„Mně vlastně nic není, přišel jsem jen na kontrolu,“ slýchá ve své ordinaci často lékařka JANA KUPKA. Právě při těchto zdánlivě obyčejných návštěvách se ale někdy odhalí problém, který by bez prevence zůstal skrytý. Praktický lékař už dávno není jen „razítko“ a vstupní brána do systému – je průvodcem, který zná pacientův příběh v čase a pomáhá mu zůstat dlouhodobě fit.
Jak se za posledních dvacet let proměnila úloha praktického lékaře v péči o zdraví?
Často za mnou přicházejí lidé, kteří říkají: „Mně vlastně nic není, přišel jsem jen na kontrolu.“ Sednou si, vyprávějí o práci, o rodině, o tom, že všechno víceméně funguje. A právě při takových návštěvách si někdy všimnu drobnosti – změny tlaku, nepravidelného tepu nebo obtíží, které pacient sám považuje za banalitu. Právě v těchto chvílích se dnes role praktického lékaře ukazuje nejvíc. Nejde o jednu návštěvu nebo jeden nález, ale o sledování vývoje v čase – o to, že víme, jak pacient vypadal před pěti lety a jak se mění dnes. Za posledních dvacet let se naše práce posunula od řešení jednotlivých potíží k dlouhodobému provázení pacienta systémem zdravotní péče. Výrazně se změnily i možnosti běžné ordinace. Pokud vás například bolí na hrudi, umíme vám přímo na místě natočit EKG a z jednoduchého odběru krve během několika minut zjistit, zda se jedná o poškození srdce, nebo spíše o přechodné obtíže spojené se stresem či zátěží. Podobně dnes dokážeme pomocí rychlých vyšetření upřesnit podezření na žilní trombózu nebo plicní embolii a u běžného nachlazení rozlišit, zda jde o virovou infekci, nebo stav, který už vyžaduje léčbu antibiotiky – jen díky odběru krve z prstu a jednoduchému stěru z nosní sliznice. Vedle akutní péče se výrazně rozšířily i preventivní programy, ve kterých máme nezastupitelnou roli. Umožňují zachytit onemocnění ve fázi, kdy pacienta ještě nijak neomezují. Právě tahle kombinace kontinuity, rozhodování a odpovědnosti dnes naši práci definuje. A zároveň je na nás, aby se pacient cítil vyslechnutý, pochopený a měl jasno v tom, co se s ním děje a proč. Protože bez důvěry a lidského přístupu ani moderní medicína dlouhodobě fungovat nemůže.
Co všechno dnes vlastně praktik „umí“ a v čem spočívá jeho nezastupitelná důležitost pro pacienta?
Ráno za mnou do ordinace přijde pacient s tím, že ho bolí na hrudi. Dopoledne řešíme někoho s rozhozeným tlakem a odpoledne se zastaví paní, která „jen potřebuje nový recept na léky na tlak“, ale mezi řečí zmíní, že je poslední dobou hodně unavená. Právě v těchto zdánlivě obyčejných situacích se ukazuje, co všechno dnes naše práce obnáší. V ordinaci denně kombinujeme akutní medicínu, dlouhodobou péči, prevenci i rozhodování v nejistotě. Sledujeme výsledky v čase, vyhodnocujeme souvislosti mezi jednotlivými obtížemi, léky a životní situací pacienta. Často nejde o jednu diagnózu, ale o to, jak celý zdravotní obraz zapadá dohromady. Možná stále někdy přetrvává zjednodušená představa, že praktický lékař je hlavně „vstupní brána“ do systému nebo administrativní zázemí pro odborné lékaře. Realita v ordinaci je ale jiná. Většinu rozhodnutí i diagnóz děláme sami, neseme za ně odpovědnost a dlouhodobě se staráme o pacienty s řadou zdravotních obtíží, jako je vysoký krevní tlak, zvýšený cholesterol, snížená funkce štítné žlázy či cukrovka.
Můžete vylíčit případ, kdy včasná preventivní prohlídka zachránila život?
Vybavuji si pacientku lehce po čtyřicítce, která přišla na běžnou preventivní prohlídku. Původně mluvila jen o bolestech zad, nic, co by samo o sobě působilo dramaticky. Při vyšetření jsem si ale všimla nepravidelné srdeční akce. Když jsme se u toho na chvíli zastavily, doplnila, že se jí v poslední době hůře dýchá při zátěži a občas cítí bušení srdce. Sama to ale považovala za únavu nebo zhoršenou kondici. Natočili jsme EKG, které ukázalo fibrilaci síní. V tu chvíli už nešlo o prevenci, ale o rychlé rozhodnutí. Zavolali jsme záchrannou službu a pacientku odeslali k dalšímu vyšetření a léčbě. Pro ni to byl šok – přišla jen na „preventivku“ a během pár minut se situace úplně změnila. O to silnější byl okamžik, kdy se ke mně zhruba za týden vrátila. Už zaléčená, s výsledky z kardiologického vyšetření, klidnější a vděčná za to, že se na problém přišlo včas. Bez tohoto záchytu by hrozily velmi vážné komplikace, například cévní mozková příhoda nebo plicní embolie.
Jaké jsou nejčastější mýty nebo omyly, s nimiž se pacienti setkávají a které jste musela vyvracet?
S některými mýty se v ordinaci setkáváme pořád dokola. Jeden z nejčastějších se týká antibiotik. Pacient přijde s nachlazením a říká: „Minule mi antibiotika pomohla, tak bych je chtěl zase. Za týden mě čeká dovolená a musím být fit.“ Jenže u virových infekcí antibiotika nefungují. A protože si je z ordinací lékařů odnášíme příliš často, ztrácejí účinnost ve chvíli, kdy je skutečně potřebujeme. Paradoxně si tak sami oslabujeme jednu z nejdůležitějších zbraní moderní medicíny. Hodně se setkávám i s opačným extrémem – obavami z dlouhodobě užívaných léků, typicky léků na cholesterol. Někteří pacienti se nežádoucích účinků bojí natolik, že léčbu raději odmítají, čímž si zbytečně zvyšují riziko infarktu nebo mozkové mrtvice. Právě tady je důležité mluvit o poměru přínosu a rizika a pomoci pacientovi zorientovat se v množství informací, které k němu přicházejí. Velmi rozšířená je také představa, že pokud se člověk cítí dobře a nic ho nebolí, lékaře vlastně nepotřebuje. Řada onemocnění i rizikových faktorů se ale dlouho nijak neprojevuje. Preventivní prohlídky nejsou o hledání nemocí, ale o tom, že máme šanci zachytit problém ve chvíli, kdy ho ještě můžeme ovlivnit. Dřív, než vás omezí v běžném životě.
Která pacientská otázka vás nejvíce překvapila nebo pobavila?
Stalo se mi, že si pacientka ještě ani pořádně nesedla a hned řekla: „Paní doktorko, já už vím, co mi je. Četla jsem o tom včera večer na internetu.“ Když jsem se zeptala, co ji konkrétně trápí, odpověděla: „Občas mě bolí hlava, jsem unavená, roztěkaná a někdy se mi hlava zatočí. Podle internetu z toho vyšel začínající parkinson.“ V klidu jsme si popovídaly o tom, jak vypadá její běžný den. Ukázalo se, že spí čtyři hodiny za den, pije kávu místo vody a dlouhodobě jede v práci na hraně. Změřily jsme tlak a provedly základní neurologické vyšetření. Když jsem jí to shrnula, chvíli se na mě dívala a pak se zeptala: „Takže nemám to, co jsem si vygooglila?“ Tyhle situace jsou vlastně úsměvné, ale i poučné. Internet může být dobrý pomocník, ale bez osobního vyšetření a znalosti souvislostí často vede spíš ke zbytečnému strachu než k odpovědím.
Jak dobře se lidé v Česku starají o své zdraví? V čem dělají nejčastější chyby a na co nejvíce zapomínají?
Když se dívám na své pacienty, nemyslím si, že bychom se o zdraví starali špatně. Lidé se dnes mnohem víc zajímají o pohyb, stravu i psychickou pohodu. Vědí, co by jim prospívalo. Problém většinou není v nedostatku informací, ale v tom, že je těžké je dlouhodobě dodržet v běžném, hektickém životě. Jedním z největších témat, se kterým se v ordinacích potýkáme, zůstává obezita. Dokud člověka nijak neomezuje, bývá snadné ji brát jen jako estetický problém. Ve chvíli, kdy se ale začne ozývat vysoký tlak, cukrovka nebo potíže se srdcem, už je řešení mnohem složitější. A často slýchám větu: „Kdybych to řešil dřív…“ Podobně je to s prevencí. Pokud se cítíme dobře, máme tendenci zdraví odsunout stranou a řešit ho až ve chvíli, kdy se něco pokazí. Přitom právě pravidelnost, drobné změny návyků a průběžná kontrola jsou to, co nejvíc ovlivňuje, jak se bude naše zdraví vyvíjet v dalších letech.
Jaké „důvody“ k odkládání preventivních prohlídek slýcháte nejčastěji?
Jednoduše „nemám čas“. Pokud se cítíme dobře, preventivní prohlídka snadno prohraje s prací, rodinou, psem i tréninkem. Dokud nic nebolí, zdraví se odsouvá na okraj každodenního provozu. Někdo se prevence bojí, aby se náhodou něco nenašlo. Jiní raději nic neřeší, dokud se potíže samy nepřihlásí. A pak jsou tu lidé, kteří mají pocit, že když sportují, jedí zdravě a cítí se fit, prevence se jich netýká. Ve skutečnosti většinou nejde o nezájem o vlastní zdraví, ale o to, že prevence nemá v běžném životě jasné místo. Přitom platí jednoduchá věc: je vždy snazší nemocem předcházet než je později dohánět – ať už léčbou, nebo řešením jejich komplikací.
Je opravdu nutné, aby každé dva roky absolvoval preventivní prohlídku i ten, kdo se cítí fit, zdravě jí, nekouří a pravidelně sportuje?
Ano, má to smysl. Právě u lidí, kteří se cítí fit, sportují a žijí zdravě. Ne proto, že by s nimi bylo něco špatně, ale proto, že chtějí, aby jim to tak vydrželo. Preventivní prohlídka není kontrola, jestli už je člověk nemocný. Spíš připomíná pravidelný servis auta. Nejedeme do servisu proto, že by auto nefungovalo, ale proto, aby fungovalo i dál. Aby se drobný problém neproměnil v něco, co nás později stojí mnohem víc času, energie a omezení. Stejně je to se zdravím. Preventivní prohlídka je chvíle, kdy si ověříme, že všechno běží správným směrem, a případně doladíme detaily, dokud je to jednoduché. Smyslem prevence není zasahovat do zdravého života, ale pomoci ho udržet dlouhodobě.
Jaká jsou nejčastější onemocnění, která je v ordinaci praktika možné odhalit dříve, než se plně projeví, a u nichž je časný záchyt nejdůležitější?
Velká část onemocnění, která dnes nejvíc ovlivňují délku i kvalitu života, začíná velmi nenápadně. Člověk se cítí dobře, funguje, nic ho nebolí. Přesto se v těle postupně mění hodnoty, které samy o sobě větší potíže nedělají. Třeba krevní tlak, hladina cukru nebo cholesterolu. Právě tyto „tiché“ změny patří k nejčastějším nálezům v ordinaci praktika. Vysoký krevní tlak, poruchy metabolismu, nadváha nebo další kardiovaskulární rizikové faktory se často projeví až ve chvíli, kdy už způsobí komplikace. Pokud je ale zachytíme včas, máme velký prostor s nimi pracovat – úpravou životního stylu, sledováním, případně včasnou léčbou. Stejně důležitý je i časný záchyt některých nádorových onemocnění v rámci screeningových programů, například kolorektálního karcinomu nebo nádorů prsu či prostaty. Tady platí jednoduché pravidlo: čím dříve se problém najde, tím menší zásah obvykle stačí a tím větší je šance na plné uzdravení. A právě v tom je síla prevence v primární péči.
Co by měli vědět lidé se specifickými riziky (například rodinná zátěž, cukrovka, vysoký tlak) o prevenci?
Často ke mně přicházejí lidé, kteří říkají: „Já se cítím dobře, ale v rodině máme vysoký tlak, cukrovku nebo infarkty.“ A právě v tu chvíli prevence dostává úplně jiný význam. Nejde o hledání nemoci, ale o to, vědět, kde máme být pozornější. U lidí se specifickými riziky se zdraví většinou neláme ze dne na den. Změny přicházejí pomalu a nenápadně. Krevní tlak se zvyšuje po malých krocích, hladina cukru nebo cholesterolu se posouvá, aniž by to člověk jakkoli cítil. Když o těchto změnách víme včas, máme možnost reagovat dřív, než se z rizika stane skutečný problém. V praxi to znamená sledovat konkrétní hodnoty v čase, mluvit o běžném životě a hledat změny, které může konkrétní člověk reálně udělat pro své zdraví. Ne proto, aby chodil častěji k lékaři, ale aby zůstal co nejdéle fit a bez omezení. Je to způsob, jak převzít část odpovědnosti do vlastních rukou a nenechat budoucnost jen na náhodě nebo genetice.
Jak motivujete mladé lidi, kteří se cítí „nezranitelní“, k návštěvě lékaře?
U mladých lidí většinou nefunguje strašení ani dlouhé výklady o nemocech. Často přijdou s tím, že jsou zdraví a nic je netrápí – a v tu chvíli mají vlastně pravdu. Proto se snažím mluvit jiným jazykem. Ne o diagnózách, ale o výkonu, energii a tom, jak se chtějí cítit za deset nebo dvacet let. Prevence pro ně není hledání problémů, ale způsob, jak si udržet svobodu – možnost sportovat, pracovat, cestovat a žít bez omezení. Většinou nejde o žádná zásadní vyšetření, spíš o základní orientaci a nastavení návyků, které se později mění mnohem hůř. Když mladý člověk pochopí, že preventivní prohlídka mu má pomoct zůstat dlouhodobě fit, dává návštěva lékaře mnohem větší smysl než abstraktní apel na zdraví nebo strašení vzdálenými riziky.
Někteří čtenáři možná tápou v terminologii: Jaký je vlastně rozdíl mezi preventivní prohlídkou a screeningem?
Preventivní prohlídka a screening nejsou totéž, i když se často zaměňují. Preventivní prohlídka u praktického lékaře je vlastně takový celkový „přehled o zdraví“. Díváme se na člověka jako celek – hodnotíme krevní tlak, hmotnost, laboratorní výsledky, životní styl i rizika, která vyplývají z osobní nebo rodinné anamnézy. Screening je naproti tomu cílené vyšetření zaměřené na jednu konkrétní nemoc u lidí, kteří nemají žádné potíže. Typickým příkladem jsou screeningy nádorových onemocnění, například kolorektálního karcinomu, rakoviny prsu nebo prostaty. Oba přístupy se vzájemně doplňují. Preventivní prohlídka pomáhá určit, kdo a kdy má screening absolvovat, a praktický lékař v tom funguje jako průvodce – vysvětlí smysl jednotlivých vyšetření a pomůže pacientovi se v nich zorientovat.
Co byste doporučila, aby každý člověk zařadil do svého každodenního režimu pro udržení zdraví?
Asi neřeknu nic převratného ani nového. Většina lidí dobře ví, co jejich zdraví prospívá. Spíš než s nedostatkem informací se potýkáme s tím, že v běžném životě na sebe často zapomínáme. Ráno se vstává narychlo, den je plný povinností a večer po práci už nezbývá energie ani chuť řešit, co bychom pro sebe mohli udělat lépe. Pravidelný pohyb, přiměřený spánek a rozumná strava mají mnohem větší význam než krátkodobé extrémy nebo „zázračné“ diety, které slibují rychlé výsledky. Důležité je umět zpomalit. Vnímat, kdy jsme dlouhodobě unavení, přetažení nebo pod tlakem. Chronický stres a nedostatek odpočinku se neozývají hned bolestí, ale postupně berou energii, radost i odolnost. Zdraví není něco, co se řeší jednou začas v ordinaci, ale něco, co vzniká z drobných každodenních rozhodnutí. Právě tyhle malé věci mají v součtu největší dopad.
Existují jednoduché varovné signály, které by člověk neměl ignorovat, i když se cítí zdravě?
Ano, existují, ale často nemají podobu jednoho výrazného příznaku. Spíš jde o moment, kdy si člověk uvědomí, že věci, které pro něj byly běžné, najednou nejsou tak samozřejmé jako dřív. Například se zadýcháte při chůzi do schodů nebo se vám opakovaně rozbuší srdce v situacích, kdy se to dříve nestávalo. Nebo že se necítíte „ve své kůži“, aniž byste dokázali přesně říct proč. Typické je, že si lidé tyto změny vysvětlují prakticky – věkem, pracovním vypětím, horším obdobím. To samo o sobě není špatně. Důležité ale je všimnout si chvíle, kdy se tenhle pocit stává novým standardem a nemizí. Pak je vhodné to probrat s námi v ordinaci. Ne proto, že by šlo nutně o vážnou nemoc, ale proto, že tělo tím dává najevo, že se něco mění, a je tedy dobré to zachytit včas.
Jak si udržet motivaci k pravidelným preventivním prohlídkám a změně životního stylu?
Motivaci si většinou udržíme ve chvíli, kdy vidíme, že věci dávají smysl a nejsou přehnané. Když pochopíme, že preventivní prohlídka není o hledání problémů, ale o klidu – o vědomí, že je všechno v pořádku nebo že se něco řeší včas a bez dramat. U změn životního stylu funguje totéž: ne snaha být dokonalý, ale pocit, že i malé změny skutečně zlepší každodenní fungování. Jakmile ten rozdíl zažijeme na sobě, motivace přichází – ne zvenčí, ale zevnitř.
Jak se změnila dostupnost praktických lékařů a preventivní péče v menších městech a vesnicích?
V menších městech a na venkově je dnes dostupnost praktických lékařů často složitější než dřív. Řada lékařů odchází do důchodu a ne vždy za sebe najdou náhradu. Pro pacienty to může znamenat delší dojezd nebo plnější ordinace, pro samotné lékaře větší zátěž a odpovědnost. Zároveň ale platí, že právě v těchto oblastech má praktický lékař velmi silnou roli. Nemá „za rohem“ nemocnici ani širokou síť specialistů, a proto musí umět řešit širší spektrum situací přímo v ordinaci. Zná své pacienty dlouhodobě, často celé rodiny, jejich životní podmínky i místní souvislosti. Díky tomu může být péče velmi osobní, cílená a kontinuální. Paradoxně tak tam, kde je systém křehčí, funguje silnější vztah mezi lékařem a pacientem. A právě ten je v primární péči jedním z nejdůležitějších pilířů – bez ohledu na velikost města je fajn slyšet pacienty říkat, že tohle je „náš doktor“, na kterého se dá spolehnout.
Co by podle vás mohlo systém zdravotní péče zlepšit, aby prevence fungovala efektivněji?
Aby prevence fungovala lépe, potřebujeme především prostor – skutečný, nejen deklarovaný. Ne dělat ji „mezi dveřmi“ nebo jako povinnou kolonku, ale jako běžnou součást běžné péče. To znamená čas na vysvětlení vyšetření a jejich výsledků, možnost se k nim vracet a kontinuitu, díky níž pacient chápe, co se sleduje a proč. Zároveň je ale fér říct i jednu méně pohodlnou věc. Český zdravotní systém je odborně velmi kvalitní, ale v podobě, v jaké funguje dnes, není dlouhodobě udržitelný. Prevence, a vlastně celá péče, nemůže stát jen na lékařích a na systému. Bez aktivní spoluúčasti pacienta to jednoduše nejde. Zdraví není služba, kterou si jednou začas „vyzvedneme“, ale společná investice. Pokud má prevence skutečně fungovat, musí pacient přijmout svůj díl odpovědnosti – za čas, který jí společně věnujeme, za změny v každodenním režimu a do budoucna pravděpodobně i za určitou míru finanční spoluúčasti. Bez toho i ten nejlepší systém dříve či později narazí na své limity.
JANA KUPKA
Vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové a Univerzitu obrany, Vojenskou lékařskou fakultu v Hradci Králové. Ve společnosti MOJE AMBULANCE, a. s., působí od roku 2012 (s dvouletou přestávkou, během níž se kromě léčebně preventivní péče věnovala mj. i concierge medicine, což je model soukromého zdravotnictví založený na členství, kde klient platí roční poplatek za nadstandardní, individuální a okamžitý přístup k lékaři).
Téměř celou svou profesní dráhu je spojena s pobočkou MOJE AMBULANCE v Opavě, kde zastává roli vedoucí lékařky. V květnu 2025 se ujala také pozice lékařské ředitelky celé sítě MOJE AMBULANCE.
Březnové číslo 4/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
