Památkový architekt profesor Václav Girsa se zasloužil o obnovu nejvýraznějších dominant Českého Krumlova, oblíbeného mezi domácími i zahraničními turisty. A také mnoha dalších památek. Zařadil se tak mezi nejoceňovanější české architekty na Evropské úrovni. Podle něj se za poslední dekády péče o památky zlepšila. Jeho přísná kritéria ale zůstávají neúprosná. „Některé neduhy minulého režimu se přenesly do současnosti. Přetrvávající praxe neefektivní péče o nejvýznamnější státní památky,“ popisuje Girsa.
Nedávno jste byl oceněn hejtmankou středočeského kraje za významný přínos při obnově Hrabalovy chaty v Kersku, byla tato obnova něčím specifická?
Obnova chaty byla určitě specifická, ale musím připomenout, že to nebyla jen moje zásluha. Byla to práce školní, pod mým vedením a mého asistenta Martina Čtveráka na ní pracovaly dvě studentky. Ocenění paní hejtmanky si samozřejmě vážíme. Tento typ úlohy a obdobné řešení problému však pro nás není něco neobvyklého. Záleží nám totiž na tom, aby budoucí architekti památky obnovovali se znalostí a s citem. Aby se naučili postupovat podle pravidel, chránit autenticitu památky, minimálně do ní zasahovat. Zkrátka zachovat genia loci. Bohužel se tato pravidla při památkových obnovách často nedodržují. Snažíme se vychovávat studenty tak, aby získali vztah k památkám. A má to výsledky. Naučí se správně přistupovat k památkám, což je důležité pro jejich budoucí praxi. Takto se například podařilo studentům zachránit pivovar v Buštěhradě, na který už byl vydán demoliční výměr. Studenti v rámci soutěže připravili projekt obnovy, když se s ním seznámil investor, tak nakonec od demolice ustoupil. Pivovar stojí dále a připravuje se jeho obnova.
Obdobně jsme pro Národní technické muzeum se studenty navrhovali projekt posledního, nerealizovaného domu Adolfa Loose. Odborníci vědí, že architekt Loos naskicoval studii malého domku pro dceru doktora Müllera. Projekt však zůstal jen ve skicách a s poznámkami v textu architekt popisoval své představy. My jsme se pokusili z tohoto základu dům dotvořit do podoby, jak by mohl ve skutečnosti vypadat. Postupovali jsme ve spolupráci s odborníky – paní Szadkowskou a panem Krajčím ze Studijního a dokumentačního centra Norbertov. Práce měla charakter vědecké práce i tvůrčí, která vyústila v konkrétní návrh.
Řediteli Národního technického muzea Karlu Ksandrovi, který s ideou přišel, se to líbilo natolik, že se rozhodl najít sponzory a maketu domu postavit.
To není zdaleka jediné ocenění, jste zřejmě nejoceňovanější český architekt na Evropské úrovni. Čtyři ocenění Grand Prix Obce architektů, prestižní mezinárodní ocenění Europa Nostra hned třikrát… Přesto vždy působíte velice skromně, proč?
To je dáno výchovou rodičů. Zkrátka nás vedli ke skromnosti. Když člověk něčeho dosáhne, neměl by být pyšný a nosit nos nahoře. Každý úspěch, který ho potká, by měl brát s rezervou. Aby si o sobě nezačal příliš mnoho myslet. To totiž není dobré pro jeho práci. Neúspěch je to, co člověka nabudí, dává mu energii k tomu, aby se zlepšil. Skromnost je zkrátka podle mě na místě. Samozřejmě jsme si těch ocenění vážili, mluvím v množném čísle, protože to nebyly pouze mé úspěchy, ale vždy širšího kolektivu. Snažili jsme se do soutěží jít, protože jsme chtěli ukázat, co slušného lze s památkami udělat a že se nemusí za každou cenu radikálně přebudovat. Ale abych to s tou skromností nepřeháněl, tak vás musím opravit – těch Evropských ocenění bylo pět (říká trochu pobaveně, poznámka redakce).
První Müllerova vila, pak ocenění restaurování jižní fasády českokrumlovského zámku, pak cena za komplex barokního divadla, pak za konzervaci hradu Bauska v Lotyšsku, a nakonec pak za projekt konzervace velmi autentického hradu Bečov. Ale tady bych chtěl upozornit, že jsou to ceny udělované za obnovu stavby, což znamená ocenění širšího týmu. Ve všech případech se jsme v zahraničí neudělali Česku ostudu. Snad jsme přispěli i k dobrému zvuku naší památkové péče.
Jste autorem autobiografie Postižen pamětí. Aneb život architekta, který neměl ambice, v ní to shrnujete?
Je to vzpomínková kniha, na rozdíl od obvyklé memoárové literatury kolegů architektů, dávám důraz na specifika dění v té či oné době, na atmosféru na stavbách, vzpomínám na spolupráci s kolegy, ale také na život rodiny a všechny důležité, ale jinak opomíjené souvislosti. Naopak jsem si odpustil představování výsledků práce, protože ty jsou obsaženy jinde, o našich realizacích jsme vždy hodně publikovali. Čili jsou tam jenom ukázky a zmínky o věcech, které nebyly nějak zveřejněny, anebo přibližují spíš metodu. A aby bylo zřejmé, že kvalitní obnovy nevzniknou samy, vždy vyžadují velké úsilí. Nejednou jsem se totiž setkal s názorem – restaurovat památky? No, co tam ten architekt dělá, vždyť jen dá popis do tabulek, a vše ostatní je na restaurátorech. Bohužel i architektonické veřejnosti mnohdy nedochází, že je zatím veliká porce tvůrčí práce s účastí celé řady odborníků A pro mě i mé kolegy vždy velmi zajímavá, napínavá a krásná práce.
Váš přístup k obnově Müllerovy vily (Adolf Loos), se stal vzorem pro mezinárodně uznávaný standard, v čem je rozdílná obnova novodobé vily a třeba barokního statku?
Přístup vlastně rozdílný není, jen u Müllerovy vily, významné památky moderní architektury, byl užit poprvé. Metoda je v podstatě stejná. Dobře památku poznat a pak zasahovat s rozvahou, znalostí a pietou. Je tedy jedno, jestli jde o gotický hrad, barokní statek, anebo památku moderní. Záleží samozřejmě na tom, k čemu bude daný objekt sloužit, zda bude muzeálním exponátem, nebo jestli do ní bude vložená nějaká nová funkce. Ještě jeden rozdíl tu ale je. Středověké, renesanční a barokní stavby byly vytvářeny v jednotném systému tradičního stavitelství – kámen, cihla, vápno a písek. Tradiční technologie se 1000 let stále zdokonalovaly. To poskytuje určitou výhodu v péči o starší stavební fond oproti architektuře dvacátého století, kdy se objevily nové technologie a materiály. Některé se však příliš neosvědčily, nebo záhy dokonce zanikly. Zkrátka v tom je péče o památky ze začátku moderní doby někdy docela svízelná.
Když při obnově narazíte na materiál, třeba vypínače, které se už nevyrábí, jak se postupuje?
Především se snažíme dohledat existující exempláře z jiných staveb, nebo je eventuálně vyrobit individuálně. Takto to bylo například v Müllerově vile, tam byly soubory prvků elektroinstalace a sanitární výbavy z třicátých let, řada z nich nebyla zachována. Takže se musel dohledat výrobce a potom poškozené prvky restaurovat a chybějící nahradit kopií.
Müllerova vila nyní prochází rekonstrukcí, jak vnímáte současný postup?
Na Müllerovu vilu se podívejme z okna (ateliéru ČVUT, kde probíhá rozhovor), právě prochází rekonstrukcí horní terasy. Obnova byla dokončena v roce 2000. Po 25 let se jí dostávalo velmi odpovědné péče. Zejména díky bývalé ředitelce paní Zuzaně Strnadové a jejímu týmu, byla vila celá ta léta excelentně udržovaná. V současné době probíhá dlouho připravovaná rekonstrukce terasy. Na velké ploše povrchu litého asfaltu dochází k velkým tepelným dilatacím a poruchám. Nevydržel původní materiál, ani ten z poslední obnovy před dvaceti pěti léty. Jedná se o náročnou a zodpovědně řešenou realizaci. Jinak jsem ale docela zklamán ze změny přístupu nového vedení Muzea města Prahy k světové památce. A znepokojen záměrem nabourat princip prezentace památky jako výjimečného autentického exponátu, založeného na originální výbavě. Nejsem sám, kdo vnímá současná rizika a vyjadřuje obavy z komercionalizace, z odklonu od dosavadní mimořádně citlivé a profesionální péče. Víte opustit oceňovaný koncept instalovaných interiérů památky, to by byla opravdu velká mezinárodní ostuda.
V Česku je vaše asi nejznámější dílo obnova věže a jižní průčelí Horního hradu českokrumlovského zámku. Jak to vlastně funguje, vy to navrhnete a zedníci udělají nebo musíte přiložit ruku k dílu?
Odbornost, mezioborová spolupráce širšího kolektivu a potřebný čas, jsou důležité podmínky pro kvalitní obnovu většiny památek. Nejdříve zpracovat podrobné průzkumy, samozřejmě ne vše dělá architekt. Nastoupit musí kunsthistorik, materiálový specialista, památkový statik, restaurátor a další profese. Navržené řešení se musí projednávat s památkáři. Když je schválený projekt, vybere se stavební firma a restaurátoři v potřebných specializacích. U té krumlovské věže to byl tým restaurátorů, kteří ošetřovali její vzácnou iluzivní výmalbu a podle situace doplňovali. Podmínkou úspěchu je respektovat režim náročné týmové spolupráce. Projekt sám o sobě totiž nestačí, pracuje se postupně v režimu častých kontrolních dnů, kdy se vždy upřesní parametry pro určený následující úsek. Takovému postupu se říká metoda „per partes“. Úkoly jsou upřesňovány, a jejich plnění neustále kontrolováno. Udělá se o tom zápis, připravují se vzorky. Takže já i kolega Miloslav Hanzl máme pravidelně v ruce zednickou lžíci. Předvádíme řemeslníkům, jak upravit omítku, jak bude složená, jak se bude hladit. Zedníci potom ty práce ve spolupráci s restaurátory provádějí. Docela složitý proces, na jehož konci je smysluplně obnovená památka.
Takže i jako architekt prožijete řadu dní na lešení....
Samozřejmě já, architekt Hanzl, i kolegyně Strnadová, jsme vyjížděli do terénu na naše stavby třikrát do týdne. Na lešení jsme strávili kus života. Projektovalo se v sobotu a v neděli, po večerech Opravovat památku jen z kanceláře nejde z jednoho prostého důvodu, při obnově se objevují nové nálezy, nové skutečnosti a záludnosti, skryté pozoruhodné věci. V těch situacích se musí zastavit práce, pak nálezy zdokumentovat a přizvat odborníci, kteří je zhodnotí. Zpracování každého detailu vyžaduje zkoušení a odstup. Obnova je tvůrčí proces s velkým podílem práce v přímém kontaktu s památkou.
Památkové péči se věnujete více než půl století, zažil jste období komunismu, porevoluční „divočinu“ a současnou dobu. Jak byste tato období charakterizoval?
Za minulého režimu se památky ve velkém ničily. Zanedbávala se jejich údržba. K rekonstrukci těch významných se přistoupilo, až když šlo do tuhého, když už byla památka velmi zchátralá. Stálo to veliké peníze. Navíc radikální rekonstrukce snižují autenticitu dané památky, protože příliš zchátralé prvky se musí vyměnit za nové. V historických jádrech se tehdy vybořily celé bloky hodnotných domů, jako například v Chebu. Bořily se kostely i vzácné zámky. Nezapomenu na devastaci středu kdysi krásného města Mimoně, kde zbourali na náměstí zámek i starou radnici. Opravdu strašná věc, která už nejde napravit.
Po revoluci se situace zlepšila, ale abych pravdu řekl, některé neduhy minulého režimu se přenesly do současnosti. Příliš slabá podpora státu soukromníkům, kteří vlastní památky. Přetrvávající praxe neefektivní péče o nejvýznamnější státní památky. Bez dopředu na léta naplánovaného pravidelného a předvídatelného systému přiměřených dotací. Pravidelná údržba je totiž jediná, která chrání nejen autenticitu památky ale i peněženku jejího majitele. Rozsáhlejší akce financované z Evropských fondů jsou sice záchranou těžce poškozených rozsáhlejších areálů, ale s řadou negativních důsledků. Obvyklá bolest – striktně stanovený a zpravidla příliš krátký termín, který znemožňuje dodržovat technologické limity. Proinvestovat někdy i desítky milionů v krátkém časovém úseku je problém. Neobejde se to bez ztrát, které jsou důsledkem toho, že není možné podle potřeby památky přerušit práce v zimě, když je mizerné počasí. Kvalitu péče o památky negativně ovlivňuje i současná praxe, kdy realizační firmy i projektanti nemusejí mít vůbec žádnou zkušenost s obnovou památek. Není výjimkou, že ve výběrovém řízení nasadí nižší cenu, aby zakázku získali, přitom vůbec netuší, co je čeká. Mnohdy dokonce začnou shánět odborníky v potřebných profesích, teprve až po získání zakázky.
Na druhou stranu se zvyšuje počet kvalitně opravených památek nejen v majetku obcí, státu, ale i díky soukromníkům. Z toho mám docela radost. Určitě se věci posouvají k lepšímu, ale že bychom se měli poplácávat po zádech, jací jsme pašáci, a jak pečujeme o památky bezvadně, to myslím na místě není.
Říká se, že Češi jsou národ chalupářů a k tomu mají zlaté české ručičky. A také, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly… jak si stojí chalupáři v péči o kulturní dědictví?
Za minulého režimu to byli především chalupáři, kteří se zasloužili o uchování atmosféry českého venkova a lidové architektury. Dnes ráz zástavby českého venkova ohrožuje necitlivá satelitní výstavba a lidovou architekturu některé neuvážené moderní technologie, včetně paušálního požadavku na zateplování historických budov. Naštěstí je větší procento lidí se vztahem k naší zemi, ke krajině a historickým sídlům. Objevují se krásně obnovené lidové stavby nebo transformace vesnických budov, k jejichž obnově přistupují architekti ale i investoři velmi citlivě. Drží se u nich kontext, vytváří kultivovanou symbiózu mezi starým a novým. Těchto dobrých příkladů přibývá. Na druhou stranu, podle mého úsudku, stát příliš soukromé vlastníky nepodporuje. Získání dotací je složité a ani peněz na opravu památek není příliš mnoho.
Co se týče obnov, pořádáte kurzy práce s vápennou omítkou, jsou pro památkáře a profesionální řemeslníky nebo i kutily chalupáře?
Je to určitě přes deset let, co s tímto záslužným konceptem přišla uznávaná odbornice na historické omítky doktorka Dáša Michoinová. Letní školy se uskutečnily v Českém Krumlově, v Broumově, na zámku Stekníku, v Plasích a na dalších místech. V terénu se frekventanti dozvědí něco o vlastnostech a hodnotách omítek, o tradičních technologiích, seznámí se s metodami zkoumání historických vápenných omítek. Také restaurátor předvede, jak se omítky zachraňují a restaurují. Součástí každého kurzu je samozřejmě trochu zednické praxe, osvojit si zásady jak nahazovat a povrchově upravovat vápenné omítky, jak se dělalo dřív. A kdo se kurzů účastní? To je zajímavé, protože se hlásí studenti architektury, i hotoví architekti, památkáři, vlastníci památek, ale i úředníci. Je to velmi různorodá skupina lidí. Kdo má zájem, tak se zkrátka jde umazat od malty.
Ze všech projektů, které jste dělal – je mezi nimi nějaký, jenž vám nejvíce přirostl k srdci?
Tohle je docela složitá otázka. Z návratů na stavby, kde jsme působili, jsem vždy trochu nervózní, zda tam nebude nějaké překvapení. Zda výsledek někdejšího úsilí, kterému jsme věnovali tolik energie a času, snese i s odstupem času pohled kritickým okem. Jestli mě to po letech nezklame. Přesto jsou určité akce, na něž opravdu rád vzpomínám. Ale nejenom pro výsledek obnovy, ale zkratka proto, že tam byla bezvadná parta lidí a skvělá spolupráce. Z tohoto hlediska mám jednoznačně krásné vzpomínky na Český Krumlov, na akce obnovy na státním zámku – od barokního divadla, věže Hrádku, Václavských sklepů, mincovny, celého Horního hradu až po detaily zámeckého mobiliáře. Efektivní, v kvalitě ohlídané práce, realizované postupně s výtvarnou i technologickou návazností. Prováděné s respektem k technologickým limitům a s finanční kázni. V Českém Krumlově na zámku se s námi sešli opravdu skvělí lidé, kastelán Pavel Slavko, památkář Pavel Jerie, kolegové z Českých Budějovic, výborní restaurátoři i zkušené místní stavební firmy. Opravdu rád vzpomínám také na hrad Bezděz, kterému náš atelier věnoval desítky let. A nemohu vynechat ani Müllerovu vilu, kde v souhře spolupracovali restaurátoři pod vedením Václava Mikuleho. Zde jsme si rozuměli se skvělými památkáři Pavlem Jeriem a Karlem Ksandrem. Ke zdařilému výsledku obnovy přispěla řada vynikajících odborníků, vzpomenu Marii Szadkowskou, Janu Hornekovou i Patra Krajčiho. Kolik jich dohromady bylo, určitě padesát. Vážili jsme si jak tehdejšího vedení Muzea hlavního města Prahy, tak důležité podpory architekta Jana Kasla, který byl v té době pražským primátorem.
Je současná architektura kvalitní, a našel byste mezi projekty nějaký hodný pozornosti?
Určitě se situace po revoluci velmi zlepšila, o tom není vůbec pochyb. Otevřely se nové možnosti. Víte, já ale osobně kladu důraz na to aby architektura nejen obohacovala prostředí, ale hlavně aby byla lidská a respektovala kontext. Proto nemám rád v historickém prostředí velké exhibice, bombastické a pyšné stavby. Je přeci známá věc, že kvalita architektury nezávisí na velikosti stavby. Myslím si totiž, že nejdůležitější úkol architekta je tvořit v souladu s místem. Vytvořit soulad se stávající architekturou, respektovat historii, zachovat kontext s přírodou, aby se uchovala paměť krajiny. Z tohoto hlediska je celá řada krásných příkladů architektury v malých městech nebo na vesnicích. Třeba práce ateliéru 111 v Trhových Svinech - myslím například rekonstrukci domu s dostavbou, ve které uvnitř vychází moderní prostředí vysokého standardu, ale bezvadně do daného místa sedí. Mám rád i stavby architekta Lábuse, který má cit pro kontext. Jeho projekt hotelu Karlov v Benešově považuji za přelomový. Stavby, kterých si cením, jsou sice na první pohled méně exkluzivní, ale architektonicky čisté, dobře zasazené do prostředí. Raději s pokorou než pyšně s okázalostí.
Co říkáte na výstřelky typu Top Tower – 135 metrů vysokého domu o nějž se má opírat rezavý vrak lodi, či motýl na obchodním domě Máj?
Motýl na Máji? Jestliže je takto výrazný prvek dočasný, není tam natrvalo, tak jsem trochu benevolentnější. To mě netrápí, ale umisťovat samoúčelně extravagantní objekty do prostředí, kam nepatří, tak to si myslím, že je velká chyba. Ozývají se v posledních letech z určitých kruhů hlasy, že nám v Praze chybí výškové budovy, a proto prý nejsme „světoví“. Prý ať si vezmeme příklad z Londýna a z jiných západních metropolí, které se pyšní mrakodrapy. Mě tyto názory znepokojují, protože ignorují podstatné skutečnosti. Proč poukazovat na příklad Londýna, jehož historické centrum bylo ve velké míře za války vybombardováno. Mimochodem nevznikají zde vložením nových výškových budov přímo do centra silné měřítkové disproporce? Neztratil ušlápnutý Tower důstojnosti královského hradu? A je snad krásná Florencie méně světovější, tím, že jí nezdobí věžové stavby? Nebo si někdo myslí, že Řím, bez mrakodrapů je nezajímavé, ubohé místo? Ne, tak to přeci není. Víte, ale nejde jenom o uchování krás našich historických měst, dosud mnohdy velmi intaktních. Nezapomínejme, že Čechy jsou docela malá země. Z katedrální věže sv. Víta dohlédnete až ke Sněžce, na kopce českého Středohoří, opačně až k Šumavě. Vstupovat do téhle krásné, ale choulostivé krajiny monstrózními stavbami je opravdu velký problém.
Vznikají návrhy podobně pitomých staveb s vraky lodí i ve světě nebo je to místní unikát?
Víte moc tento druh globalistní architektury nevyhledávám. Problém je v tom, že bohatý investor si žádá, aby byly jeho peníze už z dálky vidět. Architekta vyzývá, k odvaze, k neotřelosti. Aby navrhl něco natolik šokujícího, co ještě svět neviděl. Ale ono by to měl být obráceně, architekt byl měl ukázat, jak je citlivý a šetrný. Jak je schopný vytvářet příjemné prostředí pro lidi. Hovoří se o udržitelnosti, šetrnosti o potřebě snižovat materiálovou a energetickou náročnost. Jak takovéto stavby vyhoví těmto parametrům?
