Jan Edge Černý: Učím lidi nebýt snadnou obětí

Sledoval jsem na pražském Střížkově jeden z vašich tréninků pro dospělé. Úvodem na zahřátí ostrá půlhodinová rozcvička, pak neustálé opakování obrany proti škrcení, úderu pěstí, protiútoku nožem a tak dále. A také hodně vysvětlování, jak se chovat na ulici. Je krav maga vůbec sport?

Není. Mezi bojovým sportem, bojovým uměním a tím, co děláme my – tedy krav maga –, je obrovský rozdíl. Krav maga je sebeobranný a hlavně taktický systém. Nejde jen o to, naučit někoho mlátit, ale i o to, aby člověk dokázal v širším spektru vnímat své okolí, být v ději situace. Musí se naučit vypozorovat hrozící nebezpečí a snažit se mu vyhnout. Jde tedy o takzvaný management osobní bezpečnosti.

To zní dost odborně. Co si pod tím představit?

Je to naprosto jednoduché: jdu po chodníku a před sebou vidím někoho divného. Přejdu proto na druhou stranu ulice, čímž se vyhnu potenciálně rizikové situaci. To je základ, který učíme lidi z civilního sektoru, děti i dospělé. Dětem vštěpujeme, jak předejít problému, tedy že se mají vyhnout skupince podezřelých lidí, byť si tím třeba prodlouží cestu domů. Naučí se zároveň, že by měly zvednout telefon a zavolat rodičům, že mají zpoždění. Je nutné být v ději, soustředěný, to znamená vnímat své okolí. A ne na ulici koukat do mobilu nebo mít na uších sluchátka.

Předpokládám, že se tím sám řídíte…

Jednoznačně. A myslím si, že se tím vždy po určité době začnou řídit všichni moji studenti. Kladu důraz i na zdánlivé maličkosti. Například aby se, když jdou večer domů unaveni z práce, dříve, než strčí klíč do zámku vchodových dveří, rozhlédli, jestli za nimi nejde někdo, kdo by se za nimi vtlačil do dveří. Na tohle by si měly dávat pozor zejména ženy. Bohužel totiž známe případy, kdy násilník sledoval oběť, kterou si předtím vyhlédl, od zastávky právě až ke dveřím, počkal si, až odemkne, protáhl se za ní do domu a teprve tam ji napadl.

Nemyslím to zle, ale nehrozí, že pokud budu neustále zkoumat okolí a očekávat hrozbu, odvezou mě za chvíli se stihomamem?

Rozumím. Někdo si možná pomyslí, že takhle se vlastně nedá na ulici existovat. Dá, a to naprosto běžně a pohodlně. Vůbec nechci říct, že by čtenáři tohoto rozhovoru měli neustále skenovat okolí. Stačí vědět a vnímat, jestli za nimi někdo jde. Věřte mi, že kdyby lidé dodržovali alespoň toto minimum, spousta z nich si mohla v minulosti ušetřit řadu naprosto zbytečných problémů. Další věcí bezpečného chování je naučit se, jak nebýt takzvanou snadnou obětí. Už tím, jak se pohybujeme, jak chodíme, jak komunikujeme – ať už verbálně, či neverbálně –, totiž projevujeme určité znaky.

Jaké znaky má snadná oběť?

Raději bych chtěl, aby se každý ze čtenářů zamyslel, jak snadnou obětí nebýt. To znamená nechodit shrbený, nekoukat na ulici do mobilu, pozorně vnímat okolí, nevyhýbat se očnímu kontaktu, také sladit řeč těla s verbální komunikací…

Neuhýbat očima?

Ano. Neuhýbat očima. Klopení zraku je do jisté míry považováno za jasnou známku snadné oběti. Pokud na vás někdo například upřeně zírá v MHD způsobem, který je vám nepříjemný, tedy výhružně, vyzývavě a podobně, neuhýbejte očima, běžte třeba blíž ke kabině řidiče a každopádně na příští zastávce vystupte.

Moment, co tomu řekne student krav maga, který se chce naučit účinně bránit, ale na tréninku se dozví, že nejlepší je zmizet? Navíc takový ústup může v sobě těžko duševně zpracovávat, jde přece jen o určité ponížení, nebo ne?

Vše je o nastavení vlastního ega. Ano, můžete si říci, že kvůli nějakým „blbečkům“ nebudete vystupovat z autobusu nebo se jim nehodláte na chodníku obloukem vyhýbat, ale přesně tím byste se měl v rámci bezpečného chování řídit. Chci mimochodem upozornit na jednu nesmírně podceňovanou věc, kterou je intuice. Zejména ženy mají obrovský dar jakéhosi vnitřního hlasu, jenž jim napovídá, že je něco špatně, že hrozí nějaké nebezpečí. Opět dám příklad: chce s vámi třeba do výtahu nastoupit někdo, z něhož nemáte dobrý pocit. Pokud intuice něco říká, nedumejte a nepřemýšlejte nad tím, jestli to tak je. Dejte na ni a řiďte se jí!

Dejme tomu, že se na chodníku neuhnu a dotyčný do mě vrazí jednoznačně s cílem provokovat. Jak se zachovat?

Je to stále o egu. Moji studenti vědí, že není nutné si něco dokazovat. Cílem je naopak problém deeskalovat, aby k ničemu nedošlo. Můžete se omluvit, že jste do něho vrazil neúmyslně vy, nebo vytvořit takzvaný zástupný problém. Dotyčný se na vás oboří a začne nadávat. Odpovíte: „Promiňte, jsem zamyšlený, -umřel mi pes.“ Rázem dojde ke změně situace. Odborná literatura v rámci sebeobrany to označuje jako opičí tanec. Na tanec musejí být dva, že? Když jeden tanečník odmítne tančit, situace nemůže eskalovat. Opakuji: snažíme se problémy ihned v zárodcích deeskalovat, uklidňovat nebo se jim vyhnout.

Někdy to ale nemusí vyjít. Je tedy nejlepší sebeobranou útěk?

To jde ruku v ruce s tím, o čem se tu bavíme. Součástí taktiky je i to, že utečeme, že nebudeme v místě konfliktu. Nemusíme to vždy nazývat útěkem, ale třeba rozumným vyhnutím se problému.

Jak poznám, že agresorovi jde skutečně o konflikt?

Existují určité známky – verbální i neverbální – a na trénincích je zdůrazňujeme. Je to například svalové napětí, zatínání rukou v pěst, naklánění se dopředu nebo vystrkování hrudníku. To je v rámci opičích tanců dost standardní. V rámci managementu osobní bezpečnosti máte nastavenou časovou osu, kdy se snažíte vyhnout problému. Nešlo to, problém přišel a začal se vyvíjet. Snažíte se ho deeskalovat, ale bez úspěchu. Přesouváte se tedy do slovní sebeobrany, kdy dotyčného jasně direktivně řídíte: „Vypadni, najdi si někoho jiného.“ Když ani to nestačí, musíte v určitou chvíli zvážit preventivní protiútok. A ten se samozřejmě liší na základě toho, kde jste, jaké je hrozící nebezpečí, kolik je útočníků, zda vás někdo doprovází, koho budete potřebovat chránit a tak dále. V sebeobraně je nepřeberné množství proměnných.

Vaši studenti trénují sebeobranu, ale stále je to jen trénink. Realita na ulici bude zřejmě úplně jiná. Jak vysoké je riziko „zamrznutí“, kdy sebevíce trénovaného člověka ochromí v reálné situaci emoce a šok?

Dochází k tomu neuvěřitelně často. Odbourat to lze pravidelným tréninkem až drilem. Tím, jak se zdokonalujete, jak automatizujete -pohyby, reakce a dovednosti, jste pak v reálné situaci schopen -reagovat na nevědomé úrovni, a to i díky svalové paměti, aniž byste usilovně přemýšlel, jestli na vás útočí pravá ruka, levá ruka a podobně. Hrozba zpravidla přichází v situacích, kdy to nejméně čekáte. Máte starosti, přemýšlíte nad něčím a najednou to musíte řešit. Pomůže pravidelný trénink a opakování.

Jak dlouho trvá, než se začátečník dostane do takové formy, aby se uměl alespoň zčásti ochránit?

Krav maga vychází z přirozených reakcí a z pohybových vzorců, které jsou nám nějakým způsobem blízké nebo přirozené. Samozřejmě jako u všeho je to individuální, každý se učí jinak rychle, ale v obecné rovině jsou tři až šest měsíců naprosté minimum, aby člověk dokázal nějakým způsobem na hrozby reagovat. Od klientů mám však poznatek, že oni sami cítí obrovský posun, jistotu a vyšší sebedůvěru. Promítá se to i do jejich chůze. Sice třeba ještě nevědí, jak problém vyřešit, ale už jen způsob, jakým se na ulici pohybujete, může potenciální agresory varovat, že nebudete snadná oběť. To většinu agresorů odradí. Logicky: kdo se chce pořádně poprat a dopřát si rovnocenný boj, jde do nějakého gymu a začne dělat bojový sport, kdežto agresor na ulici rovnocenný boj v žádném případě nehledá, naopak sleduje kolemjdoucí a hledá někoho slabého, kdo bude snadným cílem.

Kdo jsou vaši studenti?

Celé spektrum lidí. Děti od čtyř let, u nichž jde spíše o rozvíjení pohybových vzorců a také dovedností, třeba aby v případě, že se ztratí, vůbec věděly, co dělat a koho požádat o pomoc. Pak teenageři, kteří se učí řešit jak problémy s vrstevníky ve škole, tak případné potíže někde na ulici. Dále dospělí. Sportovci i ti, kdo nejsou sportovně založení. Mám i studenty po šedesátce. Fyzická -náročnost je samozřejmě přizpůsobena věku a zdravotnímu stavu. Každopádně cvičit u nás může každý.

Může se systém krav maga úspěšně učit vysloveně pacifisticky založený člověk, nebo je nutné mít v sobě přece jenom nějakou dávku agresivity?

Myslím, že se k nám do kurzů hlásí především zmínění pacifisté. Na začátku výukového semestru často vidím, že někteří lidé mají jistý ostych opravdu naplno udeřit do takzvané lapy neboli odražeče, na níž se trénují údery a kopy. Mají strach do ní pořádně praštit, protože se bojí, že ublíží parťákovi, jenž lapu drží.

Mimochodem, má vůbec třeba padesátikilová křehká žena – byť trénovaná – šanci obstát proti stokilovému vazounovi?

Určitě má. Zaprvé by k takovému střetu vůbec nemělo dojít. V rámci skenování a odhadování nebezpečí musí každý absolvent kurzů krav maga zohlednit, že když potenciální agresor váží o třicet kilo víc než já, hrozí velké nebezpečí. Zejména v boji na zemi, kde hraje váha obrovskou roli. Je obtížné se vymanit ze sevření člověka, jenž na vás leží a váží přes metrák. Každopádně padesátikilová slečna, která má dobrou techniku úderů a skvělou trefu, může uspět, ale mnohem lepší je se do této situace vůbec nedostat. Ale ještě zpět k té agresi: kdo ji má v sobě, míří k bojovým sportům, ať je to box, kickbox, thajský box, nebo stále se rozvíjející fenomén MMA. Stává se však, že jsem v našich kurzech někoho připravil a on pak přešel k bojovým sportům. Plamínek touhy se bít v něm zažehla právě krav maga.

Není lepší jít rovnou na nějaký bojový sport?

Krav maga a bojový sport jsou diametrálně odlišné věci. Znali jsme skvělého boxera, vyhrával kdeco, ale v hospodské rvačce vždycky dostal. Je to úplně něco jiného. Jde hlavně o mentální nastavení. V boxu máte rozhodčího, jasná pravidla. Když je problém, sudí zasáhne nebo trenér hodí ručník do ringu. Odpočítává se čas, takže víte, že musíte třeba ještě dvacet vteřin vydržet a pak si odpočinete. V ringu není o co zakopnout, nemáte oči zalepené deštěm, na zádech vás netíží batoh, tělo nesvírá těžká bunda, na zemi neleží rozbitá lahev nebo větev, o kterou byste zakopl. Soupeř nedrží v ruce těžký popelník. Ale hlavně máte jistotu, že proti vám stojí jeden soupeř, většinou stejně těžký, a nemá v ruce třeba klacek nebo nůž. Takovéto jistoty na ulici neexistují. Když při boxu skočíte na soupeře a povalíte ho na zem, už je to faul, porušení pravidel. Pokud během brazilského jiu-jitsu začnete soupeře na zemi mlátit, opět je to faul. To se nesmí. Bojový sport na-učí, kopnout, bouchnout, jak se soupeři ubránit, ale zase v rámci pravidel sportu. Realita násilí a ulice je však úplně jiná. Tam se smí úplně všechno. Krav maga proto učí bojovat o život. Abyste přežil. Dovoleno je vše: kousání, škrábání, cokoli. Útočíme a míříme na vitální body. Bojový sport vás tohle nikdy nenaučí. Nikdy. Tam, kde bojové sporty končí, my začínáme.