Filip František Červenka: Zablbnout si, zapařit… I to patří k umění

Máte dvě jména. Jak jste k nim přišel?

Podle verze, kterou jsem slyšel, chtěl tatínek mít doma Františka. No jo, ale maminka toužila po Filipovi. V obchodě se seznámila s maminkou mého nejlepšího kamaráda a zjistila o něm, že má dvě jména. Naši se tedy rozhodli, že nebudou bojovat a dají mi obě.

Máte pět sourozenců, vy jste nejmladší. Stal jste se jako populární herec hvězdou rodinných setkání a řekli vám třeba rodiče, že jsou na vás pyšní?

Pyšní samozřejmě jsou, to mi říkají pořád a je to hezké, ale hvězdou rodinných setkání nejsem. Rozhodně se totiž nesnažím předvádět. Pokud se někdo sám nezeptá, o své práci před rodinou nebo blízkými nemluvím. 

Svou první roli jste dostal jako student konzervatoře v seriálu MOST!. Byl váš filmový otec Martin Hofmann na natáčení tak trochu jako váš skutečný otec – radil vám co a jak?

Už si úplně nepamatuju, jestli jsem dostával nějaké rady, ale divil bych se, kdyby ne, protože to byla moje první práce. Na natáčení se o mě staral a byl jakýmsi záchytným bodem. My jsme se pak s Martinem potkávali, nebo ještě potkáváme, v divadle, když se na něj jdu podívat, a poklábosíme.

Jste herec, píšete scénáře, chcete mít produkční společnost, s kamarádem natáčíte filmy, hodláte studovat FAMU, máte kapelu, chodíte boxovat, chcete absolvovat výcvik armádních záloh… To je na pětadvacetiletého člověka pořádný záběr. Nemůže taková činorodost brzdit váš vzestup v herecké kariéře, kterou – na rozdíl od ostatních aktivit – děláte profesionálně?

Myslím, že ne, protože většinu svých koníčků dělám v době, kdy práci nemám. Herectví je hodně nárazové – chvilku je práce hodně, chvilku málo –, ale spoustu věcí lze brát jako volnočasovou aktivitu. Jestli to někdy přeroste v něco víc, už je věc druhá, ale pro mě jsou psaní a sporty koníčky v době, kdy nepracuju. Když si to člověk umí zorganizovat, čas se vždy najde.

Jste stále známější a populárnější. Projevuje se to na množství pracovních nabídek, nebo musíte třeba měsíc čekat na telefon, než se někdo ozve?

Jak kdy. Minulý rok jsem měl práci od začátku až do konce, bylo toho hrozně moc. Letos mám mnohem více volna, takže se můžu soustředit na výše zmíněné věci. Je to fakt rok od roku jiné. Někdy je práce tolik, že se ani nezastavím a nemám ani čas vidět rodinu. Naopak jindy nastane období, kdy je volna spousta a můžu se vidět s kamarády a rodinou každý týden.

Nemáte v takovém období „depku“, že budete na další nabídku dlouho čekat?

Ne, vůbec ne. Ono se vždycky něco objeví. Myslím, že kromě největších hvězd nemá nikdo práci konstantně pořád. Všichni kolegové, které znám, mají horší roky, horší měsíce a lepší roky a lepší měsíce. Práce nemůže být pořád. Je množství kolegů – nebudu je jmenovat –, u nichž by mě nenapadlo, že nemají práci, přestože natočili spoustu krásných filmů. Přitom mi ale řekli, že do konce roku nic nemají.

Můžete jmenovat?

(smích) Ne, to nemůžu, ale jsou to moji vrstevníci, často s větším jménem, než mám já, a i ti mívají občas problémy.

Vláda chce nabídnout náborový příspěvek milion korun každému muži, který vstoupí do armády. Prý jste o tom uvažoval. Vyměníte tedy divadelní kostýmy za maskáče?

Že bych si jako rychle vydělal milion? Ne, je to jinak: chci si jen udělat výcvik aktivních záloh, přímo do armády určitě nastupovat nebudu. Víte, spousta lidí hledá nějaký plán B a já, kdybych přišel o všechno – o rodinu, peníze, přátele – a neměl vůbec nic, mohu mít toto vždy jako záložní variantu. Je to cesta, která vám poskytne peníze, bydlení, stravu a práci. Nabízí se každému, kdo je psychicky i fyzicky zdráv a schopen. Ale určitě bych jen tak neměnil, protože herecká práce je nádherná.

Hudba, film a divadlo jsou svobodou a vlastním vyjádřením, zatímco armáda znamená slepé plnění rozkazů. Není to v rozporu?

Myslím, že každému trochu chybí to, co nedělá. Díky svému povolání mám celý život možnost být svým vlastním šéfem. Pracuji, kdy chci a s kým chci, a mám svobodu v kreativitě, takže je občas odpočinkové, když mi někdo řekne, co mám dělat. Je to ale i naopak: lidé ponoření v rutině, jimž každý den někdo říká, kdy mají vstávat a co dělat, zase touží po volnosti. Takže si občas člověk chce odpočinout od toho, co dělá každý den.

A vy si harmonogramy hlídáte sám, nebo na to máte lidi?

Díkybohu je mám a je to skvělé, protože hlídají všechny termíny. I přesto se ale občas stane, že něco nenahlásím. Je nesmírně složité, když třeba v divadle řeknou: „Držte si za sedm měsíců tyhle dny, možná tam něco spadne,“ pak si něco domluvím, přičemž ještě není jisté, zda to klapne, do toho natáčení… je to všechno velmi nejisté. Dát něco dohromady je velice obtížné a sám bych to neuhlídal. Takže díkybohu za moje agenty.

A to jste je aktivně hledal, nebo vás třeba po seriálu MOST! někdo oslovil s tím, že by vás chtěl zastupovat?

Myslím, že jsme se seznámili před natáčením druhé řady seriálu Pan profesor. Zastupuje mě agentura 2media, u níž už byl můj spolužák. Agentky chodily na naše zkoušky do školy, znaly mě tedy a věděly, co jsem natočil. Domluvili jsme se a pro mě to byla jasná věc. Nevím, jestli to dělají všechny agentury, ale 2media pořád dohazuje nějakou práci a do projektů své herce tlačí. Agenturám, které mají známé herce, stačí jen ladit termíny, peníze a smlouvy. Naopak pro nás mladé je důležité, aby nás do projektů dosazovali. To tahle agentura dělá, nemůžu si stěžovat, je to skvělé.

A jak to vlastně funguje? Agent dostane procenta z vašich peněz, takže když nevyděláváte, nevydělává ani on?

Agent mi dohodí práci a z toho, co dostanu, si vezme procenta. Mají peníze z naší práce, takže vyděláváme společně. Je to fungující symbióza. Agent mi zavolá, řekne, že mám volno, že má pro mě roli, jaké jsou moje finanční nároky nebo kolik je schopný pro mě vyhádat. Pak už záleží na tom, který z nás herců dělá radši komerční věci.

Co preferujete vy?

Už při mém nástupu jsme si řekli, kam bych chtěl, aby se moje kariéra ubírala. V agentuře jsou herci, kteří chtějí být televizními hvězdami a budou rádi za role v nekonečných seriálech. Vůbec to nehaním, ať si každý dělá, co chce a co ho dělá šťastným. Já ale spíše hledám nějakou zdravou kombinaci. Chci dělat hezké projekty a to, co mě baví. Zároveň ovšem chci, abych se uživil a měl se hezky, protože peníze jsou určitá nezávislost a já asi nemám sílu jíst jedno rajče denně a bát se, že nebudu mít na nájem. Když vnímám, že komerčních věcí je už hodně, dám si klidně měsíc pauzu a počkám na něco hezčího.

Spolu s Richardem Krajčem, Jiřím Macháčkem, Vojtou Dykem a Markem Ebenem patříte k hercům, kteří mají i vlastní kapelu. Berete to jako umělecký odskok, vyčištění hlavy a uspokojení další múzy?

Momentálně beru kapelu jako uvolnění, nemám v plánu z toho dělat svou hlavní obživu. Jsem herec, kluci z kapely mají také své kariéry a daří se jim. Byla by hloupost všechno kvůli hudbě zahodit a doufat, že to někdy vyjde. Čas na hraní si uděláme – rozhodně to není jenom rekreace, ale nejde o naši hlavní obživu. Jde o příjemný odskok, protože po herectví, kde se musí člověk soustředit, najednou vyletět na pódium a uvolnit se, zablbnout si a třeba se i opít – to je jiná strana umění. Taky nádherná a podle mě potřebná.

Kdyby se vaše kapela Saving George stala najednou hodně žádaná a přišly by nabídky na velké festivaly, budete ochoten utlumit hereckou kariéru a věnovat se zpěvu a kytaře profesionálně?

Určitě. Mít méně herecké práce a najednou zjistit, že hrajeme na čtyřech velkých festivalech – stoprocentně se domluvím s agenty, abych měl na určitý čas méně práce.

Co vy osobně posloucháte za hudbu?

V dětství mi rodiče pouštěli Sex Pistols, Bowieho a Queen. V rané pubertě jsem byl velký rocker a metalista. Po dvacítce jsem ale zjistil, že i v popu se mi něco líbí. Vlastně si najdu něco v každém žánru, takže poslouchám hudbu podle nálady. Hlavní je pro mě ale hard rock a metal.

Někdo si na homosexuální seznamce Grindr vytvořil vaším jménem profil. Jak se stavíte k vývoji technologie a AI, kdy se dá hodně manipulovat s pravdou a člověk s tím nemá šanci něco udělat?

Je to samozřejmě hnus, ale pokud mi to neovlivňuje život, nemám energii ani chuť to nějak řešit. Je to hloupé a špatné, ale má práce bohužel obnáší i to, že se za vás někdo může vydávat. Vždy budou lidé, kteří vás budou mít rádi, nebo vás budou nesnášet. Řešil bych to v případě, kdyby o mně někdo psal nebo šířil pomluvy.

Každý den sportujete, odmítáte fast food, nejste posedlý zveřejňováním fotek toho, co jste právě snídal. To je dnes docela neobvyklé, že?

U mě je to dané výchovou a okruhem blízkých přátel. Sociální sítě vnímám jako důležitou věc pro sebeprezentaci herce, protože existují divadla, která dosazují podle toho, jaký dosah má herec na sociálních sítích, což je strašné. Něco na instagramu sdílet vnímám jako určitou práci a upřímně mě baví si stříhat a upravovat vlastní videa. Ale je to jediná sociální síť, kde jsem, a nějaké lajky neřeším. Jsem herec, a ne nějaký influencer nebo youtuber.

V seriálu Studna jste hrál Stanislava Jelínka mladšího, jenž přežil řádění svého otce v rodinném domě ve Vonoklasech. Vzal jste si z natáčení něco pro vlastní život? Prý se nechcete nikdy ženit. Není to jeden z důsledků tohoto depresivního seriálu, že ne?

(smích) Ne, není. Ale pozor: když tady spolu mluvíme, třeba bych vysloveně neřekl, že se nikdy neožením. Myslím to tak, že když se dva lidé milují, mohou spolu žít bez papíru s úředním razítkem, které při špatných situacích může komplikovat život.

Co je vaším pracovním snem? Třeba natočit film podle vlastního scénáře pod hlavičkou vlastní produkční firmy a třeba v něm hrát i hlavní roli?

Stoprocentně, ale když už bych něco napsal, hrát bych v tom nechtěl. Pokud ano, nechtěl bych to zase režírovat. Nemám rád tuhle kumulaci funkcí. Psaní a hraní by měla být práce více lidí, je potřeba více vhledů. Kdyby práce stála jenom na mně, už by v tom chyběl určitý názor a kritika jiných lidí.

Na letošním zlínském filmovém festivalu jste se zúčastnil půlmaratonu a vyhrál štafetu. Kdy jste se začal připravovat?

To bylo vtipné. Pořadatelé se mi ozvali asi měsíc dopředu – zrovna jsem měl hodně naběháno. Pak jsem ale dvakrát po sobě onemocněl, poté bylo hodně natáčení, kdy se mi spojily tři projekty v jeden týden, takže teprve týden před půlmaratonem mi došlo, že jsem zapomněl trénovat. Výkonnostně jsem spadl dolů. Poslední dny před festivalem jsem hodně běhal a vidíte – vyplatilo se!