Jitka Zelenohorská: Životu jsem docela „trhala drápky“

V rodném listě máte napsáno skoro šlechticky znějící jméno Jitka Anna von Grünberg. Tatínkova rodina má rodokmen sahající až do roku 1600 a patřily jí prý velké pozemky kolem Ledče nad Sázavou. Zajímala jste se o historii rodiny a našla v ní nějakou zajímavou osobnost české historie?

O to se zajímal hlavně můj mladší bratr Petr, který chodil dokonce i do heraldického kroužku. Máme vlastní erb, ale předci nevlastnili žádné pozemky, byli to spíše zemani a zajímavou osobnost jsme tam nenašli.

Padesátá léta jsou v naší novodobé historii dobou temna. Na co ráda z dětství vzpomínáte a ke kterému z rodičů jste více tíhla?

Nemohu říct, že bych někdy pociťovala nějaké strádání. Byli jsme hodně skromní, takže nám nic nechybělo. Jako děti jsme neměli třeba brusle, ale ty jsme si půjčovali. Více jsme tíhla k tatínkovi, i když oba rodiče byli senzační. Tatínek nám třeba četl Kytici či vyprávěl o historii. V 50. letech často nešla elektřina, nebylo uhlí, takže jsme měli černou hodinku, hřáli se u kamínek a on vyprávěl. Bydleli jsme v bytě 1. kategorie, ale skoro nic nefungovalo, avšak jako rodina jsme k sobě měli hodně blízko, v domě bydlela i moje babička se svými dětmi. Díky sousedce jsem začala ve čtyřech letech chodit zpívat do Kühnova dětského sboru, takže jsem měla brzo povinnosti.

Tatínkova sestra v roce 1940 emigrovala do USA. Neměli jste kvůli ní problémy, zvlášť když vám posílala balíčky s oblečením?

Ani ne. Tatínek měl dobrou práci v pojišťovnictví, ve školní třídě se o tom nikdo nezmiňoval a my to nikde nevyprávěli, takže se naštěstí nic nedělo.

Byla jste zpěvačkou, zpívala ve zmiňovaném Kühnově dětském sboru a později při sobotních čajích s Viktorem Sodomou a Pavlem Sedláčkem. Byla jste u toho, kdy se v Československu poprvé hrál a tancoval rokenrol a twist?

No jasně. S Pavlem Sedláčkem jsem vystupovala jen chvíli, ale s Viktorem jsme zpívali hity jako Děti z Pirea a doprovázel nás Orchestr Zdeňka Bartáka. Byly to písně k tanci, moc nás to bavilo a vydělala jsem si i nějakou korunu. V období 1959–1960 jsem začala chodit do tanečních, učili jsme se jive a boogie-woogie. Tančili jsme i rokenrol, ale ten spíše někde stranou.

Nemáte filmové vzdělání, přesto jste hrála od patnácti let a první kamerové zkoušky dělala pro oscarové režiséry Kadára a Klose. Byla jste přirozený talent, nebo se hodil váš typ krásné a přirozeně uvolněné slečny po těch letech škrobených soudružek a angažovaných svazaček?

Haha! Myslím, že mě hodně nakoplo zpívání. Tím, že jsme měli koncerty třeba i v operách, jsem byla hodně otrkaná. Už ve škole jsem byla „šáša“, na besídkách jsem organizovala scénky a hry, takže něco daného jsem asi v sobě měla. V té době jsem také byla hodně drzá! Poté mě vybrali k mému prvnímu filmu Červnové dny a už to šlo. Původně jsem chtěla na konzervatoř, ale tu zavřeli, takže jsem musela jít na normální střední školu. Pak se to zvrtlo a místo ke zpívání jsem přišla k filmu.

Jaké pro vás bylo vidět se poprvé na plátně? Co na filmy říkali rodiče?

V prvním filmu jsem neměla nijak zvlášť velkou roli, hráli tam skoro samí kluci a jenom dvě holky. Naši měli radost, že se mi něco povedlo, a v hraní mi nijak nebránili. Myslím, že to byla spíše radost a přirozená, byť skromná pýcha, že jsem něco dokázala, ale zároveň také stud, protože jsem byla hodně mladá a vlastně nic neznala.

Hrála jste v nejlepších českých muzikálech Kdyby tisíc klarinetů a Starci na chmelu. Dosud se je nepodařilo překonat. V čem si myslíte, že jsou tak výjimečné?

Jednak je v obou filmech výborná muzika a jednak je to hodně „české“. Nesnažily se kopírovat nějaký západní trend, ale je to vyloženě „náš“ film i s tradičním českým humorem. Kdyby tisíc klarinetů je vyloženě hudební film, který v sobě propojuje Semafor a všechno, co bylo v té době populární.

Ve filmu Ukradená vzducholoď vás režíroval legendární Karel Zeman. Jak se vám s ním pracovalo a jaký měl vztah k hercům a štábu?

Karel Zeman byl pan gentleman, neuvěřitelně solidní, slušný, pracovitý a úžasný člověk. Měl svoje triky a kulisy a my mu tam vlastně dělali jakýsi doplněk. Byla to moc hezká práce.

Ostře sledované vlaky byl váš již dvanáctý film, zatímco Jiří Menzel v něm jako režisér debutoval. Bylo na něm vidět, že je nováček, byl třeba nejistý a nervózní, nebo už tehdy přesně věděl, co chce, a vedl herce zkušenou rukou?

On vždycky působil, že neumí do pěti počítat, ale přitom dobře věděl, co chce. Byl vždycky připravený a měl zvláštní techniku, že od nás nechce vůbec nic. Nedělal dusno, nekřičel, byl příjemný a díky tomu to byla i příjemná práce. Myslím, že ve filmu je to vidět.

Do USA pro Oscara za Ostře sledované vlaky jste s ním nejela. Proč?

Měl svůj štáb a nechtěl ho příliš měnit. S tím Oscarem to bylo dost rychlé. Točili jsme zrovna Zločin v šantánu, nebylo moc peněz, a tak si vybral Jitku Bendovou, která uměla perfektně anglicky, protože studovala v Anglii. Myslím, že spolu tenkrát i chodili, a tak mu tam dělala i překladatelku. Vrátil se asi za tři dny a hned se natáčelo dál. Myslím, že Oscara nikomu ani neukazoval, já ho nikdy neviděla.

Film Skřivánci na niti šel rovnou do trezoru. Jak to tehdy fungovalo? Dostala jste honorář a pak se dozvěděla, že se film promítat nebude? Přišlo nějaké oficiální vyjádření, nebo nebylo radno se ptát?

Dotočili jsme to, v Praze si ho promítli a šup do trezoru.

Hrála a kamarádila jste se s Olgou Schoberovou, českou Brigitte Bardot. Jaká byla?

Skamarádily jsme se ve filmu Kdo chce zabít Jessii? a jsme kamarádky dodneška. Byla bezvadná a sama o sobě tvrdila, že herečka není, že neumí mluvit a že se na to necítí. Natočila pár hezkých věcí, opravdu byla krásná a pořád je, i když tvrdí, že ne. Je s ní legrace. Bezvadná, normální holka.

Hrála jste v Rokoku a Národním divadle. Líbil se vám ten adrenalin a kontakt s divákem, či jste měla raději film, kde se dal záběr opakovat, a nemusela vás tedy trápit tréma?

V divadle je tréma vždycky a já jsem šílený trémista. Kontakt s divákem je však bezvadný a každé představení je jiné. V Národním divadle to bylo na mě příliš, bylo hrozně veliké a já to ani neukřičela. Film, to je celý štáb a technika. Tam je to jiné, tam záleží na všech.

Když jste se vdala za produkčního Jana Miliče, vaše kariéra nabrala sestupnou tendenci. Nechtěl, abyste hrála, nebo přišly jiné typy hereček a vy už jste nebyla tak žádaná?

Tehdy byla špatná doba. Dobré filmy se netočily, spousta věcí se zakazovala a já typově nebyla ani ryba, ani rak – ani moc mladá, ani moc stará –, takže jsem nebyla příliš obsazovaná. Zákaz jsem neměla, ale Jan Milič nechtěl, abych hrála ve filmech, které produkoval, protože by si lidé mysleli, že mám protekci. V té době jsem se věnovala hlavně divadlu, hostovala v několika inscenacích v Divadle E. F. Buriana, spolupracovala s černým luminiscenčním divadlem a začala dělat dabing, takže práce bylo dost.

Poslední film jste natočila v roce 1984 ve 38 letech, pak jste se vdala do Německa. Myslíte si, že byste mohla hrát i do dnešních dnů, byť třeba jen v TV seriálech?

Seriály jako Ulice nebo Ordinace v růžové zahradě nemám ráda. Mně se to tak strašně nelíbí, je to o ničem. V seriálech jsem příliš nehrála, jen jednou na Slovensku, ale to bylo něco úplně jiného a bylo to krásné. V takovém seriálu bych si ještě zahrála ráda, ale v Ulici určitě ne, byť vím, že pro některé herce je to dnes jediný slušný výdělek.

Je pravda, že když jste žila s Waldemarem Matuškou, podepisovala jste za něj fotky, o které si fanoušci psali?

Když neměl čas, podepsala jsem je, protože jsem se jeho podpis dokonale naučila.

Prožila jste zajímavý a pestrý život. Jste s ním spokojená, či byste něco nejraději vymazala?

Životu jsem docela „trhala drápky“. Že jsem si něco způsobila vlastní vinou a něco se nepovedlo, je můj problém, ale neměnila bych. Měla jsem chvilku štěstí, chvilku smůlu. Ale jsem životní optimista, takže se z lecčeho fakt nezblázním.