Elmar Kloss: Nejde o výsledek, ale o rychlost a láci

Máte stejně jako váš otec neobvyklé křestní jméno. Je pravda, že jeho maminka chtěla něco originálního, našla ve švédském kalendáři jméno Elmar, a když zjistila, že španělsky moře je el mar, měla jasno?

To je naprostá pravda, jste výborně informováni.

Povězte nám něco o svém dětství.

Narodil jsem se v roce 1942 v baťovské nemocnici ve Zlíně a během války bydlel se svou starší sestrou Elenou a rodiči v jednom z těch typických cihlových domků na takzvané Fabiánce nedaleko filmového ateliéru na Kudlově. Čili původem jsem Zlíňan. Po válce, na jaře 1946, jsme se odstěhovali za otcem do Prahy, kde již od léta 1945 pracoval jako generální tajemník prozatímního výboru Československé filmové společnosti. A v Praze žiji až dodnes, takže domov mám tady.

Jak na dětství vzpomínáte? Měl na vás pracovně vytížený tatínek čas?

Na své dětství v krásné přírodě kousek nad Zlínem vzpomínám jako na harmonický kus života. Samozřejmě se o nás dva starala především matka, ale otec chodil z ateliéru na oběd domů a večer se brzy vracel, takže jsme žili pohromadě jako idylická rodina.

Celých jedenáct let jste bydlel ve vile, kterou pak tatínek prodal slavnému cestovateli Miroslavu Zikmundovi. Jaké jste měl dětství, které probíhalo v době politických procesů, atmosféře strachu a teroru?

Funkcionalistickou vilu na Nivách ve Žlebové ulici nechal postavit Jan Antonín Baťa pro mého nevlastního dědečka – od září 1935 prvního okresního hejtmana ve Zlíně (předtím celá dlouhá léta spadal Zlín pod okres Uherské Hradiště, kde pracoval můj kmotříček jako okresní hejtman už od první světové války). Sem jsem jezdil každé prázdniny na celé dva měsíce. Navzdory nelehké politické situaci po únorovém převratu roku 1948 jsem tu byl naprosto šťastný!

Tatínek asi vilu prodal, protože se stěhoval do Prahy, že? Pamatujete si, zda ho pan Zikmund o prodej požádal, nebo tatínek sháněl kupce a pan Zikmund nabídl nejvíce? Pokud jedete do Zlína, táhne vás se k té vile zase podívat?

Co se týče zmíněné vily na Nivách – poté, co můj kmotříček odešel roku 1942 předčasně do důchodu, aby se nezkompromitoval spoluprací s německou okupační správou Zlína, nabídla jemu a mé babičce firma Baťa vilu k odkoupení. Ale protože neměli k dispozici celou částku, zakoupil pro ně vilu na své jméno můj otec. Jenomže na jaře roku 1953 nastoupil do funkce předsedy Městského národního výboru ve Zlíně později nechvalně známý předseda ústředního výboru KSČ Milouš Jakeš a nařídil mé prarodiče jakožto představitele minulého režimu z města bezpodmínečně vykázat. Takže bez prostředků – mému kmotříčkovi sebrali penzi a babička měla pouhých 300 korun na celý měsíc, z toho museli vyžít – museli do čtrnácti dnů město opustit. A tehdy se nabídl Miroslav Zikmund, který se spolu s Jiřím Hanzelkou v té době trvale ve Zlíně zdržoval – otec jim totiž domluvil v ateliéru na Kudlově střižnu, kde zpracovávali své materiály z cesty do Afriky a Jižní Ameriky do podoby celovečerních filmů. Bydlel v grandhotelu Moskva, dříve Společenský dům, kde neměl prakticky žádné soukromí, a že tedy vilu od táty koupí. Dodnes, když mám cestu do Zlína, se vždy na Nivy, kde jsem byl kdysi dávno tak šťastný, zajedu podívat

Zajímala vás práce vašeho otce? Chodil jste s ním do Krátkého filmu a pak na Barrandov, takže jste měl o svém budoucím povolání od začátku jasno?

Otcovu režijní práci jsem už jako kluk zpovzdálí sledoval – při natáčení Hudby z Marsu mě vzal s sebou do Litoměřic, kde celý štáb bydlel, i na plac do vinařství ve Velkých Žernosekách. I později v roce 1962 jsem se motal kolem natáčení filmu Smrt si říká Engelchen, shodou okolností o prázdninách právě ve Zlíně, kde se točily scény osvobození města -partyzány.

Tvůrčí dvojice Kadár–Klos se stala pojmem. Spolupracovali spolu sedmnáct let, přestože byli naprosto rozdílní a vykali si. Vzpomínáte si na pana Kadára? Jak na vás působil?

Na Kadárušku, jak jsme mu něžně říkali, vzpomínám hrozně rád – chodíval k nám často na Barrandov, kde jsme v té době bydleli nedaleko filmového studia, psát s otcem scénáře a vždy se ke mně hezky choval. Pomáhal mi i s přípravou na talentové zkoušky na DAMU, i když jsem nakonec přijat nebyl stejně jako Vít Olmer, který je dělal se mnou. Později, v roce 1968, po absolutoriu filmové režie na FAMU jsem dokonce s ním i otcem spolupracoval jako pomocný režisér na filmu Touha zvaná Anada.

Vaše zřejmě jediná filmová role byla v roce 1960 v Krejčíkově skvělém filmu Vyšší princip. Otec se za vás přimluvil, nebo proběhl nějaký konkurz?

Vyšší princip se začal natáčet na podzim 1959, já už měl po maturitě a Jiří Krejčík mě přes tátu znal od dětství, takže mě pozvali v té slavné třídě po boku Jany Brejchové, Ivana Mistríka, Petra Kostky a dalších účinkovat. Ale tím to nekončilo – současně se v té době točil film Romeo, Julie a tma a tam mě rovněž angažovali. Režiséru toho filmu Jiřímu Weissovi jsem zřejmě nějak padl do oka, takže mě pozval na herecké zkoušky na hlavní roli jeho dalšího připravovaného filmu z doby Slovenského národního povstání Zbabělec. Zkoušky se konaly v Bratislavě kvůli slavnému herci Ladislavu Chudíkovi, který měl hrát druhou hlavní roli. Naštěstí se mi z toho podařilo nějak vycouvat – jednak se mi námět vůbec nezamlouval a jednak bych přišel o rok studia. Nakonec tu roli získal Oleg Striženov, tehdejší sovětská filmová hvězda.

Vyšší princip je starý 65 let, ale stále dojme a čas mu neublížil. Máte -nějaké vzpomínky na režisérské vedení pana Krejčíka?

Co se týče jeho osobnosti, byl to učiněný svéráz. Na jedné straně obdivuhodný mistr v práci s herci – dokázal z nich vydolovat neskutečné výkony – a na straně druhé neřízená střela. Když se rozčílil, a to bylo dost často, začal na place burácet a ztrácel nervy. Památná byla jedna scéna v ateliéru v Hostivaři, kdy na sebe s kameramanem Jaroslavem Tuzarem přede všemi ječeli a hádali se jako malí kluci.

Proč jste poté už nehrál? Nebavilo vás to, nebo nabídky nepřicházely a vás to mrzelo?

Své herecké ambice jsem ke štěstí diváků v průběhu let zdárně odložil.

Vzpomínáte na dobu, kdy Obchod na korze získal v Americe Oscara?

Ano, to byla tenkrát velká sláva – roku 1966 byl Obchod na korze -nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film! Takže v dubnu do Los Angeles, kde se Oscaři udělují, odletěli Kadár a Klos ještě spolu s Idou Kamińskou, která ve filmu hrála jednu z hlavních rolí – roli staré židovské majitelky malé galanterie. A nakonec to k překvapení všech jako první československý film vyhráli! 

Přestože se tatínek podílel s mnohými dalšími na znárodnění našeho filmu, v roce 1969 byl z kádrových důvodů od filmu a z FAMU vyhozen. Bylo to jen kvůli emigraci pana Kadára, nebo kvůli filmům, které spolu natočili, a nesouhlasu otce s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa?

Otec byl za začínající normalizace, podobně jako ostatní režiséři zlatých šedesátých let, z kádrových důvodů z Barrandova propuštěn a násilím poslán do předčasného důchodu. Museli s matkou vyžít za směšných 1700 korun měsíčně, přestože měl teoretický nárok na lukrativní důchod národního umělce. Ano, důvodem byly rovněž jeho postoje v roce 1968 a 1969, v době, kdy byl posledním předsedou svazu FITES, než ho začátkem roku 1970 jako precedens na výstrahu ostatním tvůrčím svazům zakázali a rozprášili. Současně ho vyhodili z FAMU, kterou po válce spoluzakládal a kde dlouhá léta přednášel – vychoval jako docent na katedře režie mnoho skvělých pozdějších režisérů, a to i zahraničních. Velmi proslavená je totiž například jugoslávská, takzvaná pražská škola. Jistě to ale také bylo kvůli emigraci jeho „dvojčete“ do USA a vyzněním jejich společných filmů.

Který z otcových filmů máte nejraději? A je některý, který takříkajíc nemusíte?

Z jejich filmů mám pochopitelně nejradši Obchod na korze. -„Nemusím“ jejich debut Únos z počátku 50. let, plný schematismů a politických -nátlaků.

Jak se politická perzekuce projevila na životě vaší rodiny? Zkomplikovala nějak vaši cestu za vzděláním a k filmu?

Otec v 70. letech minulého století, kdy měl ve filmu naprostý distanc a nemohl ani publikovat, začal se stavebními úpravami barokního domku na Petříně, ve kterém s matkou a sestřinou rodinou bydlel. Ve stavebním oboru se nakonec tak zdokonalil, že ho pak herec Karel Höger požádal, zda by mu nemohl dělat stavební dozor na stavbě jeho okálu na Hřebenkách. S výsledkem byl Karel Höger velmi spokojený, ale bohužel si bydlení v něm příliš neužil, zemřel krátce nato na infarkt. U mě se kádrový průšvih naplno projevil v roce 1971, kdy na Barrandově proběhly rozsáhlé prověrky, které měly oddělit „zrno od plev“, jak se říká. Při nich byla klíčová otázka: „Souhlasíte se vstupem vojsk spřátelených armád Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968?“, jak tehdejší noví normalizační páni ve Filmovém studiu Barrandov okupaci eufemisticky nazývali. Já jsem pochopitelně odmítl a tím se v kariéře filmového režiséra definitivně odepsal. Trvalo dalších nekonečných deset let, než se mi po různých peripetiích podařilo dostat se alespoň do dabingového studia FSB jako režisér českých znění zahraničních filmů. A tak tuto profesi vykonávám už déle než 43 let.

O konci života vašeho otce příliš nevíme. Radil jste se s ním, když jste od roku 1981 pracoval na Barrandově, či na film zanevřel a o práci jste spolu nehovořili?

Otec v posledních letech života pracoval pro filmový ústav v Praze a připravil pro ně sám či ve spolupráci s Pavlem Taussigem několik zajímavých publikací, například Dramaturgie je když…, Hašek a film nebo studii o české filmové komedii. O dění ve filmu a televizi se stále živě zajímal a na našich pravidelných rodinných setkáních u nich na Petříně jsme vždy nejnovější vývoj v umění a politice probírali. Zemřel v polovině roku 1993 na komplikace při perforovaném zánětu žlučníku.

Pracujete v dabingu 43 let, zažil jste období jeho největší slávy. Je to pro vás stále milovaná práce, i když se podmínky dramaticky změnily a klade se důraz na rychlost a ekonomickou efektivitu?

Dnešní vývoj natáčení dabingu se od dob „zlaté“ éry v 70. a 80. letech minulého století diametrálně liší. Dnes není důležitý výsledek, ale především rychlost a láce natáčení ve studiu. Zatímco dříve spolu herci představující jednotlivé postavy v cizích filmech stáli všichni společně u mikrofonu, dnes se dabuje každá postava zvlášť, dabér nemá šanci slyšet narážky a intonaci svých kolegů či kolegyň. Ale přesto mě dabing, i když je tak nesmyslně uspěchaný, pořád baví! Ve svých začátcích jsem měl tu úžasnou možnost pracovat ve stejné době s takovými mistry českého dabingu, jako byli Ludvík Žáček, Irena Skružná, K. M. Walló či Zdenek Sirový. Byla to nádherná doba, která se již nikdy nemůže opakovat!

Šestkrát jste získal prestižní Cenu Františka Filipovského za dabing…

Cen Františka Filipovského mám doma řadu. Popravdě řečeno, nemám to už ani kam dávat.