Jako člen představenstva Asociace producentů v audiovizi (APA) a evropské organizace CEPI, která se mimo jiné podílí na tvorbě evropské audiovizuální legislativy, považuji za důležité reagovat na některé výroky členů Rady České televize. Zazněla v nich vážná pochybnost o smyslu a bezpečnosti spolupráce veřejnoprávní televize s nezávislými producenty, včetně náznaků o možné ztrátě kreativní kontroly či o riziku klientelismu. Vzhledem k tomu, že tato tvrzení zaznívají v rámci veřejně sledovaného procesu volby generálního ředitele a jsou dále přebírána některými médii, považuji za nutné uvést věci na pravou míru.
Spolupráce veřejnoprávního vysílatele s nezávislými producenty není výjimkou, ale běžnou evropskou praxí, která se opírá jak o dlouhodobě osvědčené modely, tak o samotnou legislativu Evropské unie. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách (AVMSD) výslovně ukládá veřejným vysílatelům povinnost vyčleňovat významnou část svého rozpočtu na pořady vznikající v nezávislém sektoru. Cílem je zajistit programovou rozmanitost, pluralitu hlasů i otevřený přístup na trh pro nové talenty. Tento princip je hluboce zakořeněn v mediálních modelech demokratických států.
Například britská BBC každoročně investuje stovky milionů liber do pořadů vyráběných externě, přičemž nezávislé produkce tvoří stabilně více než polovinu její dramatické, dokumentární i dětské tvorby. Channel 4, která je ze zákona zcela bez vlastní výroby, funguje výhradně jako platforma pro nezávislé producenty. Podobný model funguje ve veřejnoprávních televizích ve Švédsku, Dánsku, Německu, Nizozemsku či Francii, ať už formou povinných kvót, nebo systémem výběrových výzev.
Spolupráce s nezávislými producenty umožňuje veřejnoprávní televizi plnit její roli kurátora obsahu – tedy vybírat a dramaturgicky zastřešovat to nejzajímavější, co vzniká v tvůrčím prostředí, bez nutnosti vše produkovat „na klíč“ interně. Tento model je nejen efektivnější z hlediska nákladů, ale především zajišťuje větší míru tvůrčí konkurence, různorodosti a technologické flexibility. Naopak uzavřená interní výroba bez alternativy může vést ke stagnaci a tzv. redakčnímu klientelismu, kdy se s projekty rotují stále stejní autoři a témata.
Kromě toho má zapojení nezávislých producentů ještě jeden zásadní přínos: umožňuje vícezdrojové financování. Evropské seriály i filmová tvorba jsou dnes standardně kofinancovány z více stran – zapojují se domácí a evropské fondy, pobídky, investice nebo zálohy od distributorů a platforem, případně dochází k mezinárodním koprodukcím s jinými vysílateli. Tento model nejen šetří prostředky veřejného vysílatele, ale zároveň zvyšuje kvalitu a dosah výsledného díla. Otevírá cestu k ambicióznější tvorbě, kterou by veřejnoprávní televize nikdy sama v plném rozsahu neunesla.
Je důležité připomenout, že také nový český zákon o audiovizi, přijatý po dvouletém odborném procesu a se širokou politickou podporou, výslovně otevírá systém veřejné podpory i pro televizní tvorbu nezávislých producentů. Reaguje tak na evropské trendy a potřebu posílit kvalitu i konkurenceschopnost české audiovize. Obavy z toho, že spolupráce s nezávislými producenty oslabuje kontrolu televize nad obsahem, neodpovídají realitě. Naopak – při správně nastaveném systému výběru, smluvní odpovědnosti a dramaturgickém vedení je vztah s externími producenty nástrojem profesionálního řízení, nikoli rizikem.
Namísto zpochybňování osvědčeného evropského modelu bychom měli hledět vpřed a rozvíjet jej i v České republice – v zájmu veřejnosti, kvality tvorby i udržitelnosti celého systému veřejné služby.
Filip Bobiňski
člen představenstva Asociace producentů v audiovizi (APA) a evropské organizace CEPI
23/6/2025
