Honza Musil: Nebezpečné vztahy mě pořád nesmírně baví

Honzo, není tajemstvím, že jste měl na TV BARRANDOV pauzu. V roce 2021 jste skončil a v roce 2023 zase začal natáčet. Váhal jste dlouho vstoupit podruhé do stejné řeky?

Ani ne, protože já jsem se vrátil paradoxně ještě za Soukupa, který mě o to poprosil a omluvil se. Kývnul jsem, protože zaprvé BARRANDOV je moje srdcovka a zadruhé jsem tam toho prožil docela dost, i co se týče vzletů a pádů. Nám se tehdy ohromně dařilo. To jsou ty nejhezčí roky, z 5% sledovanosti nám to vyskočilo na… ono se říká 11 %, ale bylo to skoro 13 %. Kdyby nebylo toho pána, který pak začal dělat všechny pořady sám, i dnes by to bylo hrozně fajn. My jsme tehdy dokonce šlapali na paty Primě!

Myslíte si, že to půjde vrátit?

Naděje umírá poslední. Ale pravda je, že tenkrát byla jiná doba. Teď to mají noví vlastníci BARRANDOVA daleko těžší, protože televize, jak ji Honza Čermák s Andreou Geyer převzali, byla v příšerném stavu. Oni tu stanici museli ne nastartovat, ale kompletně restartovat. Řekl bych, že se jim to povedlo a že se jim daří, i když to ještě bude běh na dlouhou trať.

Proč myslíte?

Doba se změnila. Televize fungují, jak fungují, ale na druhou stranu si nemusíme nalhávat, že všichni mají peníze na Maxe, Oneplay nebo Netflix. Sledovanost jako taková je už úplně někde jinde. Asi je to důležité pro agentury, které prodávají reklamu, ale z mého pohledu je důležitější zaujmout diváka a mít dobrou cílovku. Lidi nad 70 let, jak se neustále prodlužuje délka dožití, jsou stále kupní síla a je to tak správně. Já to vidím sám u sebe na sociálních sítích, že běžně nakupují lidé 55+ a nakupují svým dětem nebo sami sobě. Mladí moc nemají za co nakupovat.

Když se vrátíme k pořadům, na čem aktuálně pracujete?

Do konce června jsme točili nové díly Jak to dopadlo!?, které jsou vlastně pokračováním starých příběhů, o které si diváci řekli. Teď se koketuje s myšlenkou, snad to můžu říct, že se zase začnou dělat nové Nebezpečné vztahy.

Tak to je překvapení! Pořád vás to baví?

Věřte tomu nebo ne, ale hrozně. Je to pro mě smysluplnější než Jak to dopadlo!?, protože Jak to dopadlo!? je sice hrozně fajn, ale z tvůrčího hlediska – nakonec vy víte, jak to funguje –, když si člověk musí znovu poslechnout celý díl toho, co je třeba už několik let staré, vzpomínat a hledat tu linii, jak to je dál, aby to bylo zajímavé pro diváka, najít tu dotyčnou osobu, která bude stěžejní, to je dost náročné, a přitom dotáčíte jenom pár minut. Naopak Nebezpečné vztahy se vyvíjejí. Říká se, že každý příběh je stejný, jen má různé modifikace. Nevěra, podraz a tak dále. A já si myslím, že jak jde dopředu doba, tak je teď bohužel čím dál víc podvodníků a zlodějů. Mám zkušenost, že největší hrozbou pro staré lidi je jejich vlastní rodina. Zneužívání důvěřivosti seniorů, to je snad to nejhorší. Koneckonců to vidíme všichni. Někde vidíme, že je raněný voják, a pošleme mu dva miliony z úspor. To je to, co bych chtěl v nových Nebezpečných vztazích řešit. Abychom hledali příběhy, které divákům budou zároveň návodem na to, aby sami nenaletěli. Ať už někomu na internetu, nebo že uvidí nějakou známou osobnost, že údajně doporučuje nějaké investice, a nenechají se napálit, což se nedávno stalo v případě Terezy Pergnerové.

To bylo hodně smutné.

Je to furt dokolečka, já bych o tom mohl vyprávět. Když promazávám zprávy z Facebooku, každý den tam mám čtyři až pět lidí, kteří mají nějaké podezřelé sbírky nebo podvody. Zloději zacházejí tak daleko, že i já si sám říkám, že kdyby mi bylo sedmdesát, tak že jim snad taky naletím.

A proč neuděláte pořad jen na toto téma?

Což o to, mě by to bavilo, jenže jak vymyslet pořad tak, aby byl zajímavý? Řeknu to hloupě, ale autentičtí lidé, kterým se něco takového stalo, nikdy do televize nepřijdou, protože se stydí, že se nechali napálit – a já to chápu. Pokud by mluvil komparzista, nebylo by to zase důvěryhodné. Nicméně ano, souhlasím, chtělo by to, aby všechny televize šířily osvětu.

Co se týče charity, na YouTube máte pořad s názvem Nová naděje. Točíte pořád nové díly, nebo jste to už ukončil?

To pořád frčí. Děláme to čtyři roky a máme hotových už skoro sto příběhů. Ale je pravda, že jsem si teď dal půl roku pauzu. Poprosil jsem kluky, mého Jakuba a toho druhého Jakuba, se kterým jezdíme, protože jsem z toho fakt vyšťavenej. Ono vás v rámci toho pořadu štve úplně všechno. Jak fungují pojišťovny, i když na druhé straně je zase chápu, protože pomůžete jednomu, komu dáte třeba 150 milionů, a hned to samé chce dalších 50 lidí. A nejde to, protože systém na to nemá. Mělo by se s tím určitě něco dělat a mělo by se to dělat ve spojitosti s politikou, vládou a tak dále. Mě to neskutečně štve, že musí existovat týmy lidí, aby poukázaly na zlomek toho, co se děje, protože to je fakt jen zlomek lidí, kteří pomoc nutně potřebují. My si vybereme jeden příběh z tisíce a neptejte se mě, prosím, na klíč. Ten klíč je strašně temný, vždycky musíme zvažovat všechna pro a proti. Proč jet tam a proč nejet vedle. Ale Novou naději hodláme dělat dál a musím říct, že jsem za to moc rád, že jsem to vymyslel.

Jak vás tak poslouchám, pořád pracujete. Máte vůbec čas na odpočinek?

No jasně, na naší farmičce! Máme doma spoustu zvířat, teď se chystáme ještě na to, že od léta chceme svoje ovečky, slepičky, husy, kačeny a tak dále. A i to je nějaká práce. Oni potřebují dobudovat své zázemí. Když se na to člověk připravuje a když si v tom udělá fakt nějakou logiku, ano, musí se vstávat už v pět ráno, ale my to milujeme. Spousta lidí vždycky říká: „V létě je to pohoda.“ Ale ne! V zimě je to pohoda, v létě to vůbec není pohoda, protože v létě člověk musí zvířátka poctivě točit venkovním a vnitřním prostorem, aby si odpočinula. Dávat pozor na sluníčko, hlídat, jestli se neblíží bouřka, protože teď jsou ty bouřky strašný. My jsme fakt takoví, že když víme, že má přijít bouřka, snažíme se zvířata okamžitě schovat a uklidit, aby byla v suchu.

Takže z vás se stal farmář?

Stal se ze mě vesničan v pravém slova smyslu a já jsem za to strašně rád, protože to má tu druhou stránku, a nemyslím to vůbec zle, že když přijedu domů, vylezu z auta, zaklapnu bránu a mlha přede mnou, mlha za mnou. Nikoho nevidím, nikoho neslyším, telefony nezvedám. Je to -super.

Řadu let podporujete neziskovou organizaci Farma Naděje, kde pomáhají týraným zvířatům zachráněným z nevyhovujících podmínek velkochovů, malochovů či jatek. Jste s nimi v kontaktu?

Rozhodně, je to moje srdcovka. Jsou už strašně velcí a pořád se rozrůstají. Neustále přikupují půdu, protože zvířat, co potřebují pomoc, přibývá. Já je obdivuju, protože to dělají ve strašně malém počtu lidí. Samozřejmě je velká solidarita lidí, kteří tam jezdí pomáhat, a je to z jejich strany neuvěřitelná oběť. Ale takových farem je spoustu, teď se na nás obrátila paní někde od Hradce Králové, která zachraňuje zvířata, seč může. Jenže poplatit kravíny, aby to dali aspoň do nějaké suché podoby, to jsou miliony korun, které nemají.

Jestli není čas vymyslet další projekt, kde by se na to vybraly peníze… (smích)

Snažíme se, co nám síly stačí. I Novou naději jsme rozšířili o okruh zvířátek, protože si říkáme, že taky zvířata potřebují pomoct. Natáčeli jsme i Běh pro útulky. Petr, který celý projekt založil, dělá pro 150 útulků v celé republice. To je strašně velké číslo. Lidi by měli být zodpovědní, měli by kastrovat kočičky a nemnožit pejsky, jenže jsme sobci, myslíme na sebe. Množíme, máme štěňátka, někdo se tím dokonce živí, což je hrůza. Ještě pochopím, když má někdo fenečku a třeba jednou chce mít štěňata, budiž, ale u slov chovatelská stanice vždycky vidím rudě. Ať se na mě nikdo nezlobí.