Cesta k beletrii spisovatelky Evy Střihavkové nevedla přes psaní do šuplíku, což od studií nesnášela a neváhala čerpat inspiraci od jiných. Tahle doba je však pryč, na svém kontě má šestici románů, inspirací jsou jí prožitky z míst opředených historií a událostmi. Její nejnovější román Můry je o malých dětech, kterým zmizela máma. „Je to taková skládačka a trochu detektivka viděná dětskýma očima,“ říká o knize a také se zmiňuje o milostných pletkách Lídy Baarové,která je její příbuznou.
Váš nejnovější román se jmenuje Můry, je o dvou dětech, kterým zmizela máma. Proč zrovna takové téma?
Můry vznikaly průběžně. Nejdřív z pocitu, který jsem měla při výletech na Moldavu v Krušných horách, kam se vracíme v různé roční období. Inspiroval mě i rozhovor s mužem, který za totáče skončil v děcáku kvůli protirežimním aktivitám jeho rodičů. Popisoval, že se k němu v zařízení chovali jinak než k ostatním, i to, jak vypadal život v rodině disidentů, který si někteří možná idealizují. Je to také příběh o tom, že jako společnost přistupujeme jinak k rozhodnutím mužů a žen. Je to taková skládačka a trochu detektivka viděná dětskýma očima. To mi umožnilo nesoustředit se na dobu a místa tak, jak jsme zvyklí je vnímat my, dospělí. Pro děti jsou tyhle věci důležité trochu jinak. I proto trvá, než čtenář zjistí, kdy přesně se to odehrává a kde. Stejné je to se jmény. Děti si pamatují jména jen těch lidí, kteří pro ně něco znamenají.
Jak se to stane, že člověk napíše první knihu?
Jako editorka jsem denně přečetla desítky příběhů a událostí a byla jsem přehlcená informacemi. Pak ale zrušili televizní zpravodajství, které jsem měla na starost, přešla jsem do tisku a měla jsem o něco čistší hlavu. Díky tomu jsem začala psát první text. Dřív jsem se beletrii ani poezii psát nepokoušela. Impulsem pro to, se stala jedna z návštěv babičky v Oseku, kde jsem trávila část dětství. Je tam klášter s velkými zahradami, které jsou celý můj život zavřené. Tehdy jsme si daly se ségrou v tamním pivovaru pivo a do zahrad jsme se vloupaly.
A to stačí k tomu, aby člověk napsal novelu?
Mně jo, protože to místo za plotem pro mě bylo celoživotním magnetem. Něco, co jsem si mockrát představovala, ale nikdy jsem nevěděla, jak to doopravdy vypadá. A najednou jsme tam stály, na jedné straně sad, na druhé zarostlé barokní sochy, pavilony, kašny a bazény, kde z chrličů stále tekla voda, protože tam mniši před staletími vybudovali vodní systém napojený na podzemní vody. Byla jsem tam jako Alenka v říši divů a v tom nejlepším jsme narazily na hlídače, který spal v houpací síti a my jsme ho probudily. Řekla jsem mu, že jsme utekly z klášterního sboru a čekala, že zavolá policii. Jemu se ta představa ale zalíbila, zavolal kámošům a v té zahradě jsme si s nimi opekli buřty a pily další pivo. Pak nastal okamžik, kdy jsme musely odejít, modlily jsme se, aby byl klášter odemčený, protože by se jinak ukázalo, že kecáme. A byl. Takže jsme si ještě prošly klášter, jehož část je v UNESCO. To byl taky magický zážitek. O tomhle ta kniha není, ale vznikla proto, že jsem měla potřebu pokusit se zachytit náladu té zahrady, ale i celého města, které stále vnímám trochu dětskými očima.
Většina spisovatelů říká, že si nejdřív psala do šuplíku, vy ale tvrdíte, že jste to nedělala. Proč?
Vždycky jsem věděla, že chci napsat knihu, ale nejsem na sebe v tomhle moc přísná, takže jsem nespěchala. Od dvaceti let jsem v rámci zahraničního a domácího zpravodajství nebo marketingu něco psala nebo editovala. Knihu jsem nepsala i proto, že jsem nevěděla, jestli se mi povede rukopis dovést ke knize. Nerada dělám věci zbytečně, představa, že něco vytvořím a pak to ukládám do šuplíku, mě frustruje. Naštěstí mi zatím všechno vyšlo. A teď s dětmi se mi tvoří dobře, mám mnohem víc podnětů, zkouším se na věci dívat jejich očima, což je občerstvující.
Ale studovala jste mimo jiné tvůrčí psaní na Literární akademii, tam jste asi něco psát museli, ne?
Je pravda, že Radka Denemarková vyžadovala, abychom do hodin nosili texty, ale mně se psát nechtělo, takže jsem používala povídky mého nejlepšího kamaráda Dominika. Většinou se odehrávaly v hospodě ve Frýdku-Místku a byly plné chyb, protože Dominik je dyslektik, zároveň má ale velkou fantazii a dařilo se mu v textu stavět působivé obrazy. Co se psaní týče, dokonce i písemná maturita byl pro mě problém. Vybrala jsem si téma Chtěla bych být psem a formu dopisu. Seděla jsem nad prázdným papírem a proklínala se za ten výběr. Nakonec jsem opsala skoro celou písničku jedné kapely, v níž zpívala Markéta Foukalová, už ale nevím jakou. Takže díky, Markéto, za tu jedničku.
Nakonec jste se ale rozepsala. Kde berete inspiraci pro hlavní motiv nebo jak se zrodí příběh pro román?
Na začátku je vždycky nějaký pocit, buď z místa nebo z nějaké osobnosti. Silně semnou rezonují místa, odkud pocházím, to znamená Krušné hory a Sudety, neřeším tolik sudetoněmeckou otázku, tu už přede mnou vytěžili jiní, ale spíš ducha těch míst a místní lidi, jako je tomu právě v Můrách.
Dnes máte na kontě šest knih. Vypadá to, že mate celkem široký záběr. Absurdní novela ze současného Oseka, Můj Grónský rok o ženě, která si vezme vědce, Opička na gumě o chovné stanici tetřevů a pak několik historických románů.
Můj Grónský rok byl po Vzácné návštěvě, která vyšla v malém výběrovém nakladatelství a dostala jsem na ni od ministerstva kultury grant, docela úlet. Šablonovitý příběh o holce, co si vezme vědce, přestěhuje se k Severnímu pólu a moc se jí tam nelíbí. Ne, že bych tu knihu neměla ráda, ale nejsem to já. Chtěla jsem jejím prostřednictvím zjistit, jak funguje knižní trh a velké nakladatelství. To se mi povedlo. Pak jsem napsala Opičku na gumě, tu mám ráda, ale čtenáři předchozí knihy byli zaskočení. Nejradši mám své tři poslední texty. Příběh sester Nekolových z knihy Dýchej za mě mi otevřel dveře do světa úplně jiného psaní, než na jaké jsem byla zvyklá. Psát o existujících lidech byl daleko větší závazek, než když si postavy od základu vymýšlím a pak zkouším, co vydrží.
Kniha je o malířce Augustě Nekolové, vy o ní píšete, že byla jednou z nejnadanějších malířek své doby, ale svět na ni zapomněl, není to tedy přehnané tvrzení?
To, že byla nejnadanější malířskou své doby o ní prohlásil František Bílek, a to podle mě má váhu. Faktorů, kvůli nimž se na ani trochu zapomnělo, je víc. Mohla za to i doba, v níž tvořila. Ženy nemohly studovat stejné obory jako muži, a to ani v oblasti výtvarné. Například atelier figurální malby jim byl v rámci studia zapovězen, počítalo se s nimi třeba při malbě zátiší. Dobu skvěle ilustrují recenze bratří Čapků z roku 1921, kdy se konala 1. výstava Kruhu výtvarných umělkyň. Josef i Karel se v nich shodli, že ženy nejsou schopné velkého umění, že jimi vystavené dílo je výsledkem bezstarostné zábavy a dokladem neschopnosti tvořit z vnitřní nutnosti. Augusta Nekolová a její dílo je ale synonymem pro tvorbu z vnitřní nutnosti. Zemřela velmi mladá na tuberkulózu a malovala ještě den před smrtí v nemocnici. Mohla se dobře uživit jako učitelka kreslení nebo malovat na nábytek, vybrala si ale tu těžší cestu, a nakonec se na výtvarném poli mezi muži prosadila. Čapkovi se v ženách víc, než pletli.
Do Vaší příbuzenské line patří Lída Baarová, známá také vztahem s říšským ministrem propagandy Josefem Goebbelsem, mluví se o tom ve Vaší rodině nebo je to tabu?
Určitě to není tabu, ale když se člověk do něčeho narodí, tak mu takové věci připadají „normální“ a nevěnuje jim velkou pozornost. Ale mě v rámci knihy Seznam Evelíny B. bavilo s odstupem zkoumat vztahy mezi našimi předky, zjišťovat, jak naši rodinu a její směřování ovlivnila nejen válka, ale i Karlínští kluci v čele s Gottwaldem. Co se týče Lídy a vztahu s Goebbelsem, začala si s ním v roce 1936. To byla doba, kdy ještě neexistovalo Konečné řešení židovské otázky, on byl samozřejmě vždycky zlo, ale spousta lidí ho v něm tehdy ještě bohužel neviděla, stejně jako to mnozí nerozpoznali u toho Gottwalda. Ten v roce 1929 s gustem prohlásil, že se byl v Moskvě učit, jak nám tady zakroutit krkem. Lidi se mu nanejvýš smáli, pak se jeho hrozby naplnily. S Goebbelsem si taky tehdy ještě na konferencích podávali ruce mnozí státnici tmavé pleti, fotili se spolu, usmívali se. Nikdo netušil, čeho jsou Goebbels s Hitlerem schopni. Lída Baarová ale není oběť. Nebyla tak blbá, jak je mnohými prezentováno, byla velmi inteligentní, sečtělá a taky pragmatická. V románu jsem zkoumala, jak vina, kterou si nesla, dopadla na naši rodinu. Její nejbližší se staly obětí jejich tužeb a cílů. Lidi si často kladou otázku, jestli Goebbelse milovala, mě to nikdy nezajímalo, ale myslím si, že kariéru měla už před ním a vzhledem k tomu jak vypadal, tak je ta odpověď jasná.
Dovede si představit, že by podle nějaké z vašich knih vznikl film?
Podle jedné už je napsaný scénář, ale nemůžu o tom bohužel nic říct. Nicméně filmy jsou něco, co mě formovalo zároveň s knihami. Vidět na plátně film inspirovaný vlastním textem musí být hezký zážitek, ale že bych aktivně oslovovala lidi, aby natočili něco podle mé knihy, to si neumím představit. Já své knihy ani lidem sama od sebe nedávám, je mi to trapný. Myslím si, že ten, kdo si ji chce přečíst, tak si knihu sežene. Nechci, aby mi někdo z povinnosti děkoval.
Dědové vašich dětí jsou zpěváci, otec bubeník, vy jste spisovatelka, jak se projevují Vaše děti?
Jsou velmi otevřené všemu, co jim ukážeme a řekneme. Snažím se je nezatěžovat vlastními názory a preferencemi, ale je pravda, že třeba co se hudby týče, nepouštíme jim nic, co bychom sami nechtěli poslouchat. Hudební sluch mají, syn má hodiny klavíru, ale nejde o plnění našich ambicí, sledujeme, jestli ho to baví. Zatím říká, že jo. Dcera je hodně pohybově nadaná, vůbec nechodí, zásadně jen běhá.
Ne snad, že byste se pozornosti médií vyloženě vyhýbala, ale svatba bez bulváru? Proč?
Bulvár naše svatba nezajímala, obecně nejsme pro novináře téma. Žijeme dost obyčejně, ale jsem spokojená. A co se svatby týče, o ruku mě Adam nepožádal, od začátku našeho vztahu věděl, že nemám tahle gesta ráda. Když jsme byli na dovolené a já byla zrovna těhotná, zjistila jsem, že se mi s dětmi bude blbě cestovat, pokud se budu jmenovat jinak, a tak jsem na Adama houkla z prvního patra, že se vezmeme. Adam pak zavolal na radnici a řekl, že chceme svatbu, a že je jedno, kdo nás oddá. Ta dáma z úřadu mu poradila, aby si někoho vybral, jinak nás může oddat nějaký komunista. Adam řekl, že nemá preferenci a paní byla aktivní a sehnala nám režiséra Jana Hřebejka. Chtěli jsme svatbu bez hudby, bez pusy i prstýnku, prostě rychlovku, ale Hřebejk přinesl repráček a pustil nám písničku a měl vtipný proslov. Po obřadu jsme jeli do nemocnice, protože jsem si den před tím zlomila koleno. Uklouzla jsem totiž na chcankách na záchodech v metru, když jsem splachovala nohou, protože jsem se tam všeho štítila. Nakonec jsem se v tom vymáchala.
Kromě péče o domácnost píšete romány a jste novinářka, máte čas stíhat něco dalšího?
Domácnosti se nevěnuju, žijeme spíš venku, a to nepřeháním. Je mi líp v lese, v parku, v potoce nebo v řece někde v horách. Mezi zdmi mám pocit, že nám utíká spousta hezkých věcí. Nikdy jsem nebyla bydlenka, která by zvelebovala byt, vybírala plakáty, barvu stěn nebo hrnce. Adam už je zvyklý. I když nedávno jsem mu říkala: „měl bys víc číst“ a on odpověděl: „měla bys víc uklízet.“ A to je v nadsázce řečeno náš život v kostce. Novinařina je pro mě spíš takový nostalgický koníček, a kromě psaní učím lidi rétoriku. Radím jim s vystupováním i obsahem jejich sdělení. Postupně jim pomáhám budovat sebevědomý projev a když je pak na videu vidím přednášet ve velkých sálech, mám z toho radost. Práce s lidskou energií a potenciálem, mě baví. Kdybych měla jen sedět a psát, zblázním se, protože potřebuju společnost. Na druhou stranu na tom, mít děti, je super, že člověk není nikdy sám.
Chystáte něco nového?
Loni v létě jsem si na kole zlomila oba lokty, takže jsem měla dost času napsat nový text, i když to šlo dost pomalu. Psát a dojít si sama na záchod jsem naštěstí mohla. Horší to bylo s jídlem, protože ty ruce byly v tak nepraktickým úhlu, že jsem potřebovala, aby mě lidi krmili. Nový rukopis má zatím pracovní název Ukradená dcera, je to příběh tří sourozenců žijících na hraně odehrávající se v současnosti, ale připomínám tam i historii města Most, jednoho z nejcennějších historických měst, které jsme u nás měli, ale komunisti ho kvůli těžbě zbourali. Ti sourozenci v té knize strašně trpí, což je dané i tím, že jsem měla zlomené ty ruce a taky jsem trpěla. Teď mám rozepsaný příběh inspirovaný filmem Thelma a Louisa, je zasazený do česko-polských kulis, hlavní postavy se jmenují Ada a Ida. Tak uvidíme, kam mě dovezou.
Zdroj: časopis TÝDEN
