Jana Sedlmajerová: Každá duše má právo odejít, kdy potřebuje

Jaké bylo vaše dětství? Je pravda, že tatínek byl ředitelem Živnobanky a v 50. letech nepřežil výslech Státní bezpečnosti? Proč byl vyslýchán? Provinil se jen tím, že byl „buržoust“?

Ano, tímhle. Nevím, jestli tam bylo ještě něco více, protože jsem byla malá a přede mnou se tyhle věci neříkaly. Takže jestli ještě něco dělal, netuším a pak jsme se to už nedozvěděli. Fakt je, že musel být po výslechu dost zmlácený, protože nám ho potom ani neukázali. Jak jsme se dozvěděli, z výslechu šel za svým kamarádem lékařem do jeho ordinace. Ten nám pak zavolal a oznámil, že tam táta zemřel, takže moje maminka se stala již podruhé vdovou – její první manžel, lékař a bojovník odboje, si v roce 1941 vzal před výslechem na gestapu cyankáli, aby ochránil své nejbližší a nikoho neprozradil. V roce 2023 jsem za něj přebírala medaili Za statečnost in memoriam. 

Jaký byl pak život bez tatínka?

Maminka vařila a starala se o rodinu, to ano, v tom byla úžasná, ale nějak neuměla praktické věci. Udělala jednu velkou hloupost: to když se rozhodla přestěhovat se z Brna do Prahy ke svému bratrovi Mirkovi, aby tím pomohla zachránit jeho zubní ordinaci. Hrozilo mu totiž, že dostane do bytu nájemníky a bude muset zrušit ordinaci, což se v té těžké době často dělo. Takže ho napadlo vzít do bytu místo cizích lidí svoji sestru a mě. Dostaly jsme k bydlení jednu místnost pro mě a maminku a druhou pro babičku. Bylo to hrozné. Společné příslušenství, v době ordinačních hodin jsme na žádost strýce nesměly chodit přes čekárnu, což znamenalo, že se po celou tu dobu nesmělo jít na záchod. Bylo to velmi složité období, nevedlo se nám dobře, strýc po čase stejně o ordinaci přišel a musel nás tři sestěhovat do jednoho pokoje. Z existenčních důvodů jsme postupně musely rozprodávat maminčiny starožitnosti, abychom měly aspoň na jídlo. Maminka přešívala svoje šaty, abych je mohla nosit, rovněž pletla a háčkovala.

Co bylo dál?

V Praze jsem chtěla studovat grafickou školu. Jednou jsem čekala na Újezdě na tramvaj a chtěla se dostat do Hellichovy ulice, kde tato škola je. Stál tam jeden pán a já se ho zeptala na cestu. On mi odpověděl, že tam jde také a abych šla s ním. Cestou mě šikovně vyzpovídal, a protože to byl jeden ze stěžejních profesorů školy, pan profesor Skopec učící fotografii, stalo se, že jsem ještě ten den seděla v lavici jako žákyně. To bylo boží řízení, osud, prostě to tak je a je to tak správně. Pošlou vás na správné místo ve správnou dobu a vy jen využijete situace, která se nabízí. To dělám dodneška a je to fantastické.

Jste tedy věřící?

Jsem, ale trochu jinak. Nejsem katolík a náboženství jako takové, to ne, prosím. Věřím v boží prozřetelnost. Boha máme každý v sobě, jen si dovolit ho otevřít. Dnes už mi nedělá problém se v napojení a pokoře zeptat na cokoli, co potřebuji.

Slavný český fotograf Vilém Heckel vás v 60. letech vyfotil, snímek vyšel na titulní straně jednoho časopisu a z vás se stala vyhledávaná modelka. Byla jste opět ve správnou dobu na správném místě?

Ano. To se všechno potkalo a mělo to tak být, protože to jsou záležitosti, které vás někam vedou. Vy to buď využijete, nebo ne, neboť všichni lidé mají vždy možnost svobodné volby. Já se rozhodla nabídku využít a pomohlo nám to v rodině i finančně. 

Takže kdybyste jeho nabídku na focení odmítla, váš život by nabral jinou trajektorii, nikdy byste nebyla herečkou ani modelkou a my bychom tady s vámi teď neseděli, že?

Přesně tak, protože maminka chtěla, aby se ze mě stala kadeřnice, zatímco já věděla, že na kadeřnici nepůjdu.

Jaká jste byla dcera? Tvrdohlavá? 

Maminku jsem měla ráda, ale žila jsem si podle svého.

Když jste se stala známou, měla jste možnost si s maminkou sednout a říct jí: „Vidíš, mami, kam jsem se dostala? Kdybych tě bývala poslechla, byla bych někde zahrabaná.“

A mělo by smysl jí něco vyčítat? Kaž-dá matka chce pro své dítě to nejlepší, i když neví, že se plete. Chápat a odpouštět!

Ale je dobré mít tyto věci vyřešené a urovnané, protože nikdy nevíte, jak tady budete dlouho vy nebo ti druzí.

Tohle se dělá jinak! Jde o celkové odpuštění rodičům. Všichni máme nějakou třináctou komnatu a všichni máme nějakého kostlivce ve skříni. V momentě, kdy uděláme očistu, odpuštění a pochopení láskou, dostaneme se z toho. Máme čistý stůl. Pak nemáme ani traumatické zátěže, se kterými se v dospělém věku potýká spousta lidí, protože maminka nebo tatínek mu tehdy a tehdy udělali to a to. Výčitky jsou nepochopení potřeby životních zkoušek.

Takže vy máte sama ještě nějakého kostlivce ve skříni?

Hurá, už ne, já je mám odstraněné (smích).

Zmíněný fotograf Vilém Heckel zemřel v Peru s našimi horolezci pod horou Huascarán. Oplakala jste to?

Ne. Žádný blízký vztah jsme spolu neměli. Ale s tou smrtí je to také trošičku jinak. Proč bychom oplakávali své mrtvé? Můžeme, když se nám tím uleví! Každá duše má právo odejít, kdy potřebuje, a je sobecké druhého nutit, aby byl živ kvůli někomu, když už z vůle svého rozhodnutí má duše zemřít. Smrt je jen přechod do jiné dimenze. Je škoda, že zde vládne strach ze smrti a lidé stále ještě nechápou, jak je to doopravdy. Mě naučil život, měla jsem jí okolo sebe hodně!

My jsme mysleli, že jste ho oplakala, protože vás někam posunul.

Proč? Falešná vděčnost? Bylo to výhodné pro obě strany a mělo to tak být. On nebyl jediný, s kým jsem spolupracovala. Byl tu třeba fotograf Fred Kramer, pro kterého jsem byla stěžejní modelkou.

Jaké to bylo v modelingové branži u nás na počátku 60. let? Konkurence malá a jasná pravidla, co a jak se smí fotit, žádná nahota a fotky schvaloval nějaký funkcionář?

Když to srovnám, dnešní fotomodelky mají v podstatě ráj. My jsme musely umět vše, na co mají dnešní modelky odborníky. Make-up, vlasy i vědět mnohem více o fotoaparátu a světle. Já jsem s nikým problém neměla, dokázala jsem se vymezit a nahotu bych odmítla. Fotila jsem auta, šperky, kosmetiku, přístroje, skoro všechno. Co se kontroly fotografií týče, to byla otázka fotografa a jeho zodpovědnost. Já jsem v danou chvíli pro to udělala maximum, co jsem mohla. Přiznám se, že mě modelka na foto bavila mnohem více než chodit po molu, protože jsem se nerada převlékala.

Jak jste se dostala na Barrandov?

V druhém ročníku školy na praxi jako asistentka fotografa a tam jsem měla možnost být u natáčení. V ateliérech mě potkal Jaromil Jireš, obsadil mě do svého filmu a já dostala svoji první roličku v jeho filmu Křik. Pak už si mě dala produkce z Barrandova do svého rejstříku a ozývala se mi čím dál častěji.

Jedním z prvních režisérů, se kterým jste pracovala, byl génius Karel Zeman. Byla práce na filmu Ukradená vzducholoď pro vás z hereckého hlediska jiná než později s Herzem nebo Vorlíčkem?

Určitě, každý režisér je jiný a každý má osobité tvoření, což je v pořádku. Karel Zeman byl opravdový génius a vizionář, a kdyby pracoval v cizině, byl by vynášen až do nebe. Co natočili Juraj Herz a Václav Vorlíček, patřilo a patří do zlatého fondu české kinematografie. Podívejte se třeba na Morgianu nebo Petrolejové lampy, teď je digitalizují a dávají jim nový kabát. Totéž se stalo i Ukradené vzducholodi. Natáčení s nimi bylo úžasné.

Dočetli jsme se, že jste hrála i v našem oblíbeném filmu Nebeští jezdci, kde jsme vás ale ani nenašli v titulcích. Ve které scéně jste hrála?

Byla jsem tam letuškou, kterou si hlavni hrdina splete se svou milou. Jen takový štěk, ale milý. S režisérem Jindrou Polákem jsme byli přátelé a v jeho jiných filmech jako Pan Tau jsem měla tu čest hrát i s panem Werichem.

Váš poslední film byl Adéla ještě nevečeřela, pak jste přešla do reklamní agentury. Proč?

Vše je jinak. Tam jsem hrála opravdu jen štěk. V reklamní agentuře jsem byla už dávno, stejně jako jsem byla členkou Českého fondu výtvarných umění. Ve 44 letech mě potkaly jiné výzvy, a tak mě natáčení přestalo bavit. Život je změna. Posunula jsem se jinam, do oblastí jiných energií, a poznala svět, který mě zajímal mnohem více.

Kdy jste zjistila, že jste schopná vnímat život a energii okolo více než druzí, a jak se to konkrétně projevilo?

Od mládí jsem pro některé lidi byla něco jako teta Sally (psychoterapeut-ka Jiřina Hanušová, známější pod přezdívkou Sally, spolupracovala s časopisem Mladý svět, pozn. red.). Po revoluci se tyhle směry pro nás staly dostupné, prošla jsem všechny semináře, ezoterní léčení, všechny kurzy, chodila jsem na jógu, od které je k těmto směrům už jen krůček. Sepnula se mi tehdy spousta věcí a díky nim jsem mohla až zpětně zjistit, jak jsem v tomto životě neuvěřitelně chráněná a jakou mám nápovědu od své duše, protože jsem vždy ve správnou dobu na správném místě.

Dneska je spousta lidí, kteří se živí ezoterikou, pořádají drahé semináře a jsou „napojeni na pozitivní energii“. Jak oddělit ty, kteří to opravdu umějí, od těch, kteří si jen něco přečetli a oblbují důvěřivé lidi, nebo od nějakého schizofrenika, jenž je přesvědčen o svých výjimečných schopnostech?

To musíte vycítit srdcem. Já na svých seminářích pomáhám lidem, kteří věří ve změnu a chtějí s životem něco udělat. Pokud přijde někdo s názorem, že to nejde, a začne mi vysvětlovat, proč změna není možná, nebudu ho přesvědčovat a nikam tlačit. Zřejmě ještě nedospěl do kvalitního stadia práce na sobě. Dokážu se vciťovat do lidí. Vidím i prapříčiny problémů. Často je to velice jednoduché. Stačí uzdravit minulost, odpustit vše všem včetně sebe sama. Ne každý to hned pochopí a trvá mu to trochu déle, ale to nevadí.

Ale odpuštění u vás není asi to samé jako odpuštění v kostele, kde dostane hříšník pomodlit se otčenáš a zdrávas a hříchy jsou odpuštěny, že ne?

Bůh netrestá, trestáme se sami. Odpuštění musí být upřímné a ze srdce. Nejlépe pochopit návaznosti vzniklých situací a přestat dělat stále stejné chyby, kterým se dá předejít.

Myslíte, že všichni začínáme život na stejné startovní čáře a je na nás, co s ním uděláme?

Je na nás, co s tím uděláme, ale nezačínáme na stejné startovací čáře, to záleží na množství životů minulých a znalosti duše. Každý startuje tam, kde potřebuje. V životě je to jednoduchá rovnice má dáti, dal. Nemohu chtít něco, co si to nezasloužím.

Funguje to i u politiků?

Souzním s panem doktorem Hnízdilem v jeho definici politiků. Potřebují získat moc, aby mohli vládnout a mohli si uspokojovat ega. Doufám, že tenhle stav už nebude trvat dlouho.

Malujete obrazy a někde jsme četli, že jste měla pětiletou pauzu, protože to dál nešlo. V čem byl problém?

Nešlo? Ne, takhle to nebylo a pauza byla čtyřletá. Měla jsem čtyři etapy při tvorbě obrazů. A když jsem končila tu první, přišla pauza, protože jsem se potřebovala věnovat studiu. Vzdělávala jsem se a přitom věděla, že mi přijde nová múza, jen jsem netušila kdy. Takže jsem poslechla a dělala, co jsem dělat měla, tedy učit se a zlepšovat svoji kvalitu člověčenství i to, jak funguje svět tady na Zemi i mimo, pochopit kvantovou terapii, uzdravit sebe a dostat se do vyšší vibrace, v které mohou přijít i vyšší napojení na úkol tady a teď. A tak mohou tyto obrazy pomáhat druhým v meditaci, lásce a pochopení sebe. 

Myslíte, že máme každý ve svém životě nějaký úkol, a když nezjistíme jaký, a tudíž ho nesplníme, vrátíme se znovu v jiné formě, abychom dílo dokonali?

Ano. Když se to dozvíte, je vám na duši fajn a můžete dělat profesi, která vás baví, ale není to kvůli penězům, ale proto, že vás naplňuje. A pokud to člověk neví a žije celý život jen pro materiální statky, pochopení ho bude více bolet. Co se má naučit, se stejně naučí. Dříve nebo později. Kdo chce kam, nejlépe mu vyhovět. Každý bude mít šanci se probudit. Většinou nás k tomu vedou nemoci, úrazy nebo jiné životní facky, kterými si projdeme, protože nejsme schopni se „jen tak“ probrat. Když se rozhodneme, že máme žít tak, jak máme, bez jakéhokoli ubližování, posuzování a odsuzování svých bližních, a přitom je necháme, aby byli tam, kde chtějí být, protože to je jejich svobodné právo, dostáváme se do lásky a zdravé sebelásky a nemusíme s nikým manipulovat a předělávat ho k obrazu svému, jelikož víme, že je to jeho cesta. Jeho cesta je takovou, jakou ji chce mít. Každý svého štěstí strůjcem.