Třicet let jezdil JAN ŠIBÍK do válek, genocid a hladomorů. Viděl stovky mrtvých, sám několikrát unikl smrti. Dnes říká, že míra nenávisti mezi lidmi je vyšší než kdy dřív – a že právě proto je třeba dělat snímky, které bolí. „Kdybychom ty hrůzy nezaznamenali, pachatelé by nikdy nebyli potrestáni.“
Od 90. let jste proslul jako fotograf, jenž zachycoval válečné konflikty? Jak jste se k tomu dostal?
K focení těchto událostí mě nasměrovaly revoluce, které jsem v roce 1989 fotil u nás, v Berlíně a Bukurešti. Během toho jsem zjistil, že toto je obor, kterému se chci při fotografování věnovat, a tak jsem na počátku 90. let začal jezdit na podobná místa. Všechny konflikty se tehdy odehrávaly v bývalých republikách Sovětského svazu, například v Arménii a Čečensku. Mělo to velký ohlas a úspěch, což mi pak umožnilo fotit podobné konflikty po celém světě.
Jak jste rychle sehnal víza do dané země?
Už jsem s tím měl určitě zkušenosti a vlastnil tři pasy, protože kdybych třeba jel do arabské země a měl v pasu izraelské razítko, mohl bych mít problém. Všechno „papírování“ jsem si dělal sám, takže pokud v Praze nebyla ambasáda dané země, zajel jsem do Berlína a tam si to všechno zařídil.
Měl jste jako fotograf označení a neprůstřelnou vestu, nebo bylo všechno na vlastní pěst?
Neprůstřelnou vestu jsem nosil jen do oblastí, kde se opravdu střílelo a bylo to hodně nebezpečné, jako třeba v bývalé Jugoslávii, na předměstí Johannesburgu nebo v Afghánistánu či Somálsku. Ona samotná váží asi patnáct kilo, k tomu přilbu, fotografické vybavení, takže to s ní není zase až tak jednoduché. I proto jsem si ji nebral tam, kde jsem fotil jen sociální konflikty.
Takže jste spoléhal na látkovou vestu s nápisem PRESS?
Označení PRESS jsem většinou nenosil, protože nebezpečí spíše přitahovalo – hlavně odstřelovače, kteří po fotografech a novinářích cíleně pálili. Novinářský průkaz jsem používal jen v případě nutnosti se do nějaké oblasti dostat.
Řešil jste morální dilema, zda nějakou hrůzu nafotit a mít senzační snímek, nebo vám to bylo „proti srsti“, a tak jste se raději odvrátil a nefotil?
Hm, zvláštní otázka… V konfliktních oblastech jsem mohl fotit v podstatě cokoli. Nešlo o to, fotit primárně nějakou hrůzu, ale aby měla na fotografii dokumentaristicky větší účinek. Nejde si přece říct „tohle je hrozné, takže to nebudeme fotit“. Podle mě se musí zaznamenat všechno. Otázka je jak, aby tam byl výpovědní přesah. Kdyby se takové věci nefotily, pachatelé z toho vyjdou beztrestně, nebude žádný důkaz, že jsou vrazi, že je způsobili nebo že se na nich podíleli, a to by bylo špatné. Fotografie je důležité svědectví, proto si myslím, že by se mělo zaznamenávat všechno, i když je to hrozné.
Toto byla vaše práce dlouhých třicet let. Okoral jste za tu dobu citově, takže postupně s vámi ani ležící tělo bez hlavy nic neudělalo a bral to jako součást práce?
Samozřejmě že to na mně nějaké otisky nechalo, ale umožnilo mi to udělat si objektivní pohled na událost v dané zemi na základě vlastní zkušenosti. Ale je tu jiná věc: jak člověk stárne, zjišťuje, že povolání válečného fotografa je čím dál nebezpečnější a nemá cenu štěstí stále pokoušet. Z těchto důvodů jsem postupně přešel na focení sociálních věcí.
Ocitl jste se někdy ve snaze ulovit skvělý snímek až na hranici vlastní bezpečnosti? Šlo někdy doslova o život?
Mnohokrát. Často jsem jel v autech, která byla pod palbou, nebo jsem se snažil dostat do epicentra událostí po zaminované cestě. Když jsem se snažil dostat do prezidentského paláce v Čečensku, létaly na něj ze všech stran rakety. Musel bych přeběhnout náměstí, kde jsem se neměl jak skrýt. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak reálné toto nebezpečí je, a říkal si, zda má cenu ho kvůli fotografii podstupovat. Proto jsem i některé věci nenafotil – ne proto, že bych nechtěl, ale riziko jsem vyhodnotil jako neúměrně vysoké.
Práci vám za skvělých podmínek nabízela jedna americká agentura, ale odmítl jste. Proč? A nelitoval jste zpětně někdy svého rozhodnutí?
Ne, nelitoval, protože jako fotograf Reflexu jsem mohl jezdit po celém světě. Coby zaměstnanec americké agentury bych dostal určení jen pro danou oblast a nemohl jet někam jinam. Vysvětlili mi, že kdyby se v „mé“ oblasti něco stalo a já tam nebyl, byl to průšvih. V Reflexu jsem sice měl méně peněz a horší podmínky pro práci, ale tvůrčí svobodu. U Američanů bych měl výrazně vyšší plat, lepší podmínky, které by mi dovolily si třeba najmout auto s řidičem, ale svobodu žádnou. To rozhodlo.
Třikrát jste navštívil Severní Koreu a kromě povolených snímků pořídil i další tajně. Jaké to tam bylo?
Podmínky pro fotografy nejsou v KLDR vůbec žádné. Nemůžete jen tak odejít z hotelu či přejít silnici na druhou stranu. Dovolí vám vyfotit jen to, co zobrazuje jejich propagandu. Pokud vás přistihnou při focení něčeho, co vám nepovolili, vystavujete se obrovskému nebezpečí. Mně se poštěstilo, že jsem tam byl dvakrát jako součást politické delegace a měl trošku větší volnost, ale přesto: když mě přistihli, že jsem udělal fotku při jízdě autobusem, důrazně mi řekli, že to není možné. Na druhou stranu mě ale nedeportovali, což by určitě nastalo, kdybych tam byl jako volný fotograf. Paradoxně se mi povedly nejzajímavější fotky při jízdě vlakem přes půlku Koreje, protože jede krajinou, kterou nemohou z propagandistických důvodů nijak „nakašírovat“. Ve vlaku nás nikdo nekontroloval a já si mohl fotit osm hodin z okénka. Před příjezdem do Pchjongjangu, kde na nás čekali průvodci, kteří s námi byli 24 hodin denně, se mi podařilo filmy ukrýt.
Každá fotka má většinou svůj příběh. Vidíte ho, už když mačkáte spoušť, či jen fotíte a až doma zjistíte, která ho v sobě má?
Kdepak, každá fotka nemá příběh. Záleží na nadání fotografa, zda se mu podaří ho do fotky dostat. Kdyby každá fotka měla příběh, bylo by jich hrozně moc a bylo by velmi jednoduché je udělat.
Stalo se vám někdy, že jste při akci byl v takovém napětí a šoku, že až v klidu doma jste si uvědomil a divil se, co vlastně na filmu máte?
Vždycky jsem se snažil na danou cestu připravit minimálně v tom směru, že jsem věděl, jaká je tam politická realita a jak se tam mám chovat.
Dnes s digitální technologií vidíte hned, zda se fotka povedla, či ne. Jak to bylo v době klasického materiálu? Stalo se, že film byl vyvolán, ale nenašel jste tam ani jednu vhodnou fotku k použití?
Ano, často to bylo velké napětí, když jsem si vezl role filmu domů, čekal na vyvolání a byl zvědav, co na nich uvidím. Tehdy opravdu nebylo možné se podívat na záběr a případně si najít jiný úhel či lepší světlo a vytvořit technicky dokonalou fotografii. Další věc byly finance: film měl tehdy 36 obrázků a stál 156 korun, na tuto dobu dost peněz. Když jsem jich nafotil třeba šedesát, šlo o velice drahou záležitost. Navíc na letištích byly často rentgeny tak silné, že filmy zničily. Zvlášť v Izraeli to dělali velice důkladně, takže po návratu domů a následném vyvolání se zjistilo, že jsou nepoužitelné. Proto jsem je později začal vyvolávat už přímo v Izraeli. Vývoj techniky šel rychle kupředu. Když jsem dříve potřeboval udělal snímky seshora, byla to komplikace. Dnes lze s drony fotit cokoli a kdekoli. Fotit může tím pádem každý. Na druhou stranu to trochu devalvuje hodnotu fotky, kterou bylo tehdy potřeba pořídit po překonání velkých problémů a potíží.
Nenapadla vás při probírání těch tisíců krvavých fotografií, kde byla jen smrt a utrpení otázkou lidského zmaru, jací vlastně lidé jsou a proč se to děje?
Míra zloby a nenávisti mezi lidmi je šílená. Stále se hledají nové způsoby, jak to utrpení lidem způsobit, do toho se přidá náboženství a ideologie, které to celé ještě zesilují. Podívejte se na to, co dokáže ideologie Islámského státu. Já jsem asi desetkrát fotografoval v Gaze, ale nikdy mi tam nehrozilo nebezpečí. Pak se do toho ale dostal islám a to, co před dvěma lety udělal Hamás v Izraeli, se přiblížilo k největším zvěrstvům. Takže zlo se stále vyvíjí, jde z toho strach a hrůza. Vyvíjejí se i zbraně a s nimi charakter válek. Největším současným zlem v nich jsou drony.
Vydal jste i několik fotografických knih. O čem je ta zbrusu nová?
Jmenuje se Kušti a měla premiéru v listopadu na Cestovatelském festivalu v Pardubicích. Je to o indických zápasnících, jejichž život se zúžil na zápas a mimo něj už nestojí na tomto světě o nic. Má to náboženský přesah, chovají k sobě velký respekt. Zápasí v červenohnědé hlíně v arénách starých několik set let. Potí se, čímž se na ně hlína nabaluje. Působí jako gladiátoři a je to fotograficky velice zajímavé. Za soubor těchto fotografií jsem byl oceněn v soutěži World Press Photo v roce 2004. Po skoro dvou dekádách jsem se k tomuto tématu vrátil a podnikl za nimi za poslední tři roky několik cest, jejichž výsledkem je tato, graficky nejnáročnější kniha. Jen pro ilustraci: nafotil jsem pro ni tisíce fotek a vybral jich 130. Bylo velice těžké je vybrat a poskládat tak, aby vyprávěly nějaký příběh.
JAN ŠIBÍK
Narodil se 15. 4. 1963 v Praze.
Fotograf.
Pracoval pro časopis Reflex, pro který dokumentoval válečné konflikty, přírodní katastrofy, epidemie a jiná neštěstí po celém světě.
Držitel mnoha ocenění Czech Press Photo a World Press Photo.
Autor knih Kdyby všechny slzy světa, Ďábel v nás, Stories, Deset let, 1989, Jaro 2020, Severní Korea, Kušti.
Organizuje humanitární sbírky.
Nyní je fotografem na volné noze a dokumentuje válku na Ukrajině a příliv uprchlíků z Asie a Afriky do Evropy.
Všechny knihy Jana Šibíka se dají zakoupit pouze přes jeho oficiální stránky: https://www.sibik.cz.
Únorové číslo 3/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
