Hlavní je úcta k životu a etická obroda člověka, hlásal Albert Schweitzer. Francouzský lékař, filozof, spisovatel, hudebník a nositel Nobelovy ceny za mír však nezůstával jen u slov. Byl jednou z mála světových osobností, za něž s velkou převahou hovořily činy více než slova.
Pokus tohoto kníratého muže s vlídnou tváří o celosvětově platný světonázor úcty k životu lidi fascinoval, stejně jako jeho "byznysmodel", kdy coby muž se třemi doktorskými tituly postavil a financoval pralesní nemocnici Lambaréné v africkém Gabonu většinou z honorářů za své knihy a bachovské varhanní koncerty po Evropě. "Teologicky a filozoficky vzdělaných lidí je spousta. Ale jen vzácně dokážou budovat nemocnice, shánět na to peníze, sepisovat bestsellery a hrát na varhany na světové úrovni," napsal v biografii "Albert Schweitzer (1875-1965)" německý historik Nils Ole Oermann . "Největší křesťan naší doby", jak byl Albert Schweitzer přezdíván, se narodil před 150 lety, 14. ledna 1875.
"Je jediným příslušníkem západní civilizace, který má morální vliv na naši generaci, srovnatelný s Gándhím. Rozsah jeho vlivu je ohromující díky příkladu, který dal svým vlastním životním dílem," tak ho oceňoval slavný vědec Albert Einstein. Nobelovu cenu za mír za roku 1951 obdržel zpětně až v říjnu 1953, a to za "altruismus, úctu k životu a neúnavnou humanitární práci, která pomohla uvést do života myšlenku bratrství mezi lidmi a národy".
Jeho důraz na úctu k životu byl ovlivněn zejména indickým náboženským myšlením, zejména principem nenásilí. Schweitzer to zaznamenal ve své knize Indické myšlení a jeho vývoj: "Stanovení přikázání nezabíjet a nepoškozovat je jednou z největších událostí v duchovních dějinách lidstva. Vycházejíc ze svého principu, založeného na popření světa a života, zdržení se jednání, dochází staroindické myšlení - a to je období, kdy v jiných ohledech etika příliš nepokročila - k obrovskému objevu, že etika nezná hranic."
Ludwig Philipp Albert Schweitzer, jak znělo celé jeho jméno, se narodil 14. ledna 1875 jako syn luteránského faráře v alsaském Kaysersbergu, odkud se rodina vzápětí přestěhovala do sousedního Gunsbachu. Alsasko, dlouholeté jablko sváru mezi Německem a Francií, náleželo tehdy Berlínu, a tak Schweitzer prožil dětství a mládí jako občan německé říše. Po připojení Alsaska k Francii po první světové válce získal v roce 1920 automaticky francouzské občanství. Každopádně jeho rodina se politicky vždy profilovala jako frankofilní a sám dvojjazyčně vychovaný Schweitzer později dotazy na svou národnost odbýval slovy "homo sum" (jsem člověk).
Jeho charakter, nadhled i praktičnost zformovalo podle historiků pevné názorové a územní ukotvení rodiny spolu s rozkročením nad dvěma klíčovými evropskými národy. Na gymnáziu v Mylhúzách v něm víc než sama učební látka zažehl touhu po poznání osobní příklad pedagogů. Než nastoupil podle rodinné tradice ke studiu teologie a filozofie na univerzitách ve Štrasburku, Paříži a Berlíně, započal jako talentovaný a již zkušený varhaník mistrovský kurz u Charlese-Marie Widora na pařížské konzervatoři. Nejenže se rychle stal virtuózním interpretem svého oblíbeného Johanna Sebastiana Bacha, ale osvojil si vysoce efektivní metodu učení, inspirující i nyní. Pouštěl se do pestrého spektra oborů, ale nikoli v jejich celé šíři, nýbrž vždy jen v rozsahu témat, která jej osobně zajímala. Jinými slovy, nechával se vést intuicí. To mu umožnilo být všestranným a zároveň pronikat do hloubky.
Za pouhých osm semestrů tak zvládl vystudovat paralelně teologii, filozofii a hudební teorii. Po získání doktorátů v prvních dvou oborech se stal v roce 1900 kazatelem a vikářem v kostele sv. Mikuláše ve Štrasburku. Získal soukromou docenturu (1902) a zdálo se, že Schweitzerovým osudem bude konvenční kariéra duchovního a vědce, sepisujícího studie o Novém zákoně, životě Ježíše Krista nebo mystice apoštola Pavla.
Rychle však zjistil, že mu akademická dráha nestačí, že potřebuje aktivně konat. Čím dál víc koncertoval a na Widorovu pobídku napsal životopisnou knihu o Bachovi, která měla Francouzům přiblížit dosud jim nepříliš známého skladatele (vyšla roku 1905 pod názvem "J. S. Bach, básník hudby" a působivým vysvětlením eticko-mystické podstaty Bachova díla vyvolala mohutnou vlnu zájmu o tohoto génia). Zároveň se Schweitzer úspěšně pustil do boje proti tehdejšímu trendu technicky modernizovat historické varhany.
Snaha být prospěšný a pomáhat bližním však především vyústila roku 1905 v rozhodnutí odejít na misii do Afriky. A zvolil si tu nejtěžší možnou přípravu - sedmileté studium medicíny. V roce 1912 získal Schweitzer svůj třetí doktorát a vzápětí se oženil s Helenou Bresslauovou, povoláním učitelkou a čerstvě vyškolenou zdravotní sestrou. Rok nato je oba - coby nezávislého tropického lékaře a zdravotnici - povolala Pařížská misijní společnost. Určenou lokalitou byl Gabun (dnes republika Gabon) v tehdy francouzské části afrického Konga, konkrétně misijní stanice Lambaréné.
V jazyce místního kmene Galoasů znamená slovo Lambaréné "zkusme to". Také Schweitzer vždy chápal své tamní působení jako pokus - o praktickou realizaci života podle zásad, které nechtěl jen teoreticky hlásat. Přestože byl v mnoha ohledech dítětem své doby, v uplatňování principu permanentní úcty k životu zůstává nadčasový i aktuální. "V době globalizace, specializace, individualizace, v čase celosvětových hospodářských krizí, hledání udržitelného rozvoje a narůstajícího ohrožení životního prostředí stále zaznívá volání po lidech, kteří jsou s to přesvědčivě spájet myšlení s jednáním, promýšlet svá přesvědčení v celosvětových souvislostech a tak jimi žít," zdůraznil historik Oermann.
Jak byly africké začátky těžké, to Schweitzer podrobně popsal v roce 1921 v knize Mezi vodou a pralesem. V dusivém podnebí rovníkového deštného pralesa, na území bez ústřední správy musel svou nemocnici vybudovat od nuly. A hned od počátku se do ní hrnuli domorodí pacienti s uskřinutými kýlami, kožními vředy, elefantiázou, leprou, spavou nemocí, malárií, úplavicí a dalšími tropickými chorobami. A brzy si svého lékaře oblíbili: začali mu říkat "náš bílý Oranga", což znamená "muž fetiš" čili modla.
Přestože Schweitzerova lambarénská odysea měla řadu přestávek (francouzské zajetí za první světové války, několik přednáškových a koncertních cest po Evropě i USA, narození jediné dcery Rheny, přebírání významných cen a čestných doktorátů, mimo jiné i od pražské univerzity v roce 1928), vždy se do své čím dál vybavenější a úspěšnější africké nemocnice vracel.
V Lambaréné také 4. září 1965 - při svém celkově čtrnáctém pobytu - jako devadesátiletý zemřel a byl pohřben vedle své ženy Heleny.
