V letošním žebříčku nejúspěšnějších žen Česka se zařadila mezi první dvoustovku předních osobností českého byznysu. Eva Poláčková přitom do světa velkého podnikání vstoupila z akademického prostředí filozofie a literatury. Dnes stojí v čele společnosti Decoled, staví na poctivém řemesle i inovacích, natáčí autorské podcasty a žije intenzivním společenským i kulturním životem. Jak se z ženy zkoumající sílu slov stane uznávaná lídryně? Proč se nebojí rychlosti na motorce ani těžkých manažerských rozhodnutí? A jaká je její osobní definice leadershipu v době nastupující umělé inteligence?
Evo, v letošním žebříčku nejúspěšnějších žen Česka jste se zařadila mezi první dvoustovku vlivných lídryní. Co to pro vás osobně znamená? Je to příjemné potvrzení správnosti vaší cesty, nebo spíše závazek?
Je to samozřejmě milé a přiznám se, že se vší pokorou jsem poděkovala směrem nahoru za jakési uznání našeho snažení. Pro mě vliv nikdy nepředstavoval moc nad druhými, konečně už v té nejstarší knize knih se rozumí opanování nad druhými jako péče a odpovědnost. Vliv znamená především možnost pomáhat na světlo dobrým věcem a druhým. Tak jsem rozuměla svému vlivu ve škole, a tak chápu svou odpovědnost před svými kolegy i zákazníky. Vždy jsem si říkala, ať se cokoli stane, ať je to raději v můj neprospěch, než abych někomu ublížila. Přiznám se, že jsem vždy měla odvahu jít i jinou cestou než většina, a k tomu je třeba přijmout odpovědnost. Někdy musí člověk dát sebe všanc, aby zůstal autentický.
Ženský leadership je dnes velkým tématem. Vy se pohybujete v prostředí, které bylo dříve vnímáno jako převážně mužské – technologie, výroba, náročné konstrukce a mezinárodní logistika. Musela jste si jako žena prosazovat autoritu tvrději?
Vždy pro mne byla obrovskou inspirací diplomatka Madeleine Albrightová, která se ke svému ženství hrdě hlásila a připomínala, že žena nemá být jen „převlečeným mužem v sukni“. Nikdy jsem neměla pocit, že bych se potýkala s nedostatkem respektu, autoritu jsem si musela vybudovat už v minulosti ve škole před studenty a v byznysu je ten princip úplně stejný. Věřím, že my ženy umíme zvládat více věcí najednou, máme smysl pro empatii, intuitivní vnímání souvislostí a přirozenou schopnost propojovat různé světy. V životě jsem poznala v různých rolích, že není podstatné ani pohlaví, ani věk, ale přirozený respekt. Když jsem začala podnikat, dělala jsem vše, chodila jsem na první významné montáže, občas dokonce i montovala, nebo spíš jen pomáhala. Člověk nemůže kázat vodu a pít víno, jak už psal Aristoteles, vůdce musí jít první.
Jak se ze středoškolské profesorky a filozofky stane žena, která řídí mnohamilionové operace a přijímá zásadní finanční rizika? Kde se ve vás vzala ta manažerská odvaha?
Odvaha podle mě není absence strachu. Naopak, je to vědomí, že existuje něco mnohem důležitějšího než strach sám. Když opouštíte bezpečný a známý akademický svět, samozřejmě pociťujete jistou nejistotu. Zkušenosti z doby před listopadem 1989 mě naučily nebát se neznámého a zůstat v maximální možné míře nezávislá. Filozofie mi poskytuje skvělé analytické myšlení, schopnost pokládat si otázky a jít přímo k podstatě věci. Učitelování samo o sobě je pak obrovská škola trpělivosti, empatie, intuice a lidské komunikace. Když jsem se pak ocitla ve světě byznysu a opustila akademickou sféru, velkým a krásným překvapením pro mě bylo, že i v těchto zdánlivě tvrdších podmínkách rozhodovala nakonec právě stejně tak empatie, autenticita a lidský přístup.
Nedávno jste vystupovala na mezinárodní konferenci zaměřené na AI a leadership. Jak se podle vás mění role lídra v éře, kdy algoritmy dokáží analyzovat data a navrhovat řešení lépe a rychleji než člověk?
Pro mě je AI především nástroj. Strach z nových věcí podle mě není řešením, je potřeba se s nimi naučit pracovat. Obrovskou příležitost vidím v rozšíření kapacity lidského myšlení. AI nám úžasně pomůže s analytikou, výpočty i běžnou každodenní rutinou, což nám uvolní ruce. Musíme se s ní ale naučit zacházet a předat to i dětem ve školách už od nízkého věku, implementovat tyto dovednosti okamžitě do nových vzdělávacích programů. Na konferenci jsme řešili všechna možná kritéria a také sociologické dopady: jaké důsledky bude mít tato hluboká proměna pro společnost a jak v ní udržet lidi, kteří nové technologie nikdy nebudou ochotni přijmout. To už nejsou otázky jen technologické, ale hluboce lidské.
Vaše společnost vyrostla v hráče s mezinárodním přesahem, který působí ve dvanácti zemích. Dnes rozsvěcujete více jak 350 obcí a měst, 70 obchodních center u nás i v zahraničí pořádáte světelné výstavy STORY OF LIGHTS a další projekty jako třeba Stezky v korunách stromů. Dnes jste ve fázi, kdy se snažíte operativní řízení tohoto obrovského kolosu postupně předávat synovi. Jak náročný je tento proces?
Snažím se ustoupit a věnovat se strategiím, tvůrčím koncepcím, designu a hledání nových cest. Upřímně ale přiznávám, že se nám zatím úplně nedaří delegovat všechny povinnosti na ostatní, takže se synem stále velmi intenzivně kooperujeme. Vlastně je to pro nás oba obrovské obohacení, tato generační diskuse v kombinaci s jeho kompetencí pro využití moderních technologií a mými dlouholetými zkušenostmi nám dává příležitost k určité jedinečnosti. Někdy je samozřejmě náročné potlačit ego na obou stranách, zejména když já jsem beranka a on střelec, ale už umíme nalézt rovnováhu. Dokážeme jeden v druhém uznat jeho schopnosti.
Úspěšní lidé mají často tendenci podléhat iluzi vlastní nenahraditelnosti. Byl pro vás moment, kdy jste se zařadila mezi první dvoustovku nejúspěšnějších žen země, impulsem k tomu zhodnotit, co je v životě opravdu důležité?
Byla to spíše příjemná satisfakce a potvrzení, že když člověk dělá věci srdcem a naplno, může se mu to vrátit. Kdysi jsem o tom pochybovala. Podobnou radost jsem zažívala ve škole, ale obávala jsem se, zda toho budou schopna i v novém světě, do kterého jsem vstoupila. Dnes si více než kdy jindy uvědomuji, že celý život je jakási tvorba. Všichni jsme architekty svého života. Mnohem více si uvědomuji, že pro dobrý pocit v životě se člověk musí rozhodnout, nehledat důvody, ale zkoušet znova a znova, i když to bolí. To jsem tušila vždy, teď už to opravdu vím. Tak se dnes nerozlišuji dny, každý den ráda pracuji i se raduji. Jsem vděčna, že mi to dnes moje práce umožňuje a že mohu a mám svůj život ráda.
Vy absolutně boříte mýtus o upjaté vrcholové manažerce. Vedle řízení firmy natáčíte vlastní podcasty, žijete velmi intenzivním společenským a kulturním životem, sedáte na motorku, sportujete a hrajete na kytaru. Kde na to všechno berete energii?
Pravda je taková, že tyto věci mi energii neberou, ale naopak mi ji dávají! Život pro mě představují setkávání, inspirace a sdílení myšlenek. Natáčení podcastů je úžasný prostor, kde mohu přiblížit lidi, kterých se vážím, a mohu otvírat témata, která mě fascinují, a předávat zkušenosti dál. Miluji umění, divadlo, hudbu i prolínání různých světů. A také sportuji, plavu, lyžuji, jezdím na motorce a samozřejmě si vychutnávám i vzácné chvíle s rodinou. Přes 25 let nemám televizi, raději žiju svým životem.
A jak do toho zapadá motorka, kytara a psaní? To zní jako ideální protiváha k té veřejné a společenské roli.
Pro mě je tvorba textů, hra na kytaru i jízda na motorce okamžikem jistého vnitřního uklidnění. Zejména jízda na motorce – přesně jak to popisuje ikonický Pirsigův román – je vlastně čistou meditací. Vyžaduje maximální soustředění na přítomný okamžik, díky kterému člověk dokáže dokonale vypnout, zapomenout na běžné starosti a skutečně si odpočinout. A poezie, lyrika či hudba? Ty se mnou jdou už od samého začátku a na tom už se asi nic nezmění. Některé verše mě napadají dodnes místo odpovědí. Někdy se to i hodí, když přijedu do míst, kde žili mí literární kamarádi neboli mapa našich rozsvícených měst občas zrcadlí mé literární toulky.
Přenášíte tuto všestrannost a disciplínu ze svých koníčků i do vedení firmy?
Všechno se vším souvisí. Ať už natáčíte podcast, jedete na motorce, nebo běháte, učíte se vnímat rytmus, soustředit se na cíl a mít respekt k dané činnosti. V podnikání je to stejné. Úspěch není o náhodě, ale o schopnosti propojit disciplínu s vášní, lidskostí a radostí ze života.
Jaké jsou vaše osobní a profesní cesty pro další období? Co ještě Eva Poláčková chce dokázat?
Moc bych si přála, aby se nám ve firmě i nadále dařilo zachovávat značku či jméno. Sama za sebe bych si ráda splnila sen a dokázala být nějakým konkrétním způsobem prospěšná pro ostatní – mám v hlavě pár takových projektů, kterým bych se chtěla intenzivněji věnovat. A samozřejmě si přeji v přiměřené míře užívat i v tom pracovním životě, který asi nikdy úplně neopustím, tu míru svobody, kterou mi podnikání přineslo.
Kdybychom tento rozhovor vedly za deset let, co byste si přála, aby se o vás říkalo?
Těžko říct, co přesně bych si přála, aby se říkalo...Snad že jsme tou českou firmou, která dobyla svět jako mnozí úžasní Češi, a že byznys se dá dělat dobře, lidsky a může být cestou ke kultivaci života kolem nás.
