Honza Dědek: Úspěch Kozuba nebyla moje zásluha
Jan Kraus nedávno oslavil dvacáté výročí své show…
Ale vypadá dobře na to, jak je starej, ne (smích)?
To rozhodně! Ale dotaz měl znít, jestli i ty máš obdobnou metu?
No pozor, já se těším, až budeme slavit půl století! Už mám připravený scénář a bude to bomba (smích). Ale vážně. My jsme začali v roce 2011, takže v lednu 2026 to bude 15 let, co fungujeme. Jan Kraus není zase o tolik let napřed, akorát je od začátku v televizi.
Jste si vzájemně konkurenty?
Co se týče hostů, určitě ano. To znamená, že když je nějaká exponovaná premiéra, samozřejmě se řeší, kdo, kam a kdy půjde, ale to je i s Karlem Šípem.
Funguje to na principu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“?
Myslím, že to tak funguje, a většinou když jde člověk do jedné talk show, nejde ve stejném období do druhé. Vím, že třeba u Karla Šípa to tak je. Když si po-zvou hosta, rovnou mu říkají, že by bylo dobré, aby předtím nebyl v jiných talk show. Ale není to pod smlouvou, tudíž s tím nemůžou nic dělat. Je to vlastně na hostovi, jestli to dodrží.
Jak dlouho dopředu plánuješ, kdo kdy přijde?
Zhruba půl roku předem. Teď dávám dohromady jaro. Včera jsme podepsali termíny se Švandovým divadlem a od toho se můžu odpíchnout.
Hlásí se osobnosti samy, když je teď tvůj pořad v televizi?
Ono je to možná naopak. Mám z některých lidí pocit, že dřív to bylo snazší. Jak jsme se znali, protože jsem pracoval jako novinář, přišli jakože z kamarádství. Dávali jsme to jen na YouTube a hosté to brali tak, že to v podstatě nikdo neuvidí. Měli jsme řadu rozhovorů na YouTube, které by se pro televizi v životě nenatočily. Tam byl častý argument, že v televizi by to viděla jejich babička, ale YouTube že si pustit neumí. Proto tam hosté byli mnohem otevřenější, přitom paradoxní je, že některá videa měla sledovanost třeba pět milionů! To se v televizi nikdy nemůže stát.
Vím, že jedním z takových je Jiří Lábus. Do televize nechce, ale do divadla přijde rád.
Lábus je úplná výjimka. Byl u mě dvakrát, ale nikdy se to nesmělo točit, takže to nenajdete ani na YouTube. Přišel jako třetí host a musela se vypnout kamera, to byla jeho podmínka. Ale řekl to dopředu a já jsem se nemohl zlobit. Zkrátka bylo to pro lidi v tu chvíli v tom divadle, ať se pobaví.
Víš, proč tak urputně trvá na tom, že ho nesmíte točit?
On řekl, že se mu do některých televizních talk show nechce, a proto nepůjde do žádné, aby byl ke všem fér. Má pocit, že kdyby povolil jednou, mohli by argumentovat, že už byl u mě. Je to extrémně slušný člověk.
Je někdo, kdo k tobě nechce jít vůbec?
Ježišmarjá, tolik času nemáš, abych ti všechny vyjmenoval! Lukáš Vaculík, Pavel Kříž, Petr Nárožný, Simona Stašová, Standa Majer, Jarda Plesl, Jan Hartl, František Němec, Jaromír Dulava. Ale myslím, že zrovna tihle lidé nebyli u nikoho.
Jaromír Dulava? To mě překvapuje…
Tak si s ním zkus dohledat nějaký rozhovor! Myslím, že existuje snad jen jeden, a to ještě k nějakému jeho životnímu výročí v Divadelních novinách. Ale já to chápu. Zkrátka jsou typy lidí, kteří to odmítají. Mají pocit, že to je formát, kde musejí být zábavní, i když to není pravda, ale zkrátka necítí se na to.
Stihl jsi Karla Gotta? Nevybavuji si, že bych ho u tebe viděla.
Máš pravdu, nebyl u mě. Chodil jenom ke Karlu Šípovi, ani u Krause nikdy nebyl. Ono je to kolikrát o známostech, mně taky říkají: „Známe se dlouho, tak já přijdu.“ To je normální.
A když celebritu nemáš, vytvoříš si ji. Respektive z neznámého herce uděláš během dvaceti minut hvězdu.
Vím, na co narážíš. Štěpán Kozub. Ale já pořád říkám, že úspěch Kozuba nebyla moje zásluha. To bylo jenom o tom, že mi se strašně líbilo Skoro na mizině a že jsem byl akorát první, kdo mu tady z těch tří talk show zavolal. On by stejně explodoval, ten jeho obrovský talent a vypravěčské schopnosti by se odhalily i u Krause nebo Šípa. Vlastně to nebylo jestli, ale kdy. Šlo to samo.
A byl naopak někdo, u koho ses jako moderátor nadřel?
Jo, když mi jako host přišel Jan Kraus. Naštěstí to nikde není natočené, bylo to jen pro lidi v divadle. Pamatuju si to přesně, bylo to v červnu 2011, točili jsme jednou měsíčně, a tehdy jsme se stěhovali z Violy do Malostranské besedy, takže to byl pátý díl. Všichni mi předhazovali takové to: „Na co si tady hraješ, na nového Krause?“ A tak jsem si řekl, že si ho pozvu. Předtím jsme dělali rozhovor snad do Reflexu a uvolil se přijít. Tehdy jsem tam udělal snad všechny chyby, co moderátor může udělat. Třeba že ho dáš jako prvního. On se zákonitě začal nudit a tak dále… Ale na druhou stranu – právě to byla nejlepší škola. Tihle lidi tě posouvají dál, tam se učíš. Ne když někdo přijde a celé to oddře za tebe, protože sype jednu historku za druhou.
Dostáváš befelem, na co se máš nebo nesmíš zeptat?
Jasně, to se občas stává. Někdy přijdou a na rovinu řeknou: „Honzo, domlouvali jsme se před třemi měsíci, to jsem ještě byla s Frantou, ale teď se rozcházíme, vím, že se s Frantou znáš, já jenom, můžeš se na něj nezeptat, protože jsem ještě v háji a já vlastně nevím, co bych ti k tomu řekla?“ Samozřejmě že jim vyjdu vstříc a tomu tématu se vyhnu.
Nebylo něco takového u Lucie Vondráčkové, když se rozváděla s Tomášem Plekancem?
No vidíš, Lucka je přesně ten příklad. Přišla a řekla mi: „Já o tom nechci mluvit, probíhá rozvodové řízení, jsou tam děti.“ OK, taky jsem se rozváděl, naprosto tomu rozumím. A potom nejčastější téma, o kterém nechtějí mluvit, je politika. Každý druhý ti řekne, že se nechce bavit o politice, ale to mě na druhou stranu snad nikdy ani nenapadlo.
Matně si vzpomínám, že ti kdysi manažer Ewy Farné dal ultimátum, že Ewa přijde pouze pod podmínkou, že se nebudeš ptát na její děti a manžela, a přitom o manželovi sama začala mluvit, sotva dosedla na gauč…
… ale to jsou ti manažeři! Stejné je to i u světově proslulých hvězd. Nebudete se ptát na to, na to, na to. Pak přijdu a řeknu: „Nesmím se vás ptát na to a na to.“ A ta hvězda odpoví: „Proč ne?“ Ve skutečnosti s tím vůbec nemá problém. Manažeři jsou ale placení za to, aby je chránili, a tak se radši chtějí vyvarovat problémů.
Když už je řeč o světových hvězdách, kterého rozhovoru si nejvíc vážíš?
Hodně hlubokou stopu ve mně zanechal, a pravda, to bylo jen po telefonu, rozhovor s Paulem McCartneym. To jsem si pak šel dát dolů do baru panáka. Když se na druhém konci telefonu ozve charakteristický hlas Paula McCartneyho, to je splněný sen. Nebo Roger Waters z Pink Floyd, Mick Jagger s Richardsem, ZZ Top…
O komentování přímého přenosu udělování cen Grammy jsi také snil?
To se nějak stalo. Ale popravdě, já už to nedělám, už to skončilo. My jsme na tom pracovali s Danou Hábovou asi sedm nebo osm let po sobě. Vždycky se vysílalo z Brna, přenos začal v jednu ráno a jeli jsme kontinuálně až do čtvrt na šest. Jenže pak nám jeden rok nezavolali. Přestalo se to vysílat. Dodnes nám nikdo neřekl: „Pardon, nemáme práva, nekoupili jsme je, a tak to nebude.“ Jednoduše už se neozvali.
U muziky jsi ale zůstal, a to dokonce aktivně. Představíš nám svoji novou kapelu Leccos?
Rád, přestože žádný velký hudebník nejsem. Jsem z generace, kdy se vždycky brnkalo u ohňů, na táborech, na vandrech, a tak jsem se to zkusil naučit taky. Přiznávám, že hraju mizerně, ale zase jsem měl možnost oslovit ke spolupráci Honzu Steins-dörfera a Lukáše Pavlíka z Chinaski, kteří jsou úplně geniální. Mám výhodu, že zvednu telefon a řeknu Xindlovi X: „Hele, vymysli mi nějakou písničku.“ A on ji vymyslí. Dělám to pro radost. Někdo chodí po večerech hrát basket nebo florbal, my si brnkáme. Když se nám podaří udělat koncert, bude to pecka.
Kapelu tvoříš ty, Honza Hlaváč a mladá krásná zpěvačka Leticie Krotká. Kde jsi ji objevil?
Leticii mi dohodil dirigent Martin Šanda, který mi na ni dal telefon a řekl: „Ví o tobě, že jí zavoláš, zbytek je na tobě.“ Dali jsme si kafe a řekli si, že to spolu zkusíme. Jsem z ní nadšený!
Jaké jsou vaše ambice? Kam to chcete dotáhnout?
Teď jsme vydali první dva klipy. Minimálně bychom to chtěli dotáhnout k dalšímu klipu a k další písni. Uvidíme. Dneska je strašná výhoda, že není potřeba gramofirma. Stačí oslovit kamarády a dát dohromady peníze. My máme štěstí, že i jako začínající kapela můžeme do klipu oslovit Františka Prachaře nebo Maxe Dolanského. Věřím, že kdybych poprosil i zavedené herce, že by do toho šli.
Bez váhání! Nezapomeň, že jsi nedávno natáčel novou znělku k 7 pádům a spousta osobností ti tam přišla bez nároku na honorář.
To je pravda. Dostali za to akorát flašku. Jsem hrozně rád, že se to povedlo.
Strašně mě baví psaní scénářů ke klipům a celkově ta spolupráce s talentovanými lidmi. Jsem podprůměrný muzikant, ale užívám si říkat: „Kluci, hej, vidím to takhle, ten text bude o tomhle a sem by se hodily smyčce (smích).“
Máš představu, jaký budete hrát styl a kdo má být vaše cílová skupina?
My si zatím hrajeme s videoklipy a nevidíme, koho to oslovilo. Kdo má zájem, ať jde na YouTube a tam si to pustí. Kdo ne, tak ne. Zrovna dnes jsem četl nějaké strašné číslo, kolik muziky je každou vteřinu nahráno na Spotify. Nepřeberné množství! My se hudbou bavíme, a když se někdo bude bavit s námi, budu jenom rád.
