být mezi lidmi?

Obojí je pravda. Někdy jde skutečně o výsledek tlaku rodiny. Víme, jaký nedostatek bytů panuje, takže senior slyší „potřebujeme byt pro syna, dceru, v domově ti bude lépe, takže prosím tě, babi“. Někdy je to bohužel i bez toho „prosím tě“. Jde o klasický manipulační nátlak. A pak se také stává – i když daleko méně než dříve –, že tito příbuzní za nimi ani nechodí na návštěvu. Nebo je navštěvují ve výplatní termín, kdy senioři dostávají zůstatek ze svého důchodu. I to se děje, ale naštěstí opravdu jen výjimečně.

Jak vysoký zůstatek z důchodu je?

Jsme státní, respektive městské zařízení, takže musíme fungovat podle vyhlášky. Platba za jednolůžkový pokoj, jichž je u nás v domově pro seniory naprostá většina, v současné době činí 17 491 korun. Klientovi musí vždycky zůstat patnáct procent jeho příjmu, aby měl na kadeřníka, pedikúru a hlavně na kavárnu, kterou máme přímo zde v centru. Nadto klient většinou dostává příspěvek na péči. Ten potom náleží nám a za něj hradíme péči.

Průměrný důchod v Česku činil k polovině roku 2025 21 063 korun. Starouškům z něj tedy po zaplacení oné sedmnáctitisícové platby zbude pár tisícovek. I ty stojí některým příbuzným za to, přijet si sem pro ně?

Stojí jim za to, přijet si i pro tisícovku. Je to tak. Ptal jste se ale na klienty, jimž se k nám nechtělo. A já vám v této povím smutný příběh, který se tu přihodil koncem léta: paní žila v domácnosti se svým manželem, avšak její zdravotní stav je skutečně natolik nedobrý, že potřebuje celodenní péči. Je totiž po mrtvici a ochrnutá na část těla. Manžel péči nezvládal, a to ani s pomocí naší terénní pečovatelky. Rostlo napětí, hádky… Paní proto sama navrhla, že chce jít k nám. Manžel za ní často chodil. Mohl kdykoli – máme pro návštěvy otevřeno 24 hodin denně. A paní tady rozkvetla jako růžička. Měla zde komplexní péči, byla čisťounká, dobře napapaná. I manžel se vrátil do dobré formy, protože z něho spadl stres a mohl si konečně odpočinout. Jejich vztah byl najednou idylický, velice si to užívali. Ona si proto řekla, že už u nás nebude a že to s manželem zkusí znovu. Happy end se bohužel nekonal. Chvíli to fungovalo, ale manžel spadl do úplně stejné situace, kdy péči nezvládal. Paní se tedy chce k nám vrátit. Vysvětlila, že naši 24hodinovou péči potřebuje a že daleko důležitější jsou pro ni chvíle, které s manželem bude trávit tady.

Když jsme se zde s fotografem procházeli, říkali jsme si, že na stará kolena bychom tu klidně a rádi byli. Lepší než být někde sám v garsonce…

Trendem je, aby senioři zůstávali co nejdéle ve svém domácím prostředí. Lidé, kteří se o sebe umějí postarat, mají být doma, kde se cítí nejlépe. Sociální vazby si obstarávají sami. Pro ně fungují terénní služby a pečovatelky se v podstatě do poslední chvíle snaží udržet seniora v přirozeném, tedy domácím prostředí. Nesmírně pak záleží na konkrétní situaci v rodinném zázemí seniora. Některé rodiny svou i několik let ležící maminku nebo tatínka doprovodí až do poslední minuty – za pomoci zmíněných pečovatelek terénních služeb. Zpátky ale k domovu pro seniory. Nezapomínejme, že spousta lidí jsou introverti. Máme v našem mělnickém centru plno lidí, kteří zde rozkvetli, protože už nebyli sami, uzavřeni ve své ulitě a bez sociálních kontaktů. Řada lidí však společnost nevyhledává a samotu si užívají. I takoví klienti tu jsou a my je plně respektujeme. Máme aktivizační pracovnice nebo pečovatelky, které aspoň jednou denně přijdou na pokoj a zeptají se „pane XY, jak se dnes máte?“. Nabídnou mu nějakou činnost nebo zábavu, chvilku s ním pohovoří, ale pokud chce být dotyčný v klidu a nerušen, respektují to. Většinou jsou natolik odborně zdatné, že poznají, zda klient touží být skutečně sám, nebo se pouze stydí a nechce nikoho obtěžovat.

Takže pokud chce být sám, nemusí jít ani na oběd či večeři?

Klient si může sám vybrat, zda se třeba nasnídá společně, nebo sám ve svém pokoji. Pokud je na tom zdravotně hůře, přijde někdo zkontrolovat, zda je vše v pořádku, nebo mu pečovatelka s podáním stravy pomůže. Někdy jde totiž o osoby vysoce závislé na péči a bez pomoci by se nenajedli.

A žádný jednotný budíček?

Kdepak. Každý si vstává, jak je libo. V osm ráno je snídaně a pečovatelky roznášejí jídlo po pokojích. Kdo chce, jde na společnou jídelnu. To samé s obědem a večeří. Někdo rád stoluje sám, někomu se mu obtížně jí, protože třeba ještě nemá zubní náhradu a stydí se… I to se stává. Každopádně respektujeme každého. Až do té míry, že se rozpoutá docela vášnivá debata. Jako třeba kvůli naší kavárně. Ta nabízí vynikající zákusky, mezi klienty je však spousta diabetiků. Máme jim ale dortíky zakázat? Lékařka i sestřičky se někdy trochu durdí, že klientům po nich vylétne cukr. Říkám jim „když budou doma, také je budete zachraňovat před sladkými dobrotami?“. A tady doma jsou.

A co volný čas? Podnikáte s klienty nějaké „špacíry“?

Řadu. A víte, kde procházky končí? Na přání klientů v místním Kauflandu. Vytvořili jsme několikrát v létě také šňůru téměř padesáti invalidních vozíků a vyrazili s nimi podél zdejší řeky Pšovka. Jeli jsme k Tescu, kde jsme koupili zmrzlinu, a vyrazili zase zpátky. Takže hodinový, naprosto jednoduchý výlet, ale všem se to v parku podél potoka opravdu líbilo.

Kolik roků je vašemu průměrného klientovi?

Už se pomalu blížíme k devadesátce. Nejstarší je zde 102letá paní. Každý den si dělá okolo areálu svoje kolečko s chodítkem.

Populace stárne, nápor na ubytovací kapacity umístění do domova tedy zřejmě roste, je to tak?

Roste a je obrovský. Cítíme to i my. Neskromně ale dodám – nezlobte se, musím se trošku pochlubit –, že zájem je obzvláště o nás, o náš domov.

A nejmladší klient?

To je smutná záležitost. Když k nám nastoupil, bylo mu 54 let a už tehdy trpěl třetím stupněm demence. Je kruté, když vidíte silného muže, tělesně zachovalého, jenž ale vůbec neví, kde je. Překypuje energií a má neutuchající potřebu chodit. Musí urazit několik koleček kolem areálu, jinak je neklidný. Naše děvčata se musejí střídat a chodí s ním, protože zde nechceme nikoho tlumit léky, jak se to bohužel jinde dělá. Lidé s demencí mají hrozně zvláštní oči, dívají se jimi jakoby skrze vás. Tělo léčit v zásadě umíme, ale Alzheimerova choroba se léčit zatím nedá.

Není nasazení léků někdy nutností?

Medikace ano, ale na podporu kognitivních funkcí. S cílem mít „hodné“ klienty opravdu ne.

Moje babička v pokročilém věku často sebekriticky říkala, že je někdy umíněná jako dítě. Chovají se někdy klienti jako děti?

Senioři ale nejsou děti. Nejrůznější vysvětlování je na každodenním programu. To vše ale patří k životu u nás. Ani u vás doma není přece vše vždy zalité sluncem, že?

To ne, také to ale leckdy jen těžko „vydýchávám“. Já si navíc mohu dovolit se rozčílit, zatímco od vás se očekává obří porce trpělivosti. Musí být personál v tomto odvětví nějak vzděláván?

Po 35 letech v sociální branži už mohu „na beton“ říci, že vzdělávání není v našem oboru všespásné, ačkoli se tak některé nabízené kurzy tváří. Rozhoduje založení člověka. A je zde jedno velké nebezpečí, na které v rámci své pedagogické činnosti upozorňuji své studenty: spousta lidí v sociální oblasti – těch, kteří pečují a pomáhají nejenom u seniorů, ale i u jiných cílových skupin – chce pomoci především sami sobě.

Jak to myslíte?

Že jejich motivací je „když budu pomáhat, dostanu nějaký odpustek, vykoupení za něco, co jsem v životě neudělal dobře“. Nebo že se potřebuji v dobrém světle ukázat před svým okolím. Vlastně pomáhám kvůli tomu, abych pomohl sám sobě. Jedná se o syndrom pomocníka, tedy o přehnanou potřebu pomáhat druhým, na úkor vlastní potřeby, zdraví či osobního života. Pomoc se stává prostředkem, jak si člověk potvrzuje vlastní hodnotu nebo smysl života. Tohle ale nefunguje a je to špatně. Tito lidé nikdy nebudou správnými pomocníky potřebným. I kdybyste se chtěl vykoupit ze všech hříchů světa, nepřekonáte to. Pokud někdo čeká, že mu lidé budou vždy vděční, že mu budou děkovat, že ho budou hladit na duši, je na špatné adrese.

Lidí s touto osobní motivací je hodně?

Divil byste se, kolik lidí do této branže chodí právě kvůli tomu, aby uspokojili svoje vnitřní já.

A opravdu se projeví, že nejde o poctivý nefalšovaný životní postoj?

Za ta léta mohu říct, že vždy. Naše práce skutečně vyžaduje někdy nadlidskou trpělivost a člen personálu se leckdy žádných díků od klientů nedočká. Tak to prostě je. Vy přece doma také za všechno neděkujete.

Všichni zde, i vy, máte konejšivý hlas a říkám si, že to musíte mít tady v sobě, v srdcích. Můj dlouholetý kamarád psychiatr vyplavoval dlouhá léta nápor na nervy tréninkem karate. Jaký ventil máte vy?

Každý z našeho týmu to má jinak. Já jsem skřivan, takže jsem v domově už v šest hodin ráno, kdy paní uklízečky svážejí použité pleny a ráno se na sebe usmíváme. Tím pádem tu nemusím být do tmy, jdu domů a jsem alespoň hodinu venku se svými dvěma psy. Už na mě čekají, projdeme se a to mi pomáhá. Zkrátka se jenom toulat. Nic mimořádného.

Jaké pejsky mate?

Anglické pointery. Potřebují hodně pohybu. A já také.

Jak jste se k této práci vlastně dostala?

Jsem jedináček. Máma s tátou chodili tady v Mělníku do práce a prakticky mě vychovala babička s dědou. Pečovali zároveň o babiččinu matku a strýce. Takže jsem vyrůstala v prostředí, kdy se všichni o sebe starají. Když babička umírala, má máma se o ni sedm let starala. U nás se umíralo doma. To vše si nesu s sebou a sama se smrti nebojím. Vím jen, že lidé na samém sklonku svého života by neměli být sami. Prosím proto rodiny, aby za svými blízkými chodily.

Víte, s čím jsem se ale v této souvislosti setkal? S argumentem „chci si udržet svého dědečka, babičku, mámu, tátu v paměti, kdy byli čilí a při smyslech“. Nyní poprvé vidím, že jste se zamračila…

Protože to pokládám za vrchol sobectví! Takže tito lidé nechtějí své nejbližší vidět, když strádají a umírají? Ne, ne a ještě jednou ne. Pro tento názor neshledávám žádnou pozitivní pohnutku či omluvu a nevěřím, že dotyční to myslí upřímně. Je to jejich strach, se kterým neumějí pracovat. Smrt patří k životu, je to závěr života a je jím i stáří. Mám dva dospělé syny, hodně se setkáváme i jako rodiny. Samozřejmě se někdy poškorpíme, to je přirozené. Ale nedokážu si představit, že budu umírat – třeba tady nebo někde úplně jinde – a že by za mnou děti nepřišly se rozloučit. Do jaké míry víme, co všechno umírající lidé zažívají? Co vnímají a co už ne? Z pohledu sociálního je potřeba důstojnost a pocit bezpečí zajistit člověku do posledního okamžiku. Věřte mi, já to tady vidím: pro staré lidi je bolestné, když nemají v posledních chvílích u sebe své blízké. Vidíme to v jejich očích. Blízké našich klientů částečně nahrazuje zdejší personál. Naše pracovnice jim čtou, povídají si s nimi, ale hlavně jsou s nimi! Používáme aromaterapii, takže když víme, že odcházející paní pracovala celý život v zemědělství či žila na venkově, rozvoníme místnost vůní sena nebo rozkvetlé louky. Rozloučení s člověkem musí být důstojné, někdo ho musí držet za ruku.

DRAHOMÍRA PAVLÍKOVÁ

Rodačka z Mělníku dokončila magisterské studium na Pedagogické fakultě v Hradci Králové a následně složila rigorózní zkoušku na Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty v Bratislavě.

Po studiích pracovala jako sociální pracovnice dávek a sociální péče a následně po mateřské dovolené jako vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví 18 let.

Od roku 2019 pracuje v Centru sociálních služeb Mělník.

Je vdaná, má dva syny a jedno vnouče. Má ráda procházky, výlety a – jak sama zdůrazňuje – fajn lidi.