„Zastávám myšlenku, že učitel by měl být před tabulí určitou osobností. Respekt k němu a jeho autorita tak musí vycházet z něj osobně, nikoli z toho, že je to kantor,“ říká cestovatel, učitel a spisovatel Jiří Kalát.
Dočetli jsme se, že učíte dějepis na gymnáziu, pořádáte přednášky, děláte průvodce pro cestovní kanceláře, píšete knihy a také hodně cestujete. Jak to všechno sladíte dohromady, aby nic z toho, co děláte, nebylo napůl?
Popravdě ne úplně lehce. Základem je najít rovnováhu mezi různými aktivitami a zároveň si pohlídat, aby mě každá z nich stále bavila a naplňovala. Na to je třeba dostatek času i prostoru. Proto jsem nikdy neučil na jedné škole na plný úvazek, přednášek pořádám jen několik desítek ročně, průvodcuji maximálně čtyři zájezdy za rok, článků napíšu také jen pár a knihy tvořím spíš pro zábavu než pro peníze. Každá činnost mě tak něčím naplňuje a něčím vyčerpává, mohu mezi nimi přecházet a tím udržovat daný balanc. Celý ten koloběh je náročný, ale zatím funkční. Pak je tu ještě důležitý faktor, jímž je má přítelkyně, která mi zatím ty noci na cestách, večery trávené po přednáškách, průvodcování v cizině a nedělní dopoledne trávené při psaní testů stále ještě toleruje a podporuje mě.
Co vás vlastně žene do cestování?
Věřím, že cestování člověku otevírá obzory, učí ho a tím ho dělá otevřenějším k životu jako takovému. Díky němu je tolerantnější a zároveň se zbavuje mnoha stereotypů i předsudků. Psaní knih mě baví, ale je pravda, že vědomí jistého odkazu jim dává další a pro mě hlubší smysl. Zároveň rád předávám to, co jsem se naučil na cestách či načetl. Pro mě je sdílení nejen pouhých zážitků, ale také poučení, zkušeností a informací součástí toho, být cestovatelem.
Dnes cestuje po světě hodně Čechů a mnoho z nich o tom také píše knihy. Je těžké vybrat si místo, kde budete první a s jinými se tam nepotkáte?
V dnešní době se člověk prostě musí smířit s tím, že při obyčejném cestování nikde nebude první. Už jen proto, že všude po světě jsou nějací lidé. Já se snažím cestovat na místa, která nebývají v průvodcích na prvních stránkách nebo tam ideálně nejsou vůbec. Rád se toulám v lokalitách bez turistické infrastruktury, jelikož mi jde primárně o to, poznat místní lidi a kulturu. Nevyhýbám se známým místům, ale takové návštěvy je nutné ředit výlety do obyčejných městeček či pro nás neznámých hor. Někdy je to úžasné a jindy katastrofa, to ale k cestování patří.
Je vaše pojetí výuky dějepisu vzhledem k tomu, že hodně cestujete, jiné než u ostatních kolegů? Jste díky tomu mezi studenty oblíbený?
To se budete muset zeptat spíš jich. Každopádně cestování hodně ovlivňuje můj způsob výuky. Pokud člověk učí o místech, která zná, a o kulturách, jimž rozumí, studenti to poznají a respektují to. Mnohem spíš pak naslouchají a tím se učí. Zastávám myšlenku, že učitel by měl být před tabulí určitou osobností. Respekt k němu a jeho autorita tak musí vycházet z něj osobně, nikoli z toho, že je to učitel. Moji studenti, a dnešní mladí lidé obecně, jsou správně vedeni k tomu, že nemají slepě poslouchat autority, ale přemýšlet nad tím, co dělají, kam je vedou a jaký to má smysl. S učiteli je to stejné. Pokud před studenty stojí člověk, kterého vlastní život a práce baví, který je ve své práci úspěšný a sem tam prožívá nějaké zajímavé dobrodružství, sami v tom vidí důkaz, že studium, znalosti a zkušenosti mají smysl.
Inspirovalo vás třeba učivo ve škole k tomu, že jste se, jakmile začaly prázdniny, vydal na místo, které vás během školního roku nejvíc oslovilo?
Tohle, myslím, přišlo mnohem později. V mládí jsem hodně četl a mým velkým literárním i cestovatelským hrdinou byl americký spisovatel Jack Kerouac, jeden z nejvýznamnějších představitelů generace beatniků; jeho příběhy mě hodně oslovovaly. Až mnohem později jsem si cestování spojil také s poznáváním historie či přírodních krás. Nyní se mi ale seznam historických míst, která bych chtěl navštívit, rozrůstá neustále. Teď například poslouchám podcastovou sérii o americké občanské válce a už jen fascinujících míst spojených s touto dějinnou etapou USA je neuvěřitelné množství.
Byl jste v Grónsku, v arktické divočině, v létě i v tuhé zimě. Měly obě cesty své kouzlo, nebo byla zima bez komárů romantičtější?
Pro mě byly obě cesty úžasné, ale přiznám se, že ta zimní s sebou nesla větší kouzlo i romantiku. Mráz a bílé pláně severu, ticho a k tomu nádherná krajina, neexistující mobilní signál – to všechno dává člověku najevo, že je v divočině odkázán sám na sebe, na své znalosti a dovednosti. To je pocit, který se na většině míst Evropy zažívá těžko, i proto mám ten ostrov tak rád, a Grónsko v zimě tento pocit jen násobí.
Rok jste žil v Estonsku. Co vás k tomu vedlo a čím jste se tam živil?
Vlastně mě k tomu dovedla jedna dívka. Původně jsem chtěl jet do Anglie za ní. Byl jsem zamilovaný a toužil zažít dobrodružství. Nakonec se ale všechno nějak zamotalo a já skončil v Estonsku, v zemi, o které jsem nic nevěděl a vlastně ani netušil, co tam budu dělat. Náhoda mnohdy hraje v životě velice důležitou roli. Hlavní město Tallin mě však uchvátilo během prvních dní a já si Estonsko zamiloval. Pracoval jsem s dětmi s mentálním a tělesným postižením v rámci dobrovolnického programu EU s názvem European Voluntary Service. Během necelého roku jsem tak mohl poznat tuhle krásnou zemi, trochu se naučit jazyk a zamilovat si její kulturu. Posledních dvacet let se do Estonska vracím pravidelně.
Letos uběhlo 40 let od tragédie v Černobylu. Vy jste tam nedávno byl. Jak to tam vypadá? Je to stále „město duchů“?
Asi nejlepší odpovědi na tuto otázku najdete v mé knize Černobyl na kolečkách. Každopádně celá oblast je stále zamořená, ale záření na většině míst není nijak zvlášť silné či nebezpečné. V patřičném doprovodu se proto člověk může po Pripjati, Černobylu i dalších oblastech uzavřené zóny pohybovat celkem bezpečně. V zóně jako takové, respektive na jejích okrajích, žije několik stovek místních lidí. Několik tisíc zaměstnanců stále pracuje v areálu samotné elektrárny, jejíž činnost byla oficiálně ukončena až v roce 2000, i na mnoha dalších místech zóny. Samotnou uzavřenou oblast pak obývají smečky polodivokých psů, lišky, koně Převalského, losi i další zvířata. Všude roste bujná vegetace a mnohé lokality připomínají spíš džungli než místo jaderné katastrofy. Je to živý ekosystém, který nám připomíná, že pánem planety není člověk, ale sama příroda.
Když děláte přednášky, jako třeba na Cestovatelském festivalu Pardubice, mluvíte jen o tom, co jste viděl, nebo jako učitel dějepisu propojujete minulost se současností?
V tomhle v sobě učitele dějepisu nezapřu. Moje přednášky sice nejsou vyučovací hodiny jako ve škole, ale vždycky se snažím, aby měly přesah a diváci si odnesli i nějaký kontext. Někdy je historie méně výrazná, například když mluvím o Grónsku, jindy víc. Třeba u cesty Hadrian’s Wall Path, což je 135 kilometrů dlouhý trek od východního k západnímu pobřeží severní Anglie, vedoucí kolem Hadriánova valu. Ten tvořil severozápadní hranici mé oblíbené Římské říše, takže v tomto případě je historie velmi výrazná. Často také mluvím o izraelsko-palestinském konfliktu a tam se snažím události spíš zasazovat do kontextu, předkládat ověřená data a bořit zažité mýty, kterých je opravdu hodně. Je pak na divákovi, aby si všechno sám zpracoval.
Inzerujete, že jste „průvodce na telefonu“. Znamená to, že když někdo nechce jet s cestovní kanceláří, zavolá vám a vy všechno zařídíte?
Může to tak být, ale je to širší služba. Někdo potřebuje jen tipy na místa, kam jet, nebo konzultovat bezpečnostní situaci. To se dá vyřešit jednou schůzkou nebo společnou večeří. Jiný klient nemá čas plánovat a chce itinerář, zajištění hotelů, vstupenek a následnou podporu na telefonu, pokud se něco změní. A někdo chce kompletní servis i s průvodcem na místě – s takovým klientem pak cestuji i osobně.
Média často straší. Stalo se vám, že realita byla úplně jiná než to, co se psalo?
Samozřejmě. Prvním příkladem je Palestina a druhým Irák. Mnoho českých redaktorů v zemích, o kterých píšou, nikdy nebylo a bohužel se často ani neobtěžují něco si o nich zjistit. Česká média jsou tak stále více zahlcena stereotypy, mýty a někdy i narativy, které hraničí s xenofobií a rasismem. To je často posíleno i špatnými zkušenostmi z dovolených, které ale vycházejí z nepochopení kulturního kontextu. Z mého pohledu cestuje stále více lidí, kteří by cestovat neměli nebo by se měli držet turistických resortů, a stejně tak píšou články lidé, kteří by je psát neměli. Nemohu psát o Iráku, pokud nevím, kdo byl Núrí as-Sa’íd (bývalý irácký premiér, pozn. red.), stejně tak těžko mohu fundovaně mluvit o Palestině, neznám-li jméno Ilana Pappého (izraelský historik a politický aktivista, pozn. red.). Popravdě se mi nestalo, že by šlo o úplnou lež. Mnohem častěji jde o nepřesnosti a stereotypy. Když jsem jel poprvé do Iráku, všichni mi říkali, že mi tam uříznou hlavu a natočí to na video. Přitom Iráčané jsou jedni z nejpohostinnějších lidí, které jsem potkal. Ano, byla tam válka, ale to neznamená, že všichni obyvatelé jsou násilníci. Jenže to se těžko vysvětluje někomu, kdo zná region jen z resortu v Hurghadě. Nutno dodat, že v českých médiích existují i výjimky – například Lenka Hrabalová, Břetislav Tureček a další kvalitní novináři, kteří regionu skutečně rozumějí. Jde ale spíš o menšinu nebo externisty se specializací.
Máte krásné fotografie. Co vás zajímá víc: příroda, památky, nebo lidé?
Děkuji. Upřímně mě zajímají spíš situace a atmosféra než konkrétní motivy. Snažím se zachytit i obyčejné věci, které lidé často přehlížejí. Nejsem profesionální fotograf, spíš vzdělanější amatér, který ve správný moment zmáčkne spoušť, když ho něco zaujme.
Máte oblíbené destinace, kam se vracíte?
Je to spíš tak, že rád poznávám země do hloubky. Proto se opakovaně vracím do Estonska, Maroka, Grónska nebo Bosny a Hercegoviny. Nejde o to, že by mě jiné regiony nelákaly, ale je jich tolik, že se musím smířit s tím, že nelze navštívit všechna krásná místa.
Jsou všechny vaše cesty nízkonákladové?
Už samotné cestování není levné – letenky, doprava, čas. Neměli bychom zapomínat, že možnost cestovat z nás dělá privilegovanou část světa. Své cestování bych ale nenazval nízkonákladovým. Spíš se snažím neutrácet za zbytečnosti, drahé hotely nebo turistické atrakce. Díky tomu mohu cestovat více a déle. Nemám problém jít do restaurace nebo přespat v hotelu, ale neřídím se doporučeními influencerů. Raději si sednu tam, kde jedí místní, a za normální cenu se najím. Zároveň vnímám, že jako turista bych měl v místě něco zanechat – a pokud mohu podpořit lokální podnik, rád to udělám.
Květnové číslo 6/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
